Skončí na ulici?

Romové mizí z Prahy. Důvody jsou různé. Někteří se stěhují sami pod tlakem zvyšujících se nájmů, jiní se již do problémů dostali a jsou nuceni jako dlužníci byt opustit. Jsou ale i tací, co s placením problémy nemají. Prostě jen mají smlouvy na dobu určitou. Jako Romům se jim jiný byt v Praze hledá těžko. Ať chtějí či ne, končí pak tam, kde koncentrace Romů je tak velká, že „to už nikomu nevadí“…. Nebo v zahraničí.

Dobrá adresa?

Monika Badžová bydlí se svou rodinou v Břevnově. Jen kousek od Hradu. Ano, je to Praha 6, oblíbená adresa bohatších Pražanů. Starosta Tomáš Chalupa je na to příslušně hrdý. Také Monice by bydlení v hezkém domě, v zeleni – i když v malém přízemním bytě – leckdo záviděl. Nezávidí. Moničina rodina má v obecním bytě smlouvu na dobu určitou. Po půlročním prodloužení – radnice žádosti naštěstí vyhověla – se musí rodina s třemi malými dětmi do 11. 6. vystěhovat. Nemá ale kam.

Patriot se nepočítá

Monika se narodila v Praze 6 a také na to byla hrdá. Jenže její původní rodina nefungovala a otec ji s malým dítětem vyhodil z bytu. Naléhal na ni, aby syna dala do kojeneckého ústavu. To odmítla a odstěhovala se do provizoria, do garsonky rodiny své kamarádky. Ve třiadvaceti letech pak skončila s tříměsíčním dítětem na tři měsíce v azylovém domě na Černém Mostě. Pak se přesunula na půl roku do dalšího azylového domu Vinička I, tedy zpět na Prahu 6. Díky přístupnosti tehdejší radnice, konkrétně starosty Pavla Béma, se jí podařilo získat azylový byt na Dědině. Suchý vzduch v paneláku působil vážné zdravotní problémy malému Nikolajovi. I tehdy radnice Monice vyšla vstříc a vyhověla jí výměnou bytu za nynější břevnovský, též azylový byt. Jenže uplynula sjednaná doba. Naštěstí radnice Moničině žádosti vyhověla a smlouvu prodlužovala. Až začátkem prosince 2007 dostala z radnice dopis, že má do patnácti dnů byt vyklidit: „V případě, že byt nebude předán v termínu – tedy do 15. 12. 2007 – podáme návrh na vyklizení soudní cestou. Náklady spojené s vyklizením bytu Vám budou vyúčtovány k náhradě,“ stálo v dopise.

Všechno o Monice

Monika Badžová není žádnou nezodpovědnou neplatičkou. Celou dobu se snaží pro svoji rodinu obstarat bydlení, povinnosti vůči vlastníkovi jak azylových domů, tak bytů vždy plnila. I jako matka se chová výborně. Není proto divu, že i sociální komise na Praze 6 kdysi rozhodla o přidělení sociálního bytu. To ještě Monika s mrnětem byla na Černém Mostě. Jenže doporučení sociální komise proniklo na veřejnost. Rozhořčení „bílí“ občané ihned zahájili telefonický útok na radnici. Nelíbilo se jim, že sociální byt by měla dostat Romka. Bytová komise tlaku podlehla, přidělení zamítla. Pod jiným tlakem, tentokrát mediálním, přidělila mladé matce alespoň půlroční místo v azylovém domě. Za zmíněného půl roku byl byt přece jen Moničině rodině přidělen. A tehdejší starosta Pavel Bém navíc při osobním setkání Monice slíbil, že v případě řádného plnění povinností by jí mohla být smlouva změněna na dobu neurčitou.
Paní Badžová na slib ale nespoléhala. Snažila se najít si jiné bydlení, i když komerční nájemné si dovolit nemůže. Manžel byl zaměstnán u Pražských služeb, ale několikrát zdravotně zkolaboval a těžkou práci mu lékař zakázal. Byl ochoten pracovat v rámci veřejně prospěšných prací. Zažádal o tuto práci na Praze 6. „S pozdravem“ a podpisem vedoucího úseku OPP a služeb Prahy 6 mu bylo sděleno, že místo není. Nyní pracuje brigádně u soukromníka.
Také Monika se snaží pracovat. Našla si uklízení v jisté soukromé agentuře. Zjistilo se však, že zaměstnavatel neodvádí podle slibu zdravotní a sociální pojištění. Nepodstatný dluh na těchto platbách byl pro radnici důvodem zamítnutí prodloužení nájmu. Kontrola ze strany radnice naopak zase důvodem zaměstnavatelské agentury Moniku vyhodit. Naštěstí se jí podařilo si podobnou práci znovu najít. Nicméně přesto na komerční nájemné, které se v Praze pohybuje od deseti tisíc za malý byt výš, rodina nemá. Navíc jako Romové mají s touto formou potíže. „Teď jsme našli možnost koupit nájemní smlouvu na Žižkově. Majitel byl vstřícný. Jenže si prý nemůže dovolit nastěhovat Romy kvůli předsudkům dalších nájemníků.“

Chcete je?

Ne, že bych Monice nevěřila, ale pokusila jsem se jí bydlení sama obstarat. Internet mi nabídl něco málo možností. Buď relativně nižší komerční nájemné či odprodej nájemní smlouvy. Po informaci, že jde o bydlení pro Romy, se vždy rozhostilo ticho. Pak přišla výmluva: „No, to když je to rodina s dětmi, to musí mít větší byt, tak alespoň dva plus jedna. A to je podstatně dražší.“ Jiný problém si našla makléřka jiné realitky: „Šlo by to v případě, že jsou oba zaměstnáni. Ale ne brigádně.“ Další makléř měl obavy, jestli někdo z rodiny náhodou nekouří. Nikdo si nedovolil přímo říci to hlavní: Romy ne!

Proč Praha

Monika by ráda zůstala v Praze. Bydlí tu její známí, Prahu má ráda. Chce navíc pracovat a ví, že mimo Prahu jsou pracovní příležitosti mizivé. Navíc tuší, že by se dostala do místa s velkou koncentrací Romů, do prostředí, které vlastně nezná a znát nechce. Z ghett má oprávněnou obavu. Ví, že je to nebezpečné místo zejména pro její děti, které by se tím dostaly do prostředí drog a kriminality.

Alternativa špatné adresy

Nedalo mi to. Vím, že mnoho pražských rodin končí v dnešní časované bombě: litvínovském Janovu. Kdysi krásné sídliště o kapacitě téměř deseti tisíc obyvatel se postupně mění v obrovské romské ghetto. Byt i čtyři plus jedna do osobního vlastnictví lze zde získat lehce nad sto tisíc. Na jeden inzerát toho typu jsem zavolala. Paní makléřka moji hranou naivitu neprohlédla a na moje nadšení nad tou lácí zaburácela: „Tak vám to řeknu: to není Litvínov, to je Janov. Levný je to proto, že tam bydlí samí cikáni.“ Návštěva Janova nebyla mou první. Naopak. Vlastně jsem na problém veřejnost i politiky jako první upozornila. Jde o sídliště, kam jsou sestěhováváni Romové z celé republiky, dokonce i ze Slovenska. Sídliště kdysi patřilo k vyhledávané lokalitě. Umístění v zeleni blízko přehrady lákalo Severočechy. V lokalitě bydleli i starousedlíci-Romové. Soužití nebylo problematické. Jenže před pár lety radnice domy prodala. Do domů SBD Krušnohor i jiných majitelů se začali stěhovat zejména Romové. Jejich hlučný život vadil původním obyvatelům a ti začali své byty opouštět. „Stěhují se do města nebo na jiná sídliště, i když je to několikanásobně dražší,“ informuje mě litvínovský policista, který mě veze na adresu původně pražského občana, pana Čureji.

Od vlastního na ulici

Pan Čureja bydlel kdysi ve vlastním domku v Hlubočepích v Praze. S domem ale měla Praha 5 jiné úmysly a dala panu Čurejovi a jeho dětem náhradní ubytování v bytě jedna plus jedna na Smíchově, samozřejmě na dobu určitou. Za tuto dobu se z „cigánské“ čtvrti stala lukrativní adresa. Pan Čureja se však dobrovolně bytu nechtěl vzdát a chtěl se soudit. Restituent si soud nepřál a nabídl panu Čurejovi odstupné třicet pět tisíc a byt – kde jinde než v Janově.
Pan Čureja je prostý člověk, s klasickou romskou mentalitou. Věci neřeší s předstihem, má finanční problémy. Na těch se podílí i to, že nedostává alimenty na dceru, kterou má v péči. Jeho byt v Janově jsem navštívila tři dny předtím, než ho musel vyklidit. Byt patří SBD Krušnohor, úspěšné firmě, která zrodila i vítěze mosteckých komunálních voleb Mostečané Mostu. Tato firma si získala dokonce chanovské Romy, neboť jim přislíbila přímo v lokalitě Chanov svépomocné rodinné domky.
Během půl roku se pan Čureja dostal do dluhů a byt musí opustit. Z původního majitele pražského domku je bezdomovec. Je zoufalý, neví, co bude s jeho třemi dětmi.

Modrá Monice nesluší

Monice se přirozeně do Janova nechce. Má ale nějakou jinou možnost? Pavel Bém se stal primátorem a na její prosby o setkání odpovídají pouze magistrátní úředníci. Prý to není jejich záležitost, že to spadá do kompetencí Prahy 6. Mají trochu pravdu. Slib si bývalý starosta MUDr. Pavel Bém zřejmě neodnesl s sebou na vyšší post. A nynější starosta Tomáš Chalupa o tomto slibu nic neví. Navíc jako klasický člen ODS má jasný názor: „Každý se musí umět postarat sám o sebe“. Moničině rodině podle něj vyšel dostatečně vstříc: prodloužil jim smlouvu o půl roku.

Sousedé by jí rádi pomohli. Rodinu mají rádi, považují je za dobré občany. Také paní Kolková ze správní firmy Austis mluví o Monice Badžové v superlativech.
Monika je navíc členkou ČSSD. Ve svém členství však vidí problém. Do strany vstoupila právě s představou, že bude moci řešit bydlení Romů v Praze. Když potom odmítla podpisem podpořit návrh na zřízení romského střediska pro děti s tím, že je v prvé řadě potřeba řešit právě bydlení, snaha spolustranických úřednic pomáhat zamrzla.

Co dál, co potom

11. 6. 2008 musí rodina defi nitivně byt opustit. Všechny sliby úředníků se rozplynuly prý kvůli změnám ve vedení radnic. Paní Hálová /ČSSD/, která byla též Monice Badžové nakloněna jako radní pro sociální záležitosti, teď sedí na židli pouze jako pražský veřejný ochránce nevlastní žádné pravomoci. Se slíbeným bydlením je tedy konec. Rodina Bandžových přemýšlí o vystěhování z republiky. Mnoho Romů takto řeší svoji situaci. Například v Irsku – kam se rodina míní přestěhovat – na Romy přece jen pohlížejí jako na jiné přistěhovalce. I v Irsku už teď ale mají cizinci problémy. Vyžadují ovládání jazyka, což těžko mohou přistěhovavší Romové splnit. Navíc, děti Moniky chodí do „normální“ základní školy, mají tu kamarády, do Irska se jim nechce.
Radnici Prahy 6 lze těžko odsoudit. Starosta Tomáš Chalupa je zásadový člověk a má to „modře nalajnováno“.

Předsudky, pytel a slepý stát

Problém je v systému. Někteří lidé, ač opravdu chtějí a snaží se, prostě na deregulované nájemné nedosáhnou. Jsou to lidé ze sociálně slabšího prostředí. Pokud vůbec radnice disponují sociálními byty, pak jen v minimálním množství. Monika a celá její rodina sice přesvědčila obyvatele domu, že je bezproblémová sousedka, skvělá matka a její manžel je ochotný pomocník při jakémkoli problému v domě. Jenže předsudky ji prostě předejdou. Může se sice počítat do skupiny, která nepatří „do jednoho pytle“. Ale i ti, kteří si mohou za svoje bezdomovectví sami, tedy nepříliš zodpovědným plněním povinností, zejména placením nájmů a poplatků, zůstanou občany ČR a stát chtě nechtě bude muset zejména s ohledem na jejich děti situaci řešit. Vystěhovávaní do oblastí s nejvyšší nezaměstnaností nebo donucování k vystěhování do zahraničí není rozhodně systémově a lidsky správné řešení. Státu se to může sakra nevyplatit.