Soudní deník (část II.): Odposlechy a domovní prohlídky

Druhá část přelíčení s obžalovanými ze žhářského útoku ve Vítkově byla
především ve znamení odposlechů. Advokát obžalovaného Vaculíka Petr Kausta
prosadil zákaz pořizování zvukového záznamu veřejnoprávní televizi. Bylo to však
spíše Pyrrhovo vítězství – zaměnil nahrávání s on-line zpravodajstvím, o které
mu původně šlo.

12. DEN

Obžalovaní David Vaculík, Jaromír Lukeš, Ivo Műller a Václav Cojocaru jsou
předvedeni před senát vedený Miloslavem Studničkou na druhou část procesu.
Začíná se videozáznamem s ohledáním místa činu a státní zástupkyně Brigita
Bilíková předává soudu doplňující důkazy zabavené při domovních prohlídkách –
kalendáře s neonacistickou tématikou, kde je třeba datum narození vůdce třetí
říše Adolfa Hitlera označeno „smajlíkem s tenkým černým knírkem“, a další
materiály z bytu obžalovaného Műllera.

Novinářů ubylo a obžalovaným zjevně otrnulo. „Bral jsem to jako obyčejný
kalendář, opravdu jsem si nějakého smajlíka nespojoval s Hitlerem,“ oponuje
Műller s úsměvem. Ostatní z čtveřice k doplňujícím důkazům nic nemají.

Vášně obhájců rozproudí až odvysílané videozáznamy policie a hasičů, kteří
zajistili množství pachových stop, z nichž se šest dalo spolehlivě přiřadit k
Cojocarovi, Lukešovi a Műllerovi. „Je evidentní, že záznam byl stříhán. Kde je
zbytek? Záznam je označen jako druhý, znamená to tedy, že existuje nějaký
první,“ ozývá se ostře obhájce Vaculíka Petr Kausta. Státní zástupkyně odpovídá:
„Video není součástí spisu, je předkládáno pouze na žádost obhajoby. Veškerá
dokumentace místa činu byla obhajobě přístupna ve spise fotograficky.
Videozáznam není ze zákona povinný.“ Předseda senátu Studnička přechází ke čtení
protokolu z ohledání místa činu. „Stopa jedna – dno skleněné lahve, silně
ohořelé, nalezené u okna číslo jedno, stopa druhá…“ pokračuje.

Po dočtení mají obžalovaní samozřejmě možnost obvyklého vyjádření. Cojocaru se
zjevně rozhodl, že na místo omluv a kání přejde do útočné pozice. „Videa, rádia,
DVD přehrávače, které poškození uvádějí, že měli v domě, našla se? Nebo jejich
zbytky? To se už asi teď nezjistí,“ ptá se Műller a dodává: „To jsem si myslel“.

Obhájce Kausta podává další námitky, nelíbí se mu, že ze záznamu není zcela
jasné, kde ležela malá Natálie, a zároveň poukazuje na nesoulad mezi prvním a
druhým záznamem, kdy se jednou mluví o zelených a podruhé o hnědých střepech.
Předseda senátu Studnička reaguje: „Máte na mysli manipulaci s důkazy?“ A
obhájce Kausta společně s advokátem Lukeše Pavlem Pěnkavou téměř jednohlasně:
„Nebudu spekulovat.“ Obhájce Pěnkava ještě říká, že je zmaten a asi bude
potřeba, aby byli opět povoláni znalci.

Státní zástupkyně Bilíková rychle dodává, že věci v pokoji, kde spala malá
Natálie, byly samozřejmě zpřeházeny, protože se v místnosti zbortil strop, a
byly poškozeny vlivem hoření i hašení.

Soudce Studnička přikazuje pustit celý videozáznam ještě jednou. „A postel
nebyla pod oknem, ale mezi,“ ozývá se hned po odvysílání záznamu obhájce
Pěnkava. Státní zástupkyně Bilíková reaguje otázkou a dožaduje se vysvětlení,
jak by tedy Natálie mohla být tolik popálena. „Protože ji tam zapomněli a
vyběhli bez ní,“ odpovídá chladně Pěnkava.

Zmocněnec poškozeného Pavla Kudrika, otce malé Natálie, Markus Pape emotivně
požaduje: „Ať soud usměrní pana Pěnkavu v jeho urážkách!“ Pěnkava jen otráveně
odpovídá, že má právo zpochybňovat, jak a kdy došlo k zraněním.

Obhájce Kausta využívá napjaté atmosféry k přednesení dalšího ze svých
požadavků, tenkrát chce, aby mi soud umožnil prohlídku důkazu mimo soudní síň.
„Ale jistě, jen nezvyšujte hlas, nemám to rád,“ uzavírá lakonicky soudce
Studnička dnešní přelíčení.

13. DEN

Následující den je věnován výslechům zasahujících hasičů, profesionálních i
dobrovolných. „Když jsem asi v nula třicet dorazil, byl už dům v třetím stupni
požáru, tedy hořela střecha a celý dům byl v plamenech,“ popisuje službu
konající vyšetřovatel příčin požáru R. H., který na místě okamžitě pořizoval i
rozhovory se svědky a následující den prováděl prohlídku požářiště. Následuje
palba otázek ze strany obhájců. Tou asi nejméně překvapivou je dotaz po množství
elektroniky, jež měla v domě podle poškozených být.

„Torza elektroniky i po takovém požáru zůstat mohla. Nicméně k seznamu
elektroniky se vyjádřit nemohu, vůbec jsem se na něj nesoustředil, to nebylo
předmětem mé práce,“ odpovídá hasič R. H. a soud jej propouští s tím, aby ještě
přinesl obhajobou požadovaný náčrtek situace těsně před požárem, konstruovaný z
výpovědí poškozených.

„Svědkyně Ondřejková se omlouvá z důvodu nemoci, má nařízený klidový režim od
15. do 17. 6., takže se nemůže dostavit,“ čte soudce Studnička s lehkým
úšklebkem, jedná se totiž o manželku opavského neonacisty hrajícího ve white
power kapele Adler. „Nabídnul jsem jí všechno možné, včetně použití taxi, ale
odmítla,“ komentuje jednání svědkyně soudce Studnička. Soudce dostává do rukou
náčrtek hasičů a obhájce Pěnkava okamžitě poznamenává, že Pavel Kudrik je v něm
zakreslen sedící v křesle, nikoli spící v posteli, jak uvedl do policejního
protokolu. K náčrtku se okamžitě hrnou všichni obhájci i zmocněnci, jedni s
vítězným, druzí se zmateným výrazem. Přicházejí ještě dva další zasahující
hasiči a otázky se víceméně opakují, soudce Studnička přerušuje přelíčení na
dvacet minut.

Začíná čtení přehledů zabavených předmětů při domovních prohlídkách kamarádů
obžalovaných z krajně pravicové scény. „Vassiov – PC, letáky s neonacistickou
tématikou čtyřicetkrát, stříkací šablony padesátkrát, transparent, vlajka
Národního odporu, klíčenka NSDAP…“ čte soudce Studnička a v podobném duchu se
pak nese i seznam zabavených věcí u Kuděly. Následuje čtení zápisů časů
policejních výslechů u všech zadržených kromě následně obžalovaných, z nichž je
zřejmé, že sedm žen a mužů bylo nejprve vyslýcháno jako možní podezřelí a jen
pár minut na to jako svědci. Obhájci Pěnkava s Kaustou okamžitě protestují proti
takové praxi a snaží se zpochybnit svědectví původně zadržených s tím, že byli
pod tlakem a jejich rozhodnutí svědčit nemuselo být dobrovolné.

„Mám za to, že svědectví je zákonná povinnost, nikoli otázka libovůle,“ oponuje
zmocněnec nezletilých poškozených Pavel Uhl. A soudce Studnička jen oběma
stranám doporučí, ať si to schovají do závěrečných řečí.

14. DEN

Soudce čte omluvu další ze svědkyň, tentokrát sousedky poškozených, která se
nemůže dostavit vzhledem k vysokému věku a nemoci. Z její následně čtené
výpovědi je zajímavé především to, že podle ní se kolem domu neustále pohybovala
spousta lidí, takže i přes zanedbanost stavení bylo jasné, že je dům obydlen.

Soudce Studnička pokračuje čtením popisu domovních prohlídek u tří ze čtyř
obžalovaných, u Lukeše prohlídka prováděna nebyla, protože v té době vzhledem k
jeho častému stěhování nebylo možno určit, kde vlastně žije.

U obžalovaného Cojocara se prohlídka protáhla na čtyři hodiny a zajímavého
materiálu bylo obrovské množství. Od obvyklých nálepek, letáků, kalendářů a
dalších tiskovin přes neonacistické fetiše a oblečení až po dýmovnici s
elektrickým palníkem a kopii útočného nože. Policisté nalezli i Cojocarův vůz
Honda, jenž zjevně z obavy před dopadením odstavil u opuštěných kasáren ve
Frýdku-Místu, vzdáleném sto sedmdesát kilometrů od svého bydliště.

Vyjádření obžalovaného k prohlídce je obsáhlé. Podle něj bylo zabaveno mnoho
věcí, které s případem nesouvisí. „Ty věci s neonacistickou tématikou mi byly
dány po různých koncertech za účelem dalšího prodeje. Ale neměl jsem je komu
prodávat,“ říká a jeho advokátovi Ladislavu Myšákovi musí vstávat vlasy hrůzou
na hlavě.

Domovní prohlídka u obžalovaného Műllera důkazního materálu nepřinesla tolik.
Přesto byla zabavena úderná ruční zbraň tzv. tonfa, boxer, rukavice a kukla. Ve
sklepě bylo navíc nalezeno 13 velkých loučí, jež měl v panelákovém bytě žijící
Műller podle svých slov na zahradní slavnost. U obžalovaného Vaculíka měli
kriminalisté větší žně. Kromě ošacení s vyobrazením neonacistických symbolů
našli v jeho pokoji 66 kusů CD nosičů s rasistickou tématikou, časopis Svědomí,
dózu označenou POW Silesia (zkratka pro válečné vězně, za něž neonacisté
považují své ideologické souputníky sedící ve vězení), která může naznačovat, že
se Vaculík podílel na zasílání finanční podpory uvězněným neonacistům, pistoli s
šesti náboji v zásobníku, kožené rukavice či novodobou svastiku. Vaculík se
vzdává komentáře k domovní prohlídce, ale soudce jej nechce jen tak propustit.
„Co to bylo za pistoli?“ ptá se předseda senátu Studnička a okamžitě se ozývá
Vaculíkův advokát Kausta s námitkou, že se přece nemůže ptát. „Nepřerušujte mě,“
reaguje příkře soudce a obžalovaný Vaculík odpovídá svým obvyklým „nebudu se
vyjadřovat“.

Po pauze čte soudce okolnosti činu, jež vedly k trestnímu oznámení na neznámého
pachatele ve věci vyhrožování svědkovi M. H., který policii navedl na čtveřici
obžalovaných. Bohužel jeho identita nebyla ve spise ani jinde utajena, a tak se
k jeho iniciálám včetně adresy dostali obžalovaní i média. Na sešlosti
dobrovolných hasičů mu pak bylo vyhrožováno neznámým mužem, jenž měl před svědky
vykřikovat „ať shoří“. Nikdo zatím nebyl dopaden, policie případ dále vyšetřuje.
Nicméně svědek M. H. se dále bojí o bezpečnost sebe i své rodiny a před soudem
vypovídat odmítá.

15. DEN

Soud začíná s prokazováním pomocí odposlechů pořízených policisty během akce
nazvané Vítek, kdy policie jedenáct vytipovaných podezřelých sledovala a
napíchla jim telefony více než na měsíc. Mimo mobilů umístili kriminalisté
štěnice i do skladu, kde Lukeš několik dnů pracoval, a do automobilu jednoho z
nich.

Lukeš asi bude velice dobrý herec, protože odposlech, na němž otevřeně mluví o
noci, kdy společně s kumpány zapálil dům ve Vítkově, a vychloubá se činem, podle
svých slov nahrál. „Podezíral jsem J., že je policejním agentem, protože jeho
otec je vyšetřovatelem. Tak jsem mu schválně dával mylné info,“ tvrdí, což je
asi poslední pokus, jak si zachránit reputaci před spoluobžalovanými i na krajně
pravicové scéně, vzhledem k tomu, že se přiznal.

Cojocaru ani Vaculík se vyjádřit nechtějí. Műller se snaží přesvědčit soud, že o
žádném plánování trvajícím tři měsíce, jak zaznělo v odposlechu, nic nevěděl.

Obhájce Vaculíka Kausta žádá, aby mu bylo odpovězeno na jeho písemný dotaz, zda
je J. policejním agentem, a upozorňuje na nesrovnalosti mezi zvukovou a písemnou
podobou odposlechů, které ale nijak neovlivňují negativní vyznění záznamu pro
obžalované. Dále žádá soud, aby předvolal dvojici policistů, již měli údajně
ztratit část dokumentace, která se dostala k rukám obžalovaných. Státní
zástupkyně Bilíková poznamenává: „Poskytovat údaje takových policistů je krajně
nevhodné.“ Advokát Kausta ale dál apeluje na soud, protože nevěří, že se jednalo
o náhodnou ztrátu. Soudce jeho požadavky přechází mlčením a odročuje na
následující den.

16. DEN

Začíná se tradičně poradou advokátů s klienty a soudce dává pokyn k
opětovnému přehrání části odposlechu, kde došlo k záměně slov při přepisu, na
niž předešlý den upozornil obhájce Vaculíka Kausta.

Advokát Kausta opět vystupuje s požadavkem, aby soudce Studnička zakázal
on-line zpravodajství přímo ze soudní síně. Zmocněnec nezletilých poškozených
Pavel Uhl připomíná, že soudní líčení je veřejné, a tak není nutné omezovat
novináře v jejich práci. Soudce Studnička si bere pauzu pro poradu.

A po dvaceti minutách zapovídá České televizi, aby její nahrávací zařízení
bylo připojeno do soudní síně. V prvním patře totiž sedí zvukař České televize
společně s reportérkou se sluchátky, díky čemuž rozumí přehrávaným odposlechům
(v síni jsou sluchátka k dispozici pouze soudu, obžalovaným a zástupcům obou
stran, veřejnost ani novináři nemají možnost rozumět odposlechům). Začíná se s
odpojováním kabelů, aniž soudce či advokát Kausta pochopili rozdíl mezi
nahráváním a on-line zpravodajstvím. Novináři zpravodajských webů zůstávají se
svým mobilním připojením v síni a dále informují live.

Soud je odročen.

KAM DÁL?


SOUDNÍ DENÍK: Proces s obžalovanými ze žhářského útoku ve Vítkově je v polovině