Sídliště Janov: Sociální a symbolické vyloučení trvá

Donedávna poměrně neznámé severočeské sídliště Janov zviditelnil vloni na
podzim pokus o pogrom. Tato periferie města Litvínova dnes bývá často skloňována
v souvislosti s výrazy, jako je vyloučená lokalita, sdružování neplatičů a
podobně. Přestože řada zdrojů uvádí, že se situace od minulého roku zlepšila,
při bližším pohledu je zřejmé, že se tu projevuje zvláštní rys české
společnosti: při řešení dlouhotrvajících sociálních problémů upřednostnit
použití represe.

Janov dnes vypadá uklizeně, některé z budov jsou opravené. Město Litvínov
získalo finanční prostředky z Evropských fondů a hodlá dále investovat do oprav
domů a renovace veřejného prostranství. Jen malá část peněz však půjde na řešení
stále neutěšené sociální situace. V Janově je dvacetiprocentní nezaměstnanost,
každý desátý člověk má zkušenosti s pervitinem a rodiny jsou průběžně do této
městské části stěhovány, stejně jako v relativně krátkém časovém úseku
přesouvány jinam (nájemní smlouvy jsou v nynější době běžně uzavírány na 3
měsíce). Žádný z bytů dnes již nepatří městu. Všechny jsou v držení soukromých
majitelů, přičemž nájmy jsou tu jedny z nejvyšších v severních Čechách, ačkoli
tomu kvalita bytů mnohdy neodpovídá.

Spousta rodin je navíc už při nastěhování do Janova ve vážných existenčních
problémech a některé se poté ocitnou kvůli neplacení nájmu v jedné z místních
ubytoven. Ta první, u Bílého sloupu je ještě tou „šťastnější variantou“. Poté
již vede cesta jednosměrně do místního „lágru“, aneb ubytovny UNO daleko za
okrajem města. Její komplex sestává z 3 jednopodlažních bloků, z nichž v každém
je řada jednopokojových bytů a jeden byt vícepokojový. Ten ovšem nutně nemusí
obývat pouze jedna domácnost. Jedna z místností navíc slouží městské policii
jako ubytovna pro bezdomovce a narkomany.

O ubytovně UNO se píše ve zprávě o Janovu nazvané Sociální past, kterou letos
vydala vládní Agentura pro sociální začleňování romských lokalit. Ta ji popisuje
takto: „Jde o exemplární příklad prostorově vyloučené lokality: nachází se
zhruba 3 km od centra města a 1,5 km od jeho kraje směrem na Most, stranou
hlavní silnice na uhelných výsypkách“. Jinými slovy, odlehlost, segregace,
nedostupnost služeb a kombinace těchto faktorů odpovídají charakteristice
sociálního vyloučení.

Přístup vedení Litvínova, jmenovitě místostarosty Martina Kliky, se přitom nese
v nesmlouvavém duchu. Charakteristický pro celou situaci je jeho známý výrok,
který cituje i zmíněná zpráva:„I na ubytovnách mají některé rodiny
desetitisícové dluhy. Budeme proto stěhovat neplatiče z ubytovny U Bílého sloupu
na UNO V Dolíku. Neplatičům z UNO budeme poskytovat pouze přístřeší, to znamená,
že se budou moci na ubytovně pouze vyspat.“

Kvůli koncentraci sociálně slabých rodin v Janově dlouhodobě působí řada
neziskových organizací – Oblastní charita Most, Společný život, Libuše, Most k
naději, dětský klub Jaklík a další. V lokalitě pracuje celkem jedenáct terénních
pracovníků, pět z nich je placeno městem Litvínov. Radnice však zároveň začala
uplatňovat přístup tzv. „nulové tolerance“. Na sídlišti přibyly bezpečnostní
kamery a byli posíleni policisté, kteří městem neustále hlídkují a veškeré
přestupky (kouření na zastávce autobusů, zvýšený hluk, špatné vynášení odpadků,
konzumace alkoholu nezletilou mládeží) ihned řeší – buď domluvou či pokutou.
Starousedlíci tato opatření vnímají pozitivně a stejně tak některá česká média
(viz článek Litvínovské sídliště Janov se za rok výrazně změnilo k lepšímu,
který uveřejnil server iDNES.cz dne 24. listopadu).

Podle Martiny Křížkové a Barbory Benešová, pracovnic neziskového sektoru, které
situaci v Janově dlouhodobě monitorují, ale výsledek není tak jednoznačný.
Zlepšení je totiž vnímáno zjednodušeně – prizmatem krátkodobého poklesu
kriminality, který je vykoupen zvýšenou kontrolou. Městská samospráva letos
vytvořila informační systém, do kterého jsou zadávány informace o obyvatelích
sídliště, včetně podrobností jako je druh a délka nájemní smlouvy, docházka dětí
do školy a policejní hlášení o přestupcích v rámci programu „nulové tolerance“.
„Neustálý dohled a kontrola jsou lidmi soukromě akcentovány jako nepřijatelné a
lidsky ponižující, ale bez možnosti se jim jakkoliv bránit. Z vnějšího pohledu
nelze poznat rozdíl mezi stavem sídliště před zavedením opatření magistrátu
města a po něm,“ uvádí Křížková.

Na veřejnosti je dosud málo diskutovaným problémem, že vedle
sociálně-ekonomického vyloučení funguje ve společnosti i vyloučení symbolické –
v podobě rasových předsudků, anticiganismu, ale i obecně předsudků vůči chudým.
Symbolické vyloučení se přitom překonává tak, že se příslušníkům ostrakizované
menšiny dává najevo, že jsou součástí celku. Zmíněné metody „nulové tolerance“
však ukazují, že s bojem proti stigmatizaci mají pramálo společného.

Problematická situace Janově se rovněž stala tématem vzdělávacího projektu,
který realizuje Český helsinský výbor ve spolupráci s občanským sdružením
Tolerance a občanská společnost. Projekt „Vzdělávání metodiků školní prevence“
je interaktivní a vzniká v rámci něj krátký dokumentární film pojednávající o
loňském „pochodu na Janov“, aktivitách krajní pravice a jejím zneužívání
palčivých politických a sociálních témat. Východiskem projektu je snaha probudit
v lidech sebereflexi ve vztahu ke svému okolí. Tedy princip přesně opačný od
„nulové tolerance“.

KAM DÁL?