Sára Marcinová: Zpívat s KALE je pro mě splněný sen

Na Konzervatoři Jana Deyla byl vaším profesorem zpěvu operní pěvec, hudební pedagog a hlasový poradce Eduard Klezla. Je na své žáky přísný?

Vůbec není přísný. Je precizní a hodně vytížený, takže jsem ho někdy musela nahánět, že máme hodinu. Říkával mi: „Sárinko, vy se nepotřebujete učit zpívat, vy už máte nadání od Pána boha, tak to tady vydržte.“ To proto, že věděl, že na mě byly občas stížnosti, nerada jsem se totiž věnovala ostatním předmětům. Konzervatoř jsem nakonec nedokončila z osobních a zdravotních důvodů, po lehké mozkové obrně mám od dětství problémy se zrakem. Bylo to těžké období plné velkých pádů, ale i to do života prostě patří.

Váš dědeček je známý akordeonista Michal Marcin. To on byl vaší inspirací, když jste se rozhodla věnovat se hudbě?

Asi mi to bylo dáno, hned odmalička jsem věděla, že chci zpívat. Dědeček pochází z velké muzikantské rodiny, stejně jako on se jmenoval i můj pradědeček, který byl houslista a hrál naši tradiční romskou hudbu. K nám domů chodili různí muzikanti a když jsem pak bydlela u babičky, abych to měla blíž do školy, můj pokoj byl plný hudebních nástrojů. Už základní škola, kterou jsem navštěvovala, byla hudebně založená – byla to škola Jaroslava Ježka pro zrakové postižené děti. Kromě zpěvu jsem se postupně začala věnovat i hře na klavír a příčnou flétnu. Na konzervatoři jsem pak absolvovala rok opery, později jsem přešla na oddělení popu. 

Začala jste pak vystupovat sólově nebo jste zpívala s kapelou?

Začínala jsem s kapelou, jezdili jsme i do zahraničí. V jednadvaceti letech se mi narodil syn Sebastian, takže byl na nějakou dobu s vystupováním konec. Později jsem to zkoušela s další kapelou, ale příliš mi to nesedělo a rozhodla jsem se v ní nezůstat. Dlouho se mi pak nedařilo najít něco zajímavého, vždycky to byl takový pokus-omyl. Začínala jsem o sobě pochybovat, bylo to další složité období, dokonce jsem byla rozhodnutá s hudbou skončit. Napsat na svou facebookovou stránku veřejné vyjádření, že všem moc děkuji za podporu, ale že už v tom nevidím smysl, že nejsem pro nikoho zajímavá, protože nejsem vidět, protože dlouho nemám nic nového. 

Naštěstí se to nestalo. 

Přišly mi pak nabídky, kterých si moc vážím. Zpívala jsem na oslavách Mezinárodního dne Romů nebo na vzpomínkové akci Leperiben – My nezapomínáme, k evropskému památnému dni holokaustu Romů a Sintů. Mnou nazpívanou píseň použilo Divadlo Paměti národa v představení Silnice č. 19, které také připomíná romské oběti holokaustu. Zpívá se v ní romsky „denaš, more, denaš…“ – „utíkej, člověče, utíkej… jdou vojáci s řetězy, vezmou tě…“.

To je těžké a bolestné téma. Doléhají na vás při jeho interpretování emoce?

Pro mě je pocta, že mohu na takových akcích zpívat. Na to, co se stalo, by se nikdy nemělo zapomenout. Při vystoupení mám sama se sebou co dělat, abych ho odzpívala, vždycky si před začátkem říkám, že teď nemohu řešit, proč to zpívám a o čem. Někdy se musím snažit zakrýt, že mám slzy v očích, že mě to dojímá, že mě to bolí, když zpívám o těch těžkých věcech. 

Letos na jaře vám přišla nabídka vystupovat s fenomenální kapelou KALE, se kterou jste v dubnu poprvé vystoupila v pražském Jazz Docku. 

O té nabídce jsem věděla už delší dobu, ale jeden z hudebníků měl dlouho zdravotní potíže, a tak se všechno muselo odsunout. KALE jsem poslouchala odmalička, provázeli mě na dálku celým životem. Když mi bylo šest, dostala jsem jejich kazetu, chodila jsem s ní i spát a nechtěla jsem ji nikomu půjčovat. Teď jsem jim to konečně mohla říct, co pro mě znamenají, že jejich hudba je pro mě ta největší srdcovka. Že můžu stát na místě Věry Bílé vedle tří původních muzikantů KALE a dalších skvělých hudebníků, je pro mě splněný sen. První společný koncert se povedl – byl vyprodaný a měl neuvěřitelně krásnou atmosféru. 

Nebojíte se, že vás budou lidé s Věrou Bílou srovnávat?

S tím se teď musím vyrovnávat, že budou, a je to pochopitelné. Ale Věra Bílá je nenahraditelná. Ve videu, které jsme natáčeli jako pozvánku na první koncert, bylo i vidět, že jsem hodně nervózní. Já ve zpěvu nikoho nenapodobuju, mám svůj vlastní pěvecký styl a je pro mě důležité, že jsou spokojení KALE. Mám od nich velikou podporu, nesmírně si jí vážím a velice jim za to děkuju. Když mám strach, abych jim nezkazila, říkají mi s úsměvem „neboj, zvládneš to“. Snad poprvé mám s kapelou pocit, že někam patřím, že si to sedlo.  

Vyprávěla jste mi, že vám doma chtěli vzít telefon, abyste tolik nesledovala komentáře na sociálních sítích. Daří se vám je nečíst?

To bylo trochu z legrace. Ale bylo pro mě hrozně důležité cítit od nich podporu. Co kdo píše na sítích, není důležité. Vždycky se totiž najde někdo, kdo si chce kopnout, i když třeba nemá důvod. To bylo vždycky. Člověk to musí unést a nebrat si to příliš osobně. Někdy to může být i závist. Setkala jsem se i s útoky na mou zrakovou vadu, ale nikdo zatím neútočil na můj původ. Občas se na mém Facebooku objevilo třeba něco typu „je to cikánka, ale zpívá pěkně a dokonce čistě česky“ – na to já odpovídám, že to bude tím, že jsem se tu narodila. 

Co všechno obnáší práce s hlasem? Asi to není jen o tom, že si prostě jen tak zpíváte…

Že je to „jenom zpívání“ jsem slyšela poměrně často. Je to ale samozřejmě mnohem složitější. Měla byste znát něco o hlasové hygieně, třeba jak a jak často se starat o hlasivky. Patří k tomu i kontroly na foniatrii. Hlasivky jsou sval a tak jako každý jiný sval v těle se dají trénovat, posílit, každý je má trochu jiné a vliv na ně má spousta věcí – například to, jak jsou tlusté, jak jsou posazené, jestli kouříme, pijeme kávu nebo mléko. Ani jedno hlasivkám příliš neprospívá. Při práci s hlasem záleží i na bránici. Tou zpívají hlavně operní zpěváci, ti popoví zase spíše hrudníkem. Kdo se tomu chce pořádně věnovat a dělat to správně, musí mít i správný postoj, vědět, jaký rozsah jeho hlasivky mají a věnovat se těm správným cvičením.

Míváte trému?

Mívám. Abych něco nepokazila, nezapomněla text. Tréma patří k pokoře. Doma se mi smějou, že tolik let zpívám, a ještě pořád mám před vystoupením trému. Když člověk chce být dobrým muzikantem, a je jedno, jestli zpěvákem nebo instrumentalistou, musí se umět chovat, být dobrý člověk a mít pokoru – vůči posluchači i samotnému řemeslu. 

Zpíváte romsky. Mluvíte romsky i doma?

V romštině něco umím, ale odmala na mě doma romsky nemluvili. Spíše jen tak mezi sebou, když nechtěli, abychom jim my děti rozuměly. Dědeček říkával: „Teď to nepotřebuješ, my chceme, abys neměla přízvuk, abys uměla správně česky.“ Snažili se mi tím nezkomplikovat život. To samé říkám i svému synovi, zrovna nedávno se mě ptal, jak se řekne „někam jdu“. Časem se to ale může naučit, může romštinu i studovat, může se nás kdykoliv zeptat a my mu rádi pomůžeme.

Nějaký čas jste působila i v romském rádiu. Moderovala jste třeba pořad Romane Gila – učíme se romské písně. V čem pro vás bylo rozdílné stát před mikrofonem ve studiu a na podiu během koncertu?

Rádio byla dobrá zkušenost. Ale asi nejsem člověk, který by chtěl být zavřený v místnosti a mluvit jen do mikrofonu, chyběli by mi lidé. Ve studiu sice byly webkamery a běžel chat, posluchači nám psali otázky, pozdravy, ale je to něco úplně jiného, než když na své publikum vidíte a máte od něj přímou zpětnou vazbu. Když byl covid, spousta muzikantů se snažila dělat vystoupení online, ale to nebylo ono. Pro mě v tom nebyla žádná energie, já jsem potřebovala lidi před sebou. Také doma točím videa na sociální sítě, ale i když tam běží stream a můžete na něm mít stovky lidí, nejsou tam „naživo“ s vámi. 

Na koncertě nebo i v divadle se často stane, že se po určité chvíli potlesk diváků spojí, že začnou tleskat ve stejném rytmu. Je v tom obrovská síla i pro ně samotné. Co dělá potlesk s vámi?

Je v tom nesmírná energie. Pro mě je to veliká pocta a velké poděkování za mou práci, za ten čas, který jí věnuju, za spousty odříkání. Na vystoupeních vydávám hodně ze sebe, snažím se, aby to bylo čisté, upřímné, to nejlepší a diváci mi to potleskem vracejí. Někdy zavřu oči a poslouchám, nabíjím se z té energie a mám radost, že to, co dělám, má smysl. 

Zkusila jste štěstí v soutěži Česko hledá superstar. Jaké to bylo?

Bylo mi asi patnáct, přihlásila mě teta a dopadlo to katastrofálně. Z prvního kola jsem postoupila do první stovky. Na druhé jsem přišla na sedmou ráno a řada na mě vyšla kolem desáté večer. Byla jsem totálně vyčerpaná a zazpívala píseň od zpěvačky Sway. Palo Habera a Marta Jandová byli pro, abych postoupila dál, Ondřej Hejma a Dara Rollins byli proti. Říkali, že na sobě musím ještě hodně pracovat a že jsem strašně mladá. Byla jsem z toho tehdy hodně zklamaná, v tom věku vás to raní. Dnes už to samozřejmě vidím jinak – a i dnes na sobě musím pořád pracovat. K tomu umět dobře zpívat patří talent, to je první půlka úspěchu, ta druhá je píle. Záleží také na tom, jestli si chcete zpívat třeba jen s přáteli nebo být profík – a to já chtěla. Musela jsem tomu hodně obětovat, po škole jsem nikam nechodila, protože ani nebyl čas – až do večera byly hodiny klavíru, flétny, sbor. A na vystupování s kapelou je také potřeba se poctivě připravovat, nejen na společných zkouškách. 

Jak fenomén různých talentových soutěží vnímáte, mohou z někoho skutečně udělat hvězdu?

Pokud jde o ty velké televizní soutěže, je asi trefný termín „rychlokvašky“. Záleží hodně na tom, kdo se toho člověka ujme, chytne ho za ruku a pomůže mu, i na tom, jak moc je sám schopný a ochotný na sobě pracovat a jak dlouho to vydrží. Z žebříčku také může rychle spadnout a za chvíli ani nikdo neví, jak se jmenoval. Je to hodně o kontaktech, je to byznys a ten je dost zákeřný. Musíte počítat s tím, že vám budou házet klacky pod nohy, i když třeba budete dobrá. Tam má každý ostré lokty – musíte je mít i vy. 

Tehdy jste vystupovala pod jménem Kaliášová. To už nepoužíváte?

Příjmení jsem si změnila, protože můj vlastní tatínek mě nevychoval. Prakticky ho neznám. Proto nevidím důvod nosit jeho příjmení. 

Vedete k hudbě i svého syna?

Sebastian má hudbu rád a má i hudební sluch. Je mu devět let a teď ho zajímá spíše rap a sport, zkoumá, co by ho bavilo. Pro mě je obrovskou motivací. Během roku 2022 se mi vrátily  potíže se zrakem, zničehonic se mi utrhla sítnice na levém oku. Seděla jsem v obýváku a najednou jsem přestávala vidět, ztrácely se mi barvy. Musela jsem na operaci, která trvala dvě a půl hodiny. Oko se naštěstí podařilo zachránit, ale dlouho se vracelo do normálu a navíc se v něm jako důsledek operace objevil šedý zákal. Ten mi operovali až letos v lednu. Bylo to dlouhé a psychicky náročné – ovlivní vám to skoro všechno, špatně vidíte, nic si nepřečtete, chodíte nejistě, v zimě je brzo tma, musíte se snažit všechno stihnout ještě za světla. První člověk, na kterého jsem po operaci pohlédla, byl právě Sebastian. Z toho, že už ho nikdy na vlastní oči neuvidím a že mu nebudu moci v životě pomáhat tak jako dřív, jsem měla obrovský strach. Tím bych se velice trápila a jen tak bych se s tím nedokázala vyrovnat. Všechno jsem se to snažila co nejlépe překonat právě díky němu – a pro něj. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.