Romské koncentrační tábory během války v Liberci: Romský tábor U lomu a na Kunratické ulici

Vydáváme třetí díl seriálu o romských koncentračních táborech v Liberci, které fungovaly v letech 1939 – 1943. Jednotlivé díly seriálu vychází z knih Ivana Rouse „Tábory a válečná výroba“ a „Bílá místa ve výzkumu holocaustu.“ Tento článek pojednává o táboře v soukromém domě v Horním Růžodole a budově postavené speciálně pro účely internace Romů v Kunratické ulici. 

Romský tábor U lomu a na Kunratické ulici 

7. listopadu 1940 se konalo zasedání liberecké městské rady, kde jedním z bodů bylo zřízení “cikánského baráku” – tábora pro 130 Romů. V zápisu se poprvé objevuje počet umístěných osob a také lokalita dalšího romského tábora. Mimo tovární budovy čp. 120 je uvedeno, že Romové jsou ubytováni také ve zchátralém soukromém domě v Horním Růžodolu. Číslo popisné, ani bližší údaje však nejsou uvedeny. Barák má být postaven podle plánů na Kunratické ulici s rozpočtem 10 000,- RM s použitím materiálu získaného snesením z Watzekova domu ve Frýdlantské ulici. Další korespondence se týká vyhotovení stavebního povolení, které bylo uděleno 19. listopadu 1940, za podmínky, že materiál bude získán z demolic domů v majetku města Liberec. Objekt měl být dokončen do 31. března 1941. V přiloženém popisu stavby jsou uvedeny i podrobnosti. Přízemní stavba má sedlovou střechu krytou dehtovou lepenkou. Budova je rozdělena na denní místnost o výměře 96 m2, lůžkovou část s 338 m2 a prádelnu o ploše 10,2 m2. Výbava celého domu obnáší dvoje kamna v lůžkové části, dva sporáky v denním oddělení a kotel v prádelně. Záchody jsou umístěny mimo budovu a pitná voda má jímání ve svahu nad Kunratickou ulicí, na parcele č. 1349. Mimo materiál z Watzekova domu ve Frýdlantské má být použit i materiál z bývalé továrny Franze Liebiega ve Vesci.

Úřad vládního prezidenta v Ústí nad Labem byl v záležitosti zřízení tábora pro Romy několikrát kontaktován primátorem Rohnem. Primátor na konci listopadu už naléhavě žádá o schválení stavby a argumentuje ochranou “svého německého obyvatelstva před Cikány”. Poměry jsou podle Rohna neudržitelné, obyvatelstvo si stěžuje na přítomnost Romů a on musí “s těžkým srdcem sestěhovat Cikány do málo zastavěné oblasti”. Stížnosti se v tomto případě týkaly městem zřízených romských táborů v Rochlici a Horním Růžodole, ve kterých byli Romové ubytováni v krutých podmínkách. V prosinci 1940 schválil stavbu baráku Úřad vládního prezidenta v Ústí nad Labem a začal se objednávat stavební materiál.

V březnu 1941 se rozhořel spor mezi kanceláří primátora Rohna a Státním silničním stavebním úřadem. Podstata sporu byla ve vzdálenosti stavby baráku od silnice, která činila 8,5 m, ale měla být minimálně 22,5 m. Silniční úřad díky tomu odmítal udělit povolení. Zajímavé na celém sporu je vyjádření primátora Rohna z 20. března 1941, kde je mimo jiné psáno, že “barák samozřejmě představuje jen dílčí etapu řešení”. Spor se nakonec řešil i přes Úřad vládního prezidenta a pokračoval až do června 1941.

Na konci července 1941 byla hrubá stavba dokončena. 11. srpna 1941 ze stavby odešli dělníci a 22. srpna byl objekt zkolaudován, ovšem s podmínkou, že je možné ho užívat jen v teplých měsících roku, nebo zřídit zděné komíny. To nebylo dodrženo a z listopadu 1941 pochází zpráva, která uvádí, že stoly a lavice byly použity jako palivové dříví a že roura od kamen prochází jednoduše lepenkovou střechou. Stavba byla finančním úřadem na žádost primátora osvobozena od daně z nemovitosti.

15. srpna 1941 bylo do baráku nastěhováno přibližně 130 Romů. O osazenstvu nemáme žádné souhrnné informace, které pravděpodobně vedla policie a zatím nebyly objeveny. Také existuje možnost, že po deportacích do koncentračních táborů byly záznamy zlikvidovány. Z táborového života se dochovaly ve spisu jen dvě zprávy. První je potvrzení pro žádost Franze Bernhardta narozeného 5. 3. 1888 v Dreihunkenu (okres Teplice) a Augusta Richtera, narozeného 2. 5. 1874 v Licku (západní Prusko), kde stavební policie schvaluje přistavení obytného vozu k baráku, pokud proti tomu nebude nic namítat státní policie. Franz Bernhardt byl v kolektivu Romů pravděpodobně vůdčí osobností, o čemž svědčí jeho vcelku sebevědomá komunikace s úřady v prostředí nacistického Německa.

Další zpráva je ze 4. března 1942, kdy Rom Alfred Kraus způsobil v baráku škodu na dveřích v hodnotě 10,- RM a byl za to odsouzen k jednomu měsíci vězení.

Žádné další zmínky o Romech v Liberci nejsou známy a události lze rekonstruovat zatím jen na základě svědeckých výpovědí. 12. března 1943 žádá Společenství pro německá řemesla, respektive Společenstvo stavebních řemesel o přidělení již prázdného baráku. V této době již byli Romové transportování do koncentračních táborů.

Barák zrušeného romského tábora později sloužil pro ubytování zahraničních dělníků. 10. dubna 1943 se konala prohlídka. V zápisu se objevuje nutnost ubytování vedoucího tábora a správce baráku. V této souvislosti zde vznikly dva nouzové válečné domy čp. 576 a 577 na parcelách č. 710 a 710/2. Dodnes stojí dům čp. 576. V říjnu 1943 žádá o pronajmutí táborového baráku firma Gustav Mölder, velkoobchod s vlnou pro skladování odpadové bavlny. V dopise se výslovně píše o baráku v Liberci – Starém Harcově, což odpovídá dvěma barákům z roku 1939 nad lomem. Město s návrhem souhlasí, ale chybějící korespondence neumožňuje určit, zda se nejednalo o barák na parcele 1350/2 z roku 1941, či o starší baráky z roku 1939 nad lomem.

Závěr

V Liberci existovala čtyři zařízení, které lze označit jako romské tábory, i když se v dobové úřední korespondenci až na výjimky nazývají “ubytování Cikánů”.

První tábor souvisel s využíváním práce Romů firmou J. W. Roth při stavbě sídliště Domov na Králově háji a pravděpodobně se jednalo o dva dřevěné baráky u Kunratické ulice v areálu současného lomu. Zařízení bylo používáno pravděpodobně jen na podzim 1939.

Druhým táborem byla budova firmy Textilana A. G. čp. 120 v Nádražní ulici, kde byli Romové umístěni od konce roku 1939 až do dostavby baráku v zatáčce Kunratické ulice. Ubytováno zde bylo kolem osmdesáti osob.

Třetí tábor se nacházel v nám neznámém “soukromém domě” v Horním Růžodole.

Čtvrté táborové zařízení, o kterém se píše i jako o koncentračním táboře, tvořil barák postavený speciálně pro účely internace Romů. Nacházel se v zatáčce Kunratické ulice nedaleko lomu. 130 Romů zde bylo mezi létem 1941 a jarem 1943. Později za války sloužil pro ubytování Francouzů a v roce 1962 je na katastrálním plánku zakresleno už jen zbořeniště.

Až na drobné střípky nám není znám všední život v libereckých romských táborech. Dále zatím nebyl objeven soupis deportovaných osob z Liberce do koncentračních táborů. Vzhledem k svědeckým výpovědím je možné předpokládat, že naprostá většina Romů nepřežila internaci v koncentračních táborech. Téměř čistě technický popis staveb určených k internaci Romů zároveň může sloužit jako upozornění na nenápadné úřední kroky, které vedly od civilně znějícího “ubytování Cikánů” k masovým vraždám v plynových komorách Osvětimi.

Autorovi děkujeme za laskavé svolení k publikaci jeho textu.