Romské děti v neromských rodinách: dobrovolní poradci na Slovensku pomáhají nejen s tím, jak čelit negativním reakcím okolí

To, že romské děti drží v ruce dříve smyčec než pero, se nestává jen v „klasických“ romských rodinách, jako je ta moje, ale také v náhradních, které si romské děti osvojí. Působím jako dobrovolná poradkyně v programu Vnímaví pro zranitelné v neziskové organizaci Eduma – pomáhám vytvářet mosty mezi adoptovanými romskými dětmi a jejich „neromskými“ adoptivními rodiči. Jestli se má každé romské dítě věnovat hudbě, protože existuje zažitá představa, že všichni Romové jsou muzikální, je třeba jedno z témat, o kterých si s rodinami a dětmi povídáme. 

Dobrovolní poradci

K dobrovolným poradcům jsem se dostala náhodou. Když jsem o nich poprvé slyšela, fungoval projekt už rok. Zrovna se konala Letní akademie organizace Divé máky, která podporuje romské děti ze sociálně znevýhodněného prostředí stipendijním programem, moje druhá, kterou jsem jako jeden z „Divých máčků“ absolvovala. O přestávce, kterou téměř všichni využili na potřebný oddych před nácvikem na Cigánský bašavel – festival, který Divé máky organizují, vešly dvě paní z organizace Eduma. Chystala se totiž přednáška právě o projektu dobrovolných poradců, na kterou mě pozvaly i přesto, že mi ještě nebylo osmnáct, což je jedna z podmínek. Tam jsem se s projektem seznámila a rozhodla se, že jakmile to bude možné, ráda se do něj zapojím. 

Cílem projektu Dobrovolní poradci je rozšířit systém podporovaného poradenství v oblasti náhradního rodičovství romských dětí nebo institucionalizované péče o romské děti. Dobrovolní poradci mohou své znalosti a zkušenosti předávat rodinám i díky pochopení své romské identity a romské kultury, mohou se s nimi podělit o své vlastní životní zkušenosti a překážky a cestu k porozumění svému romskému já. Společné setkávání může být i příležitostí ke sdílení různých zkušeností, pokud jde o setkávání se s projevy netolerance vůči Romům. Dobrovolní poradci se zároveň stávají pro přijaté romské děti kamarády, kteří jim osobně nebo přes sociální sítě pomohou vysvětlit a pochopit, kým jsou a jak zvládat, když se s negativními projevy vyvolané jinou barvou pleti ve společnosti setkají. 

Překonat pochybnosti                                                                                  

Na úvodním školení se nás sešlo kolem deseti a hned druhý den se ho zúčastnilo i několik náhradních rodin, které se s námi podělily o své zkušenosti a rady, jak celou komunikaci s rodinami zvládnout. Setkání bylo nabité důležitými informacemi. Když jsem se dozvěděla, že také budeme skládat zkoušku, na pár chvil jsem měla chuť se sebrat a jít, protože to ve mně vyvolalo strach a pocit obrovské zodpovědnosti. Byla jsem ze všech nejmladší. Nejstarší dobrovolnici – zkušené lídryni Mirce – bylo čtyřicet. Další zkušené kolegyni Michelle bylo sice jen dvacet, ale studovala žurnalistiku (dnes už je absolventkou), uměla skvěle mluvit a psát. Nebyla jsem si jistá, jestli svedu to, co ony. 

Na školeních jsme se ale postupně nestaly jen kolegyněmi a kolegy, ale svým způsobem i rodinou, která drží pohromadě a vzájemně si pomáhá. Být poradkyní pro mě znamená i to, že se pokusím vžít do problému dítěte a představím si samu sebe v jeho situaci. Přibližuju dětem své vnitřní pocity. Jestli by mi to ublížilo nebo mě rozplakalo, jestli bych reagovala agresivně nebo pasivně. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že je to vlastně tak „jednoduché“ – čerpat ze svých vlastních zkušeností. Na začátku projektu mi dělalo potíže o svých zkušenostech s rasismem a lidmi, kteří mi ublížili, hovořit. Čím více jsem o tom ale mluvila, tím lépe a snadněji mi to šlo. 

Jsem velmi ráda, že mi kolegové pomohli překonat pochybnosti a že jsem se rozhodla tuto skvělou možnost využít. Všechno, čemu se momentálně věnuju, mě naplňuje na sto procent a už si nedokážu představit, co jiného bych dělala, pokud bych se nestala dobrovolnou poradkyní.

Komentář vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na www.romanovodi.cz