Se zpěvačkou Rayou o divadle jako životě i boji

Vychází další číslo měsíčníku Romano voďi, objednat si jej můžete na adrese romea@romea.cz. Jako malou ochutnávku nabízíme rozhovor se světoznámou zpěvkačkou Rayou….
Raisa Prokofjevna Udovikova, Raya Bielenberg nebo prostě „Cyganka Raya“ (80) se narodila v táboře kočovných Cikánů u ruského Kurska. Od roku 1953 vystupovala v nejstarším romském divadle na světě Těatr Romen jako herečka, zpěvačka a tanečnice. V roce 1967 se provdala za novináře Tore-Jarla Bielenberga a odešla s ním do Norska. Zde propojila svou uměleckou kariéru s bojem proti rasismu a diskriminaci. Letos společně se svou dcerou a kapelou vystoupila na festivalu Khamoro.

Prý jste se narodila v táboře kočovných Cikánů blízko Kurska. Jak jste se dostala k umělecké činnosti?

Jedním, dvěma slovy je to nemožné vyprávět. Skutečně jsem se narodila u Kurska, pod vrbami. Měla jsem rodiče, ale v té době vládlo v Rusku bezpráví. Mé rodiče křivě obvinili z krádeže krávy a zabili je.

Zůstala jste tedy sama?

Ne, ne, měla jsem ještě šest starších sester.

Zabýval se někdo ve vaší rodině uměním?

Jedna sestra je inženýrka, druhá lékařka, třetí učitelka, čtvrtá sestra je také inženýrka – dělá u železnice. Jen já, nejmladší, jsem se narodila s talentem. Nikdy jsem nestudovala herectví, hudbu ani tanec. Chodila jsem do normální školy, ale věděla jsem, že uvnitř mne je něco neobyčejného.

V roce 1953 jste se dostala do moskevského divadla Romen, Těatr Romen. Jak k tomu došlo?

V Dněpropetrovsku jsem pracovala v továrně jako soustružnice. Právě sem, do Dněpropetrovska, přijelo na zájezd romské divadlo Romen. No, a já jsem se rozhodla zkusit štěstí a ukázalo se, že mě vezmou. Tak jsem s nimi odjela do Moskvy. Je velice těžké vyprávět, jaké jsem měla problémy s přihlášením pobytu. V té době jsem navíc vychovávala své dvě děti sama a musela jsem je nechat v Dněpropetrovsku. Byla to dcera Nataša a Alek, můj syn. Jak mi bylo těžko! Už jsem ani nechtěla žít, jak mi bylo těžko.

Ale nakonec jste měla štěstí …

Ano. Jednou jsem šla po ulici Gorkého, byla zima, chladno, prostě jsem šla po ulici a bylo mi všechno jedno. Říkala jsem si – když mě přejede auto, je mi to jedno, ať mě zabije. A najednou ke mně přišel jeden člověk a říká: „Děvče, proč jdeš prostředkem cesty, vždyť tě zajede auto!“ A já odpovídám: „Milý pane, lepší by bylo, kdyby mě přejelo auto, já už nemůžu dále žít!“ a on se ptá: „Proč? Co se stalo?“ Vysvětlila jsem mu, že mě přijali do divadla, ale já se nemohu přihlásit k pobytu, že je to velmi těžké. A ten člověk byl někdejším tajemníkem Lenina! Jmenoval se Vojevodin, nikdy na něj nezapomenu! (pozn. red. Petr Ivanovič Vojevodin, 1884-1964, člen UV KSSS). No, a on mi dal svůj telefon a adresu. A povídá mi: „Tu vizitku dej režisérovi!“ V divadle byla jedna skvělá herečka, jmenovala se Ljalja Čornaja. S ní jsme druhý den šli – on nám řekl, kam máme přijít – na MOSSOVĚT (Moskevský sovět) a tam byl největší funkcionář, který rozhodoval o tom, komu udělí povolení k přihlášení pobytu. Já jsem byla velice špatně oblečená, měla jsem na sobě nuzné šatečky. Hlavní režisér byl ve velice krásném obleku, i Ljalja Čornaja přišla taková nastrojená, a říkají tomu funkcionáři: „Tak my jsme přivedli to děvče a chtěli bychom, aby se dostala do divadla jako herečka“. On se tak na mě podívá a říká udiveně: „Tahle? Bude u vás jako herečka?“ A potom mi Ljalja Čornaja romsky napověděla: „Plač!“ Tak jsem se rozplakala. Pak ona říká: „Přestaň!“ Tak jsem přestala. A znova říkají: „Plač!“ A já plakala. Pak mi říká, tak to stačí, přestaň. Funkcionář se podíval, v ruce měl papír, pero a napsal – přihlásit k pobytu. A tak jsem přišla do divadla.

Jak dlouho trvalo, než vám dovolili, abyste vystupovala na scéně?

První den jsem byla v davu, to byla hra „Cyganka Aza“, to bylo představení s mnoha velkými davovými scénami. No, a pak mi dali první roli. Já jsem tehdy neuměla příliš číst, tak jsem řekla, že jsem do divadla nepřišla hrát, ale tancovat a zpívat. A oni mě přesvědčili, že jsem herečka. Jednou připravovali jedno představení, jmenovalo se „Děvčonka iz tabora“ (Děvčátko z cikánského tábora) a na hlavní roli byly tři herečky. Byl tam jeden režisér, on byl Španěl. Do Moskvy se dostal už jako dítě. Jmenoval se Anchel Georgievič Gutjerres. On řekl hlavnímu režisérovi: „Tyhle tři herečky budou studovat roli a tahle bude sedět vzadu a dívat se.“ Ten odpověděl: „Zbláznil jsi se? Podívej, vypadá jako chuligánka, vždyť ona neumí ani mluvit!“ Dva týdny před premiérou onemocněla hlavní herečka. Na řadě byla druhá a třetí herečka, ale Gutjerres rozhodl: „Bude to tahle!“ Hlavní režisér se do něj pustil: „Ty jsi idiot! Docela ses zbláznil!“ Gutjerres byl neoblomný. „Ne, bude hrát ona!“ No, a pak vzal text. Já jsem se za dva týdny naučila roli a tehdy v novinách, myslím, že to byla Moskovskaja pravda, vyšel článek: V romském divadle dnes bude premiéra „Děvčonka iz tabora“ a bude ji hrát dívka, která neumí ani číst ani psát. Hlavní režisér Barkan tam ještě připsal: „To není moje vina, ale Gutjerresova, já za to odmítám odpovědnost.“ (pozn. red. Семён Аркадьевич Баркан, 1916-2010, režisér divadla Romen v letech 1951-1963, od r. 1957 hlavní režisér)
Přišel den premiéry, byli tam Kolja Sličenko, Ljalja Čornaja, Santija Ivanovna a další významní herci a herečky. Gutjerres za mnou přišel a říká mi: „Nesmíš mě zklamat!“ a já mu odpovídám: „Když mi koupíš nové šaty a hodně čokolády mým dětem, Alekovi a Nataše, tak se ti za to zaručuju!“ On říká: „Já ti všechno koupím! Jen mě, prosím tě, neshoď!“ Začalo představení. Hlavní režisér vyšel na scénu a oslovil publikum: „Vážené dámy a pánové! Nyní začíná představení. Ona možná uteče a představení skončí …“ Všichni začali tleskat. Mezi diváky byl také skladatel Chačaturjan se svou ženou. Představení začalo. Velký orchestr spustil předehru. Když jsem uslyšela své téma a repliku od Kolji Sličenka, vyšla jsem na scénu a v tu ránu pro mě zmizeli diváci. Přestali existovat. Z jeviště se stal pokoj o čtyřech stěnách, v němž jsem byla se svými partnery. Představení dopadlo skvěle a Chačaturjan se v zákulisí obrátil na hlavního režiséra: „Co jsi to na začátku žvanil? Přišel jsi na jeviště a vykládal, že ona přijde na scénu a uteče!“ No, a tak jsem začala. Pak jsem hrála velké role na jevišti, ve filmu, vystupovala jsem v rozhlase i televizi, nahrávala gramofonové desky, no a pak jsem odjela do Norska.

Vy jste se velice dobře znala s Vladimírem Vysockým. Jak jste se seznámili?

Voloďa! Ano, Voloďa! Staral se o moji Natašku, když jsem odjížděla na umělecké zájezdy! My jsme byli v jednom kruhu přátel. Dokonce jednou dělal hudbu k filmu a já jsem mu pomáhala psát text. Vysockij – to byl geniální člověk, herec i zpěvák. Svými písněmi, texty, dokázal promlouvat do hloubi duše. Měl moc rád Romy. Hrál v divadle Na Tagance a my jsme tam u nich někdy hráli naše představení. O představení „Děvčonka iz tabora“, ve kterém jsem poprvé vystoupila v hlavní roli, se hodně mluvilo. Já jsem nic nehrála. Já jsem v tom představení přímo žila. Pro mě to nebylo divadlo, ale život. Spolu s Vysockým jsem pak také hrála v divadle Na Tagance.

Byla jste na vrcholu své kariéry, když jste odešla do Norska. Jak to poznamenalo vaši uměleckou činnost?

Já jsem se vdala a odešla za mužem do Norska. Tam také hraji ve filmech a nahrávám hudební alba. S dcerou Nataškou letos už po třinácté připravujeme romský festival Iagori. I tímto festivalem bojujeme proti fašismu, proti rasismu.
Vystupovali jsme společně i v Kosovu, když tam byla válka.. Když jsme přijeli, nemohli jsme mluvit romsky ani rusky. Byl tam s námi Švéd, a ten tam jako jediný mohl mluvit anglicky, protože jinak by nás mohli zabít. Samozřejmě s námi byli norští vojáci z KFOR. Norská vláda nám dala jako ochranku tři norské policisty. Dokonce s námi spali v hotelu, při otevřených dveřích. To byla hrůza. Romy přiváželi z mahaly (pozn. red. romské čtvrti) do klubu, ve kterém jsme koncertovali, auty a ochraňovali je tanky a vrtulníky, aby je nemohli zabít. A to je svinstvo, hanebnost.

Vy také píšete písně s texty v norštině, kde se této tématiky dotýkáte.

Ano, píšu písně s texty proti rasismu, diskriminaci a proti fašismu, protože to je velice vážné. Je strašné, když si patnácti-, šestnáctiletí chlapci oblékají nacistickou uniformu a hajlují. Vždyť jsou to děti! A co oni vůbec vědí? Tyto děti pro své cíle zneužívají velcí nacisté, kteří jim „pomáhají“, a to je příšerné.
Vaše vláda si musí uvědomit, že právě proti tomu bojují organizátoři tohoto festivalu Khamoro Jelena Silajdžič a její manžel Džemil. To je velká věc, kterou dělají. U nás v Norsku proti Romům není rasismus. Vůbec. Protože my jsme hodně dlouho pracovali na tom, abychom ostatní přesvědčili: Romové – to je národnost. Neexistuje špatný národ, ale špatní jsou lidé. A to musí všichni pochopit. Přece nejsou jen dobří Češi. Jsou mezi nimi dobří i špatní lidé. A přitom se říká: Romové – to je špatný národ. Lidé ano, ale ne národ.

Vzkázala byste něco našim čtenářům?

Na Khamoro přijíždějí Romové z celé Evropy. A to je to cenné, to hlavní. To je pro nás, pro naši budoucnost. Pro budoucí Norsko, pro budoucí Evropu, Čechy, Německo! A to si musí vlády uvědomovat, protože vláda je také zodpovědná za děti, je povinna vysvětlovat dětem, co je důležité pro budoucnost. A to je to, co dělá Jelena Silajdžič a její manžel Džemil. Oni dělají obrovskou věc, velice cennou práci a tomuto musíme všichni rozumět. I vláda to musí pochopit a ocenit. Pomník jim postavit. Proto je také Khamoro veliká věc.

Medailonek:

Raisa Prokofjevna Udovikova, Raya Bielenberg nebo prostě „Cyganka Raya“ (80) se narodila v táboře kočovných Cikánů u ruského Kurska. Od roku 1953 vystupovala v nejstarším romském divadle na světě Těatr Romen jako herečka, zpěvačka a tanečnice. V roce 1967 se provdala za novináře Tore-Jarla Bielenberga a odešla s ním do Norska. Zde propojila svou uměleckou kariéru s bojem proti rasismu a diskriminaci. Letos společně se svou dcerou a kapelou vystoupila na festivalu Khamoro.