Romští pamětníci o invazi 1968: Strach a odhodlání bojovat za svobodu
Česká i Slovenská republika si dnes připomíná smutné výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na rok 1968 vzpomínají i romští pamětníci pro unikátní projekt Paměť Romů. Ten se snaží mapovat osudy Romů žijících v současné době na území České republiky a představit tak historii Romů od válečných dob po současnost jejich vlastníma očima.
Těsně před půlnocí 20. srpna roku 1968 vtrhly do tehdejšího Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Polsko, Bulharsko, Maďarsko a Německá demokratická republika), aby tak zabránily emancipačním procesům československé společnosti, usilujícím o větší občanské svobody a ekonomické reformy. Pražské jaro vystřídala tuhá normalizace a započalo dvacetileté období okupace.
V prvních okamžicích invaze vzbudila v obyvatelích Československa strach, neboť netušili co se děje.
“Kolem půl čtvrté ráno jsme slyšeli velký hluk, když jsme šli na okno, tak tam byly tanky, velice nízko létali letadla. Táta začal řvát, že asi bude válka,” vzpomíná na tehdejší události pamětník Ladislav Baláž.
Mnozí občané Československa invazi veřejně odsoudili, což na dlouhou dobu negativně poznamenalo jejich životy. Byli mezi nimi i někteří Romové.
“V osmašedesátém jsem říkal: To je konec! Jakmile sem vpadli, věděl jsem, že to nebude dobrý. Ale říkal jsem si, lidi snad budou proti. Byli, ale pak dostali strach a tak každej mlčel. Já to nedokázal, mně to připadalo jako za Německa. Říkal jsem si, jakmile odstraní Dubčeka, vystupuji. Odvolali Dubčeka a položil jsem to. Já dělal technika na bytovém hospodářství, tak mě vyhodili z práce, že nesouhlasím se vstupem,“ vypráví pamětník Zdeněk Daniel.
“Přeci si nemůžete myslet, že toto je normální situace, se kterou bych já jako československý občan a jako důstojník československé armády nemohu souhlasit. Tak jsem prostě řekl ne, to je sprostá agrese a vy to víte stejně jako já. A už jsem letěl,” popisuje následky své kritiky invaze Karel Holomek.
Předsednictvo ÚV KSČ zpočátku okupaci odsoudilo a i veřejnost proti ní během prvního týdne vyjadřovala silný odpor. Přestože bylo přerušeno rozhlasové a televizní vysílání, na různých skrytých místech po celé republice vznikla improvizovaná studia, odkud hlasatelé vysílaly zprávy, výzvy a rezoluce v různých jazycích.
Vznikla tehdy i nahrávka v romštině, kterou přečetla Milena Hübschmannová, bohužel se dochovala pouze její část. “Vážení přátelé, u nás, v naší republice, žije více než čtvrt milionu našich spoluobčanů – Cikánů. V této chvíli je zapotřebí, aby každý občan naší okupované republiky dobře rozuměl situaci. Proto se teď obracíme na spoluobčany cikánské národnosti v jejich mateřštině,” začíná zmíněná nahrávka.
Poté následuje vysílání v romštině:
“Phralale Romale amen sam trin šel ezera Roma, so dživas andre amaro štatos, andre Československo socialisticko republika. Amen Roma varekena phenas Rom Romeha gadžo gadžeha, bo hin ajse gadže, so na den le romenge paťiv, aľe the maškar amende hin ajse manuša, so maťon maren peskere Romenge ladž, nane oda čačipen? Aľe akana hin ajsi situacija, že amen imar našťi phenas Rom Romeha, gadžo gadžeha….”
“Bratři Romové, je nás třista tisíc, kteří žijeme v našem státě, v Československé socialistické republice. My Romové někdy říkáváme: “Rom s Romem, gádžo s gádžem, protože jsou i takoví gádžové, kteří nás neberou za sobě rovné. Avšak také mezi námi Romy jsou takoví lidé, kteří nám, Romům dělají ostudu, není-li pravda? Ale nyní je taková situace, že nemůžeme říct jen Rom s Romem, gádžo s gádžem…” (Zde ukázka z nahrávky bohužel končí.)
