Rozhovor s Miroslavem Brožem: Politika sociální integrace Romů v ČR selhává. Romové jsou obětmi systémového rasismu a diskriminace. Co je potřeba udělat jinak?

Letos jsi na pietním shromáždění v Letech vystoupil s kritickým projevem, ve kterém jsi mluvil o selhání politiky sociální integrace Romů v České republice. Použil jsi přirovnání z pohádky Císařovy nové šaty, ve které všichni věděli, že císař je nahý, ale báli se o tom mluvit. Co tě k tomu vedlo?

Bál jsem se, že projevy ostatních řečníků budou nekritické, nebo dokonce oslavné, že možná budou zmiňovat hrozné věci, které se Romům v českých zemích děly v minulosti, ale o hrozných věcech, které se Romům dějí v dnešní České republice, o současné situaci romských komunit, se mluvit nebude, řečníkům bude chybět odvaha. Budeme zase předstírat, že císař má šaty.

Snažil jsem se být hlasem obyčejných Romů a Romek, kterých se nikdo na nic neptá, a kteří nemají možnost někde takhle před politiky a kamerami promluvit. Vím, že Romům a Romkám se můj projev líbil, ztotožňovali se s tím, co jsem řekl. Už v Letech mi mnoho přítomných přišlo potřást rukou a poděkovat a následně mi ještě velké množství lidí volalo nebo napsalo. Všem moc děkuji, moc si toho vážím.

Nebyl to první kritický projev, který jsem v Letech přednesl, pravidelně tam jezdím čtrnáct let a podobně kritických projevů jsem tam, jestli se nepletu, za ty roky pronesl šest nebo sedm. Letošní projev přitáhl pozornost proto, že tam byli vysocí politici a hodně novinářů.

Podobně ostrou kritiku integrace Romů v České republice neslýcháme často.

Svým projevem jsem překročil určitou červenou linii. Je tabu veřejně mluvit o selhání politiky integrace Romů v České republice, popsat skutečný stav věcí. A natož někde před vrcholnými politiky. Spíš bývá zvykem, že se mluví o úspěších a příkladech dobré praxe, pochválí se spolupráce s Agenturou a podobně.

Mezi lidmi pracujícími v oboru sociální integrace Romů bohužel panuje jakási nepsaná sounáležitost ve smyslu, všichni jsme na jedné lodi, když budeme kritizovat, naruší to tok finančních prostředků, přijdeme o práci, buďme rádi, za to co je. Panuje autocenzura, věci se lakují na růžovo. Stačí se podívat na web vládní Agentury pro sociální začleňování- člověk tam snadno dostane dojem, že integrace Romů v ČR se daří, úspěch stíhá úspěch, vše doplněné fotkami modelů a modelek z fotobanky. Je to komické. Realita je úplně jiná. Věří tomu někdo? Přestaňme předstírat. Císař je nahý.

Proč to podle tebe nefunguje?

Protože skutečnou příčinou většiny problémů, kterým Romové v České republice čelí, je systémový rasismus a neřešená diskriminace ve všech oblastech života. Protože v České republice podporujeme a máme hlavně organizace, které Romům poskytují sociální služby, které nepřináší pozitivní změnu, protože pouze sanují následky, ale neumí pracovat s příčinami současného stavu. Naopak téměř úplně chybí a nejsou podporovány organizace a programy, které by se zaměřovaly na příčiny současné situace Romů, tedy na boj s diskriminací, na aktivizaci, vzdělávání a emancipaci romských komunit, což by konečně mohlo nastartovat změnu.

Má to mnoho úrovní. Na té lokální to je tak, že neziskové organizace, které mají pomáhat Romům, úplně ztratily svoji přirozenou úlohu, kterou vykonávají někde v zemích s rozvinutější úrovní demokracie – tedy úlohu hlídacího psa (anglický termín watchdog). Když se děje nějaká nepravost, hlídací pes hlasitě štěká, všechny zburcuje a taky kouše.  Bývá to třeba tak, že neziskovka někde z města na severu musí v první řadě udržovat dobré vztahy s místními politiky a úřady, kteří ovlivňují, kdo dostane finanční podporu na svou činnost. Když je neziskovka kritická, štěká, nebo by zkusila kousnout, znamená to vlastně její konec, takových případů přece známe… do ruky, která tě krmí, se nekouše. Neziskovky se tak mnohdy místo hlídacích psů staly fíkovými listy a vítaným alibi – pro politika je příjemné, že může říct, že se u nich ve městě místní romské ghetto řeší, když je na to novináři dotazován, odpoví, že mají přece dobrou spolupráci s neziskovkou, nebo Agenturou. To, že se situace v romském ghettu u nich v městečku minulých dvacet let neustále zhoršuje, navzdory investovaným prostředkům, nikoho příliš nezajímá.

Před lety se tady v sociálních službách vůči Romům dominantně prosadil přístup, který se odborně jmenuje ethnic blind approach, tedy etnicky slepý přístup. Jeho nositeli jsou především velké neziskové řetězce a vládní Agentura. Spočívá to v tom, že klientům přistupujeme tak, že se snažíme nebrat na zřetel jejich etnicitu a kulturu, ke každému přistupujeme stejně, ať je Rom, Ukrajinec, nebo Marťan. Pracovník, který potom Romům pomáhá, nemusí být údajně vůbec expert na romskou kulturu a zvyky, ale stačí, když je expert třeba na nezaměstnanost, vzdělávání a podobně. Aby se naučil romsky, nebo se snažil pochopit zákonitosti fungování romské komunity, je dle tohoto přístupu vlastně zbytečné. Zní to líbivě, ale hrozně moc to nefunguje. V první řadě proto, že anticiganismus a z něj vycházející etnická diskriminace jsou kořeny a příčinami mnoha problémů, kterým Romové čelí. Individuální sociální práce založená na ethnic blind principu a podobné, v České republice obvyklé sociální služby, nemají žádné nástroje a nenabízí žádná řešení, jak s touhle situací pohnout. Neřeší totiž příčiny, neumí pracovat s tématem diskriminace, systémového a strukturálního rasismu, ale pouze se pokouší řešit následky.

Můžeš být více konkrétní?

Můžeme si to představit třeba na příkladu mladé romské rodiny, muž pracuje, paní je s dvěma malými dětmi na mateřské. Kdyby nebyli Romové, pronajmou si normální byt na sídlišti, za relativně nízkou cenu, školku a školu mají za rohem, před domem pěkné dětské hřiště. Děti chodí někam na místní základku, potom na střední, možná na vysokou.

Protože jsou Romové, nemají šanci si kvůli silné diskriminaci běžné bydlení pronajmout, a tak musí jít bydlet do ghetta, kde si od obchodníků s chudobou pronajmou horší a menší byt, bez pořádné koupelny, zaplatí vyšší nájem, který jim devastuje rodinný rozpočet. K tomu všemu se v patře nad nimi prodávají drogy, na chodbě jsou stříkačky a v celém domě jsou štěnice. Za domem je místo hřiště skládka a jediná škola v blízkosti je segregovaná romská, je to vysoce rizikové prostředí. Jejich život bude vypadat úplně jinak jen kvůli tomu, že jsou Romové, semele je to. Dělat, že to nevidím, ignorovat ty příčiny a nijak se je nepokoušet řešit a odstranit a chodit za tou rodinou do ghetta pomáhat vyplňovat papíry, kontrolovat, jak v sousedství skládky vychovávají děti a odborně jim radit, aby dobře hospodařili s penězi, nebo jaké jsou nejlepší postřiky na štěnice – opravdu tohle může být ta změna a řešení?

Podle tebe tedy sociální práce v romských sociálně vyloučených lokalitách nefunguje správně?

Slovo sociální pracovník je v některých chudých romských komunitách téměř sprostou nadávkou, něco jako slovo exekutor. To úzce souvisí s otázkou dobrovolnosti využívání sociální práce a sociálních služeb. Dobrovolnost ve spolupráci je tou nejdůležitější a hlavní zásadou sociální práce. Bohužel v České republice není často dodržována a respektována, sociální práce je vnímána a používána ze strany municipalit a dalších institucí jako nástroj k disciplinaci chudých lidí. Někde máme problémovou ubytovnu, tak tam pošleme sociální pracovníky, aby zmapovali situaci a sjednali pořádek. Podle platných standardů sociální práce by vztah sociálního pracovníka a klienta měl být založen na vzájemné důvěře a respektu. Důležité je to slovo vzájemné. Kolik sociálních pracovníků má respekt a důvěru ve své chudé romské klienty?

Fenoménem posledních let, který krizi sociální práce ve vztahu k Romům prohlubuje a kde se také objevuje téma nucené spolupráce chudých Romů se sociálními pracovníky, je výkon takzvaně sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi (SAS), ze strany neziskovek ve spolupráci s odbory sociálně právní ochrany dítěte. Před vznikem tohoto systému to vypadalo tak, že existovala nějaká rodina s problémy ve výchově dítěte. Dítě třeba kouřilo trávu, něco ukradlo v samoobsluze nebo chodilo za školu. Nebo bylo třeba podezření, jestli se mladá maminka dobře dokáže postarat o miminko. Taková ta klasika. Na rodinu byl následně uvalen dohled „sociálky“ (OSPODu) a sociální pracovnice OSPOD začaly do rodiny pravidelně chodit na návštěvy a vykonávaly v rodině kontrolní činnost. V případě, že se rodina nepolepšila, sociální pracovnice nebyly spokojeny se spoluprací, nedařilo se odstraňovat nedostatky, OSPOD podal návrh na soud a dítě skončilo v ústavní výchově.

Současný systém ale vypadá tak, že terénní práci s rodinou, kontrolní činnost, převzaly z velké části od OSPODu některé neziskovky. Jejich pracovníci jsou OSPODem přidělováni do rodin, na které byl uvalen dohled a s nimi potom mají spolupracovat na zlepšení situace ve výchově a péči o dítě. Každý takový neziskový pracovník, vykonávající sociálně aktivizační služby ve spolupráci s OSPOD, je potom v situaci těžkých etických dilemat, ve střetu loajalit ke klientovi, vlastní organizaci a OSPODu. Přichází o nezávislost. Musí pravidelně o klientské rodině pro OSPOD sepisovat hlášení, jejichž obsah určuje další osud rodiny a dostává se do konfliktu s další zásadou sociální práce, totiž že ve vztahu sociální pracovník – klient by neměla existovat moc. A samozřejmě poskytování tohoto zvláštního typu sociálních služeb má negativní vliv i na práci organizací, které se na něm podílí. Musí si za každou cenu udržet dobrý vztah s OSPODem, jinak ten vypoví spolupráci a neziskovka přijde o financování, bude muset propouštět. Taková neziskovka už jen těžko bude chránit práva svých klientů v případě, že by je sociální odbor ve městě porušoval. 

Co komunitní práce, která se v České republice začíná prosazovat a rozvíjet?

Česká republika je specifická v tom, že se tady komunitní sociální práce ve vztahu k romským komunitám začala podporovat a realizovat až velmi pozdě, v době, kdy v jiných evropských zemích podobné programy už běžely dlouho. Bylo to podle mého názoru zapříčiněno tím, že velcí poskytovatelé služeb měli k podobnému druhu práce odpor a dlouho dokázali ovlivňovat rozdělení finančních prostředků tak, aby směřovaly k integračním programům založeným na individuální sociální práci a na síťování neromských institucí. Později už nešlo odolávat, velcí hráči se adaptovali a komunitní práce začala být v České republice podporována.

My, jako sdružení Konexe, komunitně pracujeme od svého vzniku a vlastně jsme na komunitní práci založeni. A troufám si říct, že s komunitní prací máme opravdu velké zkušenosti a umíme ji dělat opravdu dobře. Proto s takovým znepokojením sledujeme, jak moc je teď v České republice pokřivována a jsou pošlapávány její zásady.

Jakým způsobem jsou porušovány zásady komunitní práce?

Základní a hlavní zásadou komunitní práce je, že je vykonávána komunitně, nějakou místní organizací, která patří ke komunitě, má k ní silné vazby. Je organizována ze zdola, lidmi z komunity, ne z Prahy.     Chce -li kdekoli na světě nějaká neziskovka žádat o grant na komunitní práci někde v chudinském ghettu, musí v první řadě doložit, že je lokální organizace, má vazby na komunitu a její důvěru. V České republice tato podmínka z žádosti o komunitní granty vypadla. Výsledkem je, že potom někde v severočeských ghettech komunitní práci vykonávají pražské neziskové řetězce, které vysoutěžily peníze na komunitní práci, ale nemají žádné skutečné vazby ke komunitám a ani know-how pro komunitní práci. Nebude to fungovat a už teď je jasné, že jde o další neefektivně utracené prostředky.

Slovo „komunitní“ se dokonce stalo módním a nadužívaným, jsou jím označovány věci, které vůbec komunitní nejsou. Dobrým příkladem mohou být údajná komunitní centra, která se objevila v některých romských ghettech. Zařízení pojmenovaných komunitní centrum existují už desítky, přitom si myslím, že opravdových, skutečných komunitních center u nás existuje maximálně pět.

Jak to funguje v zahraničí?

Když chcete založit a registrovat komunitní centrum v nějaké jiné zemi, s rozvinutou kulturou komunitní práce, musíte dodržet jistá pravidla. Třeba to, že centrum bude komunitní svou povahou, ne jen jménem. To obnáší to, že program a celkové uspořádání centra určuje komunita. Většinou to funguje tak, že takové komunitní centrum má nějakou radu, řídící výbor, který přijímá zásadní rozhodnutí a v tom typicky pětičlenném řídícím výboru sedí dva zástupci neziskovky, která centrum provozuje, a tři zástupci komunity. Ta má potom rozhodující slovo. Stejně tak jsou lidé z komunity zapojeni do fungování centra na všech úrovních – to neznamená, že si tam vezmeme jednu Romku na veřejně prospěšné práce, jako uklízečku, nebo na pozici asistentky, ale i v managementu a řízení centra. Stejně tak má komunita možnost podílet se zásadní měrou na personalistice centra, výběru nových pracovníků, případně odvolání těch, kteří se nedokázali do komunity začlenit. To jsou všechno věci u nás úplně nepředstavitelné, v rozporu s tím, jak jsou tady vykonávány sociální služby. Na Romy je pohlíženo jako na objekty integrace, ne jako partnery do diskuze, natož k plánování nebo hledání řešení.  Přece nebudeme zvát pacienty na lékařskou poradu vedení blázince. Prostě takový ten všude přítomný paternalismus. A ten jev, kterému se říká anglicky racism of low expectations, rasismus nízkých očekávání – i kdybychom Romy chtěli zapojit, nejsou dost chytří a vzdělaní, aby chápali, jak jim chceme pomoct, co pro ně chystáme a neuměli by o tom s námi diskutovat.

To se potom promítá do plánování romské integrace a to je špatné. Asi v každém městě, kde existuje nějaká vyloučená romská chudinská lokalita, funguje nějaká plánovací skupina. Může se jmenovat různě – třeba Akční skupina primátora, Skupina komunitního plánování nebo může jít o skupinu Lokálního partnerství, kterou v místě zřídila vládní Agentura. Vždycky je to ale stejné, lidé, kteří mají ve městě na starost integraci Romů, se pravidelně schází a diskutují situaci chudých Romů a hledají řešení, často rozhodují o tom, jak skončí peníze určené na pomoc Romům. Problém je, že v těchto plánovacích skupinách nemají žádné zastoupení lidé, o kterých tyto skupiny jednají, a pro které připravují budoucnost.

Třeba u nás v Ústí nad Labem se už snad dvacet let schází takzvaná skupina komunitního plánování a snaží se neúspěšně řešit situaci v Předlicích a dalších ústeckých romských ghettech. Skupina mate názvem, přestože má v názvu slovo komunitní, žádní členové komunity se jí neúčastní. Ve skupině se schází zástupci neziskovek a institucí města, během dvouletého cyklu prvních několik měsíců vypracovávají strategický dokument – analýzu potřeb komunity. Je to samozřejmě absurdní, gádže sedí u stolu a sepisují potřeby chudých Romů, aniž by se jich zeptali. Následný seznam potřeb Romů vůbec neodpovídá realitě a jejich skutečným potřebám. Pravidelně se dojde k tomu, že největší potřebou Romů je, aby jim neziskovky zapojené do této skupiny pomáhaly, respektive měly dostatek financí na pomáhání. Následně se vytvoří plán, který vychází z mylné analýzy potřeb a každá neziskovka ze skupiny si do něj zapíše, co plánuje pro Romy dělat. Na to se v dalším období dají peníze. Nazval bych to porcováním medvěda.

Několikrát jsi v rozhovoru zmínil i vládní Agenturu pro sociální začleňování (ASZ). Nedávno byl do jejího čela znovu jmenován Martin Šimáček. Jaký máš názor na její fungování?

Agenturu považuju za vlajkovou loď zkrachovalé politiky sociální integrace. Přijde mi, že je to vlastně spíš PR agentura. A musím přiznat, že skvělá a výkonná. Směrem k veřejnosti jede “píárko”, že se integrace Romů v České republice daří, že řešení je na stole, experti z Agentury mají odpovědi.  Potom realizuje “píárko” směrem k municipalitám o potřebnosti a výhodnosti spolupráce s Agenturou – když budete spolupracovat, dokážeme vám zařídit granty. Romové se v tom úplně ztrácí. 

Svým způsobem práce, která nereflektuje skutečné potřeby romských komunit, Agentura v některých svých lokalitách někdy i napáchala škody. Pamatuju si třeba na jedno romské ghetto, kde byl hodně populární fotbal. Hned u ghetta bylo hřiště, nízké kvality, samý drn, ale od rána do večera se na něm proháněli romští fotbalisti, místní Romové si dokonce založili fotbalový klub a vyhráli okresní přebor, což byl asi největší úspěch romského amatérského fotbalu v ČR. Potom vstupuje na scénu Agentura a přivede do ghetta peníze, hřiště se nákladně a krásně zrekonstruuje. Zároveň se ale prohlásí, že už je moc dobré, aby po něm lítali Romové bez dozoru a klíče se svěří neromské neziskovce, která hřiště romským fotbalistům zpřístupní dvakrát týdně na dvě hodiny. Následně ještě k této neziskovce směřuje grant na podporu sportu mezi chudými Romy. Místní aktivisté, kteří dokázali vytvořit tým a vyhrát s ním okresní přebor, žádnou podporu nedostanou. To znamenalo konec fotbalu v místě. Peníze Agentury v tomto případě napáchaly víc škody, než užitku. Takových případů je více.

O Martinovi si myslím, že je to dobrý a férový člověk, známe se asi dvacet let, v lidské rovině o něm musím mluvit jen pozitivně. Profesionálně je opravdu velký machr na PR.  Ale na ideové rovině jsme na úplně opačných pólech. Martin je pro mnohé ztělesněním toho dominantního paternalistického, nefunkčního, expertního přístupu, symbolem upřednostňování a podpory velkých neziskových řetězců oproti grassrootovým romským organizacím. Odpůrce romské participace a propagátor ethnic blind přístupu, o kterém jsem už mluvil. Stačí si vzpomenout na boj, aby z názvu Agentury bylo vyškrtnuto, že má pomáhat Romům. Vím, že Martin teď v některých věcech úplně otočil a začal třeba mluvit o nutnosti zapojení Romů. Bylo by skvělé, kdyby Romové z lokalit měli významné zastoupení v plánovacích skupinách Agentury, jedna věc jsou ale slova, další činy. Opětovné jmenování Martina vnímám jako snahu o udržení současného statusu quo, zajištění  kontinuity nefunkční politiky sociální integrace, zajištění zakázek pro velké poskytovatele sociálních služeb na další období a jako odložení nutné reformy. Té se ale nevyhneme.  

Kromě Agentury pro sociální začleňování, která je odborem na Ministerstvu pro místní rozvoj, tady ale máme i další orgány, které se zabývají romskou tematikou. Je to odbor sociální integrace na Ministerstvu práce a sociálních věcí, který vede bývalý ředitel agentury David Beňák, zmocněnkyně vlády pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková, romská rada a také částečně zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková. Mohou tyto orgány nebo osoby nějak pomoci zlepšit situace Romů? Jaký na ně máš názor?

Samozřejmě jsem velmi rád, že tyto pozice byly vůbec zřízeny, že vládního zmocněnce pro lidská práva a pro romské záležitosti máme. Taky jsem rád, že do těch pozic nebyl jmenován někdo, kdo má protiromské předsudky, nebo odmítá evropský koncept lidských práv, což klidně mohlo nastat, vzpomeňme na obsazení pozice ombudsmana panem Křečkem. 

Na druhou stranu nemám úplně dobrý pocit z toho, jak je pozice romského zmocněnce vykonávána. V zemích s rozvinutější demokracií bývá do této pozice jmenován někdo, kdo je potom hlasem komunity, kterou zastupuje, vystupuje kriticky, politikům a úředníkům říká nepříjemné věci, které nechtějí slyšet a nikdo jiný jim je neřekne. V prosinci 2022 jsem se v Berlíně setkal s německým federálním zmocněncem pro práva Romů a Sintů. Je to gádžo, ostrý právník, který v uplynulých mnoha letech zadarmo pomáhal Romům a Sintům po celém Německu, vybojoval s nimi žaloby za dikriminaci, pomohl jim, když je chtěli vystěhovat, žaloval úřady, když porušovaly romská práva. Romové sami si ho vybrali, protože veděli, že v něm budou mít zastání, že okamžitě vystoupí proti nepravostem, že přijede a nabídne pomoc v lokálních kauzách, že když bude mít pocit, že něco není v souladu se zákonem, okamžitě podává žalobu. Myslím, že české instituce a politici nejsou připraveni na to mít zmocněnce jako někde v západních demokratických zemích. Že by o něco takového stáli, že by si sami do kožichu dobrovolně nasadili kousavou blechu. Ten koncept a výkon funkce je prostě jiný, u německého romského zmocněnce na facebooku nenajdete rozesmáté fotky, ale případy porušování romských práv, kritiku institucí, které tak činí a podobně. Záleží na tom, co chceme, jestli má zmocněnec aktivně hájit práva Romů, být jejich hlasem a kritizovat nedostatky, nebo jestli spíš má fungovat v pozici fíkového listu a dělat alibi a pozitivní PR, že se situace řeší. 

O Radě vlády pro záležitosti romské komunity si myslím, že dlouhodobě nefunguje dobře. Nikdy jsem nepochopil, kým, jak, podle jakých kritérií, jsou vybíráni její členové a členky. Myslím, že nedokáže otevírat a řešit palčivá témata, která chudé Romy pálí. Výsledky její práce za ty dlouhé roky, co funguje, jsou neznámé. Rozhodně bych ale nechtěl všechny její členy házet do jednoho pytle, vím, že někteří pracují, nebo pracovali opravdu dobře, snažili se, ale nikdy jich v radě nebyla většina. Myslím, že kritéria na nové členy Rady jsou, aby nebyli moc bojovní, aby byli loajální, hlavně nikde nahlas něco z pozice člena Rady nekritizovali. Dokážu si představit Radu, která má třeba vlastní informační kanál, kde pravidelně, několikrát týdně komunikuje s Romy, srozumitelně je informuje na čem pracuje, v době krize vystupuje na jejich podporu, kritizuje nešvary a vládě předkládá vlastní návrhy řešení. Takhle to ale nefunguje, o něco takového není zájem. V příští Radě budou zřejmě změny, hledají se teď noví členové, zřejmě se úplně rezignovalo na myšlenku, že by Rada měla sloužit jako hlas Romů a úloha romských členů by měla být zprostředkovávat úhel pohledu a zájmy romských komunit, protože noví členové mají být odborníci, profesionálové. Asi bude ještě užší příklon k profesionálnímu, antigrassroot, ethnic-blind přístupu. Přitom je třeba jít přesně opačnou cestou. 

O činnosti pana Beňáka nebo paní Laurenčíkové nemám žádné informace, neznám jejich práci, proto se k tomu asi nechci vyjadřovat. 

Tvoje názory jsou velmi kritické. S jakou reakcí se setkáváš?

Když ten systém a jeho selhávání takto otevřeně popisujete, jsou na Vás všichni samozřejmě naštvaní, vnímají vás jako ohrožení a následky na sebe nenechají dlouho čekat.

Následky?

Je to podle pravidla – když nemůžete vyvrátit poselství, zaútočte na posla. Takže jsem byl vlastně vyštípán ze svého oboru. Setkal jsem se s velmi drsnými praktikami proti mé osobě. Vzpomínám třeba, když jeden vysoce postavený manažer z neziskového řetězce poslal dopis mému tehdejšímu nadřízenému, ze kterého vyplývalo, že jestli si organizace, kde pracuju, přeje udržet vztahy s tím neziskovým řetězcem, neměl bych tam pracovat. Nebo když jsem pracoval pro francouzského zaměstnavatele, s mým nadřízeným si dala schůzku vysoká manažerka z vládní Agentury, se kterou jsem se nikdy nesetkal a nikdy o ní neslyšel a na schůzce mého nadřízeného přesvědčovala, že by mě měli propustit, protože jsem prý drogově závislý (sic!). Kompromitační taktiky, podobné StB. Nejsem myslím jediný, kdo má podobnou zkušenost.

Na malý úvazek spolupracuješ na experimentálním komunitním projektu, který realizuje ROMEA, můžeš ho představit čtenářům? A na čem pracuješ jinak?

Pro organizaci ROMEA koordinuji v ústeckém předlickém ghettu malý experimentální komunitní projekt, ve kterém aktivizujeme místní sousedskou romskou komunitu, aby se víc zajímala o situaci v lokalitě. Pravidelně s místními schůzujeme a diskutujeme situaci v Předlicích.  Poslední dubnový den jsme uspořádali komunitní den s více než 200 návštěvníky, shodli jsme se v komunitě, že budeme usilovat o to, aby město v místě vybudovalo dětské hřiště, které místním hodně chybí. Projekt je to mezinárodní, neběží jen v ČR, ale zároveň i v Bulharsku, Maďarsku a Španělsku, vyměňujeme si vzájemně zkušenosti, zkoušíme navzájem svoje metody.

Ostatní aktivity vykonávám ve svém volném čase, jako dobrovolník. Konexe neusilují o žádné granty, nemáme ani bankovní účet. Už druhým rokem pracuju na kauze Stanislava Tomáše, který zemřel během, nebo ihned po policejním zákroku, který proti němu byl veden. Funguju jako spojka mezi advokátem a rodinou a rodině průběžně pomáhám řešit nejrůznější problémy, kterým čelí.

Taky poskytuju odborné sociální poradenství chudým Romům, kteří mě o to žádají, to jsem musel oproti minulosti poněkud omezit, protože situace, kdy ústečtí Romové nechodili pro pomoc do neziskovek, ale ke mně domů, byla neudržitelná, sousedi byli vyděšeni a podobně.

No a potom pomáhám pravidelně v místech krize – to je vlastně smysl Konexí, pomáhat romským komunitám v období krize a ohrožení. Pomáháme Romům, když jsou na tom úplně nejhůř.

Myslím si, že ze svým vzděláním, dovednostmi a praxí, bych měl někde působit jako školitel sociálních pracovníků, metodik, který by je připravoval a vedl při práci v romských komunitách a učil je pracovat komunitně. Před lety jsem na jedné své pracovní pozici vyškolil několik Romů na asistenty v sociálních službách a zpětně to považuju za jeden ze svých největších profesních úspěchů, protože vím, že tu práci dělají, dělají ji kvalitně a dobře a pomáhají tak měnit situaci své komunity.

Nebojím se žádné práce, a tak jsem začal pracovat v nemocnici na defacto dělnické profesi, 23 měsíců jsem strávil prací v Covid oddělení, byl jsem tam během vrcholu pandemie.