Romské strany a straníci jako součást polistopadového politického spektra

Paradoxní cesta ROI: Z inkubátoru OF k neofašistům

V parlamentních volbách roku 1992 se Romská občanská iniciativa (ROI), ve
volbách 1990 součást Občanského fóra (OF), ústy svého předsedy Emila Ščuky
přiklonila k ODS a ODA. Protože o Ščukovu nabídku pravicové strany nestály,
rozhodla se ROI kandidovat samostatně. Výsledky ROI pak činily jen 0,26 % hlasů
při volbě do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (SL FS), 0,27 % do Sněmovny
národů Federálního shromáždění (SN FS) a 0,26 % do České národní rady (ČNR). V
parlamentu se ocitl jediný Rom, Body zvolený za Levý blok (LB), koalici KSČM,
marginální Demokratické levice a dalších skupinek.

Když k 1. lednu 1993 zanikla Česká a Slovenská federativní republika, reagovala
ROI rozdělením na 2 samostatné strany. Koncem roku 1993 opustila ROI mj. její
významná představitelka Klára Samková-Veselá, v obecních volbách 1994 získala
ROI jediného zastupitele.

Do dalších parlamentních voleb v červnu 1996 ROI nenastoupila. Cikáni, nejen z
ROI, zvolili jinou taktiku – obsadit kandidátky co nejvíce stran. Do volebního
klání se tak zapojilo celkem 18 politiků, avšak na listinách gádžovských, ovšem
marginálních stran. Šlo o centristické Svobodné demokraty–Občanské hnutí (SD-OH)
/1 Rom – Karel Holomek/, Štěpánovu stalinistickou Stranu československých
komunistů (SČK) /1 – Michal Pulo/, postkomunistický Levý blok (LB) /1/,
postkomunistickou Stranu demokratické levice (SDL) /5/ a hnutí Nezávislí s
různými kandidáty /10, např. Emil Ščuka z ROI/. Žádná z těchto formací neuspěla.
Špatně dopadli i 4 romští kandidáti do senátu při volbách v listopadu 1996.
Podnikatel Josef Facuna, jediný člen ROI, dostal v obvodu Ostrava-město celkem
1,06 %, tedy 262 hlasů. Od té doby ROI do senátu nekandidovala.

Sjezd ROI se podařilo zorganizovat až na 28. února 1998 do Pardubic. Na něm se
do čela strany znovu dostal Ščuka. Nový program strany se hlásil k soukromému
vlastnictví, svobodnému trhu a individuální zodpovědnosti. Při volbách v červnu
1998 se do parlamentu z členů ROI nedostal nikdo, v řadách Unie svobody (US)
však uspěla Romka Monika Horáková. Další hlasování roku 1998, volby komunální,
skončilo pro ROI ziskem 2 křesel v obecních zastupitelstvech.

Rok 2000 byl pro ROI významný především tím, že se její vůdce Ščuka stal koncem
července prezidentem IRU, v níž předtím vykonával funkci generálního tajemníka.
Ščuka vzápětí čelní místo v čele ROI, které držel deset let od jejího založení,
přenechal svému nástupci. Tím se na sjezdu ROI 27.–28. ledna 2001 v Pardubicích
stal, údajně díky Ščukově návrhu, Štefan Ličartovský. ROI na sjezdu zrušila
členství neaktivním členům (začátkem 90. let vykazovala 60 000 členů, v roce
1998 celkem 12 000 členů), v lednu 2001 tedy disponovala 150 členy. Ličartovský
však před parlamentními volbami 2002 šokoval politickou scénu. Jménem ROI
uzavřel dohodu s ultrapravicovou Národně demokratickou stranou (NDS) o „řešení
sociálních otázek“ a „národním usmíření“. NDS totiž podle jejího představitele,
neofašisty Jana Kopala, slíbila Ličartovskému, že pokud získá ve volbách 1,5 %
hlasů, věnuje z volebního příspěvku ROI za spolupráci 800 000 Kč. Konečný
výsledek pro ROI v parlamentních volbách v červnu 2002 dosáhl nakonec
nelichotivých 0,01 %, tedy 523 hlasů v jediném, Moravskoslezském kraji, kde ROI,
s Ličartovským v čele, kandidovala. Uvnitř ROI následovala bouře odporu proti
předsedovi, do níž se zapojili i ti, kteří ho předtím nekriticky podporovali.

Komunální volby 1.–2. listopadu 2002 skončily pro ROI ziskem 1 zastupitele,
Viliama Čonky ve Vítkovicích. Rada ROI ČR zároveň přijala žádost Ličartovského
na pozastavení funkce předsedy kvůli trestnímu stíhání za jeho aktivity v
realitní kanceláři První divadelní, v níž byl Ličartovský společníkem – kancelář
nevrátila čtyřem klientům 1,5 milionu korun. Dočasným úřadujícím předsedou ROI
se pak stal stavební podnikatel Karika, Ličartovský poté ze strany vystoupil.

O ROI bylo pak v dalších letech slyšet jen příležitostně v lokálním měřítku.
Výraznějším způsobem se ROI ozvala před komunálními volbami 2006, kdy postavila
třicetičlennou kandidátku v Jablonci nad Nisou v čele s romskou poradkyní Annou
Cínovou. Obdržela tam 0,5 % hlasů a žádný její kandidát do zastupitelstva
neprošel. Roku 2009 Nejvyšší správní soud uzavřel tuto kapitolu romské historie
a ROI rozpustil.

Ščukové v čele IRU a Parlamentu Romů

Emil Ščuka byl s IRU spojen už od dubna 1990, kdy ho IV. světový kongres IRU
nedaleko Varšavy zvolil generálním tajemníkem (Prezidentem se stal Rajko Djurič
z Jugoslávie). Kolem roku 2000 se však Ščuka začal orientovat na IRU
intenzivněji, a připravoval její kongres v Praze. Část nespokojených členů IRU
mu to už od jara 2000 chtěla ztížit. Výkonný prezident IRU Viktor Famulson
kritizoval, že lídry IRU se údajně stávají ti co mají kontakty s českou vládou a
že finanční podpora pro IRU se odvíjí od výběru personálu, takže už tři členové
předsednické kanceláře IRU jsou Češi. Ščukovu křídlu IRU se ale přece jen
podařilo V. světový kongres IRU uskutečnit. Probíhal 25.–28. 7. 2000 v Praze za
účasti 250 delegátů. Novým prezidentem IRU byl zvolen Emil Ščuka, předchozí lídr
Rajko Djurič nepřijel. Za svůj cíl IRU vzápětí vyhlásila být politickou
reprezentací všech Romů ve světě. Nejdůležitějším výstupem kongresu však byla
Deklarace IRU „My, romský národ“, vyhlašující Romy za první evropský národ bez
vlastního státu a obsahově ovlivněná italskou Transnacionální radikální stranou.

Když od pražského kongresu IRU uplynuly 4 roky, podobně jako předchozím
prezidentům IRU začali i Ščukovi členové IRU vyčítat, že nesplnil jejich naděje.
IRU ohlásila konání dalšího, VI. světového kongresu IRU na 7.–10. říjen 2004 do
italského Lanciana. Jako delegáti se mohli zúčastnit pouze ti, kteří obdrželi
oficiální pozvánku od prezidenta IRU. I přesto se dostavilo asi 200 delegátů.
Dosavadní prezident Ščuka se nakonec před začátkem sjezdu omluvil kvůli nemoci.
Novým prezident IRU se stal Stanislav Stahiro Stankiewicz z Polska.

Milan Ščuka pak začal své aktivity s bratrem Milanem přesouvat do jimi
budovaného Parlamentu Romů ČR (PR ČR). 8. dubna 2004 se uskutečnil zakládající
sjezd PR ČR. Jeho předsedou se stal Milan Ščuka, bratr Emila Ščuky. Milana Ščuku
přitom opakovaně stíhala brněnská a slovenská policie, vždy jí ovšem nakonec
chyběli svědci či důkazy. I tyto aktivity utichly, Emil Ščuka se pak věnoval už
jen své Střední odborné školy managementu a práva.

Tříšť 90. let: DSR, HAR, RNK, RDK

Od prosince 1989 začala KSČ podporovat Demokratický svaz Romů (DSR),
vytvořený Ignácem Ráczem. Patřili k němu ještě Michal Pulo či Ladislav Body,
lidé, kteří měli v komunistickém prostředí určité funkce či postavení. V
parlamentních volbách roku 1990 se dokonce člen DSR Body dostal na kandidátce
KSČ do ČNR. Na jaře 1993 DSR vykazoval 12 000 členů, pravděpodobně smyšlených.
Po rezignaci Michala Pula převzal vedení DSR Aladar Tokár, kvůli pasivitě
funkcionářů a emigraci některých Romů však DSR zanikl.

V létě 1990 místopředseda ROI a bývalý člen KSČ Ladislav Demeter a Vojtěch
Žiga, který ROI na čas opustil a pak se do ní zase vrátil, začali kritizovat
předsedu Ščuku. Žigova skupina 5. srpna 1990 rozeslala petici, která požadovala
odstoupení ÚV ROI a odvolání Milana Ščuky z funkce ředitele hospodářského
zařízení Romart. Tato skupina nespokojenců nakonec z ROI odešla a pod vedením
Žigy vytvořila Hnutí angažovaných Romů (HAR). Ustavující sjezd svolalo HAR na 2.
února 1991 do Prahy. Prezentovalo se jako opozice proti ROI, hlásilo se k
levici, politiku Ščuky a ROI považovalo za diktátorskou a nacionální. K
listopadu 1991 vykazovalo 16 000 členů, pravděpodobně fiktivních. V roce 1992
vykonával funkci jeho předsedy Štefan Tišer, výkonným tajemníkem byl Ivan
Veselý. Před parlamentními volbami roku 1992 se Tišer objevil v Radě Levého
bloku. Na podzim 1992 začali někteří členové HAR podezřívat Žigu z finančních
machinací, a ten lednu 1993 odešel do Kanady na „jazykovou stáž.“ HAR zaniklo.

Když nebyl 25. ledna 1991 na sjezdu ROI v Brně Jan Rusenko opět zvolen do
funkce předsedy Kontrolní a revizní komise ROI, z ROI odešel a 4. února 1991
zaregistroval na ministerstvu vnitra Romský národní kongres (RNK). Nešlo o
odbočku stejnojmenné mezinárodní organizace, ale o hnutí romských sdružení a
společenských organizací. K (tehdy federálnímu) RNK se připojilo HAR, Strana
sociální demokracie Romů na Slovensku, městská organizace ROI z Bratislavy, a
malé či fiktivní spolky. V půli 90. let se RNK rozložil, Jan Rusenko odešel v
roce 1996 do ciziny.

Celkem 19 organizací se 31. července 1992 dohodlo na ustavení Romského
demokratického kongresu (RDK), který vystupoval jako hnutí, prosazující „program
národního obrození po vzoru T. G. Masaryka“. RDK vedla rada, v níž zasedali Emil
Ščuka a Ondřej Giňa za ROI, Jan Rusenko za Sdružení romských souborů, Ivan
Veselý za HAR a Rudolf Tancoš za DSR. Když však v září 1992 neobdržel RDK dotace
od ministerstva kultury, aktivita RDK utichla.

Romská demokratická sociální strana a Tancošovy vidle

Po mnoha letech, kdy romské politické skupiny mizely ze scény, se překvapivě
vynořil nový subjekt. Roku 2004 zaregistroval Miroslav Tancoš Romskou
demokratickou sociální stranu (RDSS). Za svůj cíl stanovila kandidovat ve
volbách do parlamentu v roce 2006, řešit bytové problémy, snížit nezaměstnanost
a podílet se na koordinaci vládní pomoci Romům. Podle předsedy Tancoše měla
strana 900 členů a působila ve všech krajích. Tyto údaje pravděpodobně
neodpovídaly skutečnosti. Po roce existence RDSS vypukly v Novém Boru bitky mezi
dvěma cikánskými rodinami, Gorolovými a Tancošovými. Tancoš sám se už předtím
dostal do problémů se zákonem kvůli podvodům a znásilnění. Gorol a Tancoš byli
dva bratranci, ale zároveň znepřátelení romští podnikatelé ve stavebnictví. V
Romano hangos tehdy probíhala polemika např. i o tom, zdali Miroslav Tancoš
hodil po Petru Tancošovi vidle a ty se mu zabodly do zad či ne. V dubnu 2006
RDSS rozhodla nejít do voleb a doporučila Romům, aby při parlamentních volbách
2006 podpořili ČSSD. V následujících komunálních volbách 2006 získala RDSS jeden
mandát ve vsi Obědkovice na Olomoucku.

RDSS byla rozpuštěna roku 2009, od té doby Tancoš vystupuje za pravděpodobně
stejně virtuální Romskou hospodářskou radu.

Hnutí romského odporu – Mikova hra na Černé pantery

Dlouholetý romský aktivista, diskutér na mezinárodních fórech a též
organizátor protestních akcí Rudko Kawczynski, působící většinou v SRN, v období
1991-92 zformoval Romský národní kongres (RNC), opoziční vůči Mezinárodní romské
unii (IRU). RNC a jeho agentura RomNews udržoval v jednotlivých zemích své
dopisovatele, v Česku zpočátku Ondřeje Giňu a Václava Mika. Hlavní kancelář RNC
se nacházela v Hamburku, koordinační kanceláře pak v Rokycanech v Česku a v
Manchace v americkém Texasu.

Pozornost médií na sebe v květnu 1999 strhla česká pobočka RNC kolem Ondřeje
Gini. Zorganizovala protestní akci za odstranění vepřína v Letech na Písecku,
stojícího v místech koncentračního tábora z II. světové války. S RNC bylo
spojené též rokycanské sdružení Inforoma, později Grémium romských regionálních
představitelů Ondřeje Gini a nakonec i Hnutí romského odporu (HRO), všechno
miniaturní, zato hlučné skupinky. Za něj dosud vystupuje Václav Miko, vydávající
bombastická prohlášení a výzvy k emigraci českých Romů, kritiku „českého
apartheidu“, výčitky papeži, vše ve snaze přitáhnout pozornost. Jde o taktiku
předepisovanou jednotlivým pobočkám šéfem RNC Kawczynskim, který chce
ultraradikálními výzvami a konfliktními, mediálně zajímavými tématy mobilizovat
romské masy „zdola“ po vzoru černošského protestního hnutí v USA.

V barvách gádžovských stran: od rudé po modrou

V českém parlamentu působil jako člen KSČM už v období 1990–1992 Ladislav
Body. Do poslanecké sněmovny se dostal v parlamentních volbách roku 1992 opět
jako člen KSČM a DSR na kandidátce Levého bloku (LB), vytvořeného KSČM a
několika skupinkami.

V parlamentních volbách roku 1998 se do poslanecké sněmovny dostala na
listině pravicově liberální Unie svobody (US) psycholožka Monika Horáková.
Působila zde až do roku 2002. Za svůj úspěch považovala např. zařazení tří Romů
do České obchodní inspekce, podíl na přijetí novely školského zákona, díky níž
došlo k odstranění diskriminace absolventů zvláštních škol a na vybudování sítě
romských studentů středních a základních škol s internetovými stránkami nazvané
Athinganoi.

V komunálních volbách 1998 získal za ODS mandát v Lysé nad Labem Milan
Horváth. Ve Valašském Meziříčí byl zvolen do zastupitelstva podnikatel Petr
Tulia za Nezávislé kandidáty. Úspěch v Českém Krumlově slavil bezpartijní Milan
Kotlár na listině ODS.

Při dalších komunálních volbách 2002 svůj mandát v zastupitelstvu v Lysé nad
Labem znovu obhájil člen ODS Milan Horváth. Člen ČSSD Vladimír Horváth se dostal
do zastupitelstva Frýdku-Místku. V zastupitelstvu Českého Krumlova se opět ocitl
tehdejší majitel známé krumlovské restaurace Milan Kotlár, člen ODS.

Komunální volby 2006 v Lysé nad Labem přinesly do třetice mandát členu ODS
Milanu Horváthovi. V obci Trmice uspěl Ján Bajger za ODS, do mosteckého
zastupitelstva se dostal Josef Tancoš za ČSSD. Ve Slezské Ostravě na listině
KSČM slavila úspěch Renata Gažiová, v Hostomicích na Teplicku získala mandát
Amálie Berkyová za sdružení Za Hostomice. V Benátkách nad Jizerou do
zastupitelstva pronikla za ODS Jozef Hlucho, v Jaroměři za ČSSD Rudolf Polák.

S využitím diplomové práce Jakuba Krčíka Romské politické hnutí v České
republice v letech 1989 – 1992 (Praha, 2002) a publikace Pavla Pečínky Romské
strany a politici v Evropě (Brno, 2009, ve stádiu shánění dotace).