VIDEO: Romové si připomínají Den romského odboje. Podívejte se na vyprávění romských pamětníků

Dnes si připomínáme Den romského odboje na památku vzpoury vězňů tzv. Cikánského rodinného tábora v Osvětimi, kteří odmítli jít dobrovolně na smrt. Vzpoura se podle původních informací měla odehrát 16. 5. 1944, studie polských historiků Helen Kubica a Piotr Setkiewicz z roku 2018 však poukazuje na to, že proběhla již o měsíc dříve a za odlišných okolností. Nic to však nemění na tom, že se jednalo o výjimečnou událost, kterou bychom si měli připomínat.

Romové totiž nebyli jen pasivními obětmi nacistického bezpráví, ale jako mnozí jiní proti němu také často bojovali. 

V Čechách je známý svou odbojovou činností především Josef Serinek, přezdívaný „Černý partyzán“, kterému se podařilo utéct z tzv. „Cikánského“  tábora v Letech u Písku. Dostal se až na Vysočinu, kde z převážně uprchlých sovětských zajatců sestavil oddíl známý jako Čapajev.

Na to, jak se postupně dozvídal o hrdinské minulosti svého dědečka vzpomíná pro Paměť Romů jeho vnuk Zdeněk Serinek.

„O dědovi se u nás moc nemluvilo, vždycky se hned odvedla řeč k něčemu jinýmu. Já jsem se to, že byl partyzán, dozvěděl, když jsem chodil do druhý, třetí třídy. Měli jsme ve škole besedu s nějakým bývalým odbojářem. Na konci řekl, že bych vlastně mohl vyprávět já, že jsem potomek partyzána. A já na něj koukal, vůbec jsem nic nevěděl,“ vzpomíná Zdeněk Serinek v rozhovoru pro Paměť Romů.

VIDEO

Josef Serinek jistě nebyl jediným Romem, který se na území Protektorátu zapojil do protinacistického odboje. Ostatní případy však nejsou tak dobře zdokumentovány a objevují se spíše jen v rodinných historiích. Většina Romů žijících na území Protektorátu zahynula v koncentračních táborech a v komunistickém Československu neexistovala politická vůle věnovat se tématu, který se neshodoval s komunistickým výkladem dějin.

O účasti v odboji prvního manžela své maminky se v rozhovoru pro Paměť Romů zmiňuje například Čeněk Růžička:

“Moje maminka v době druhý světový války ztratila v koncentračních táborech svýho prvního manžela Václava Růžičku. Její manžel – ona to nevěděla, nevěděl to nikdo – nějakým způsobem spolupracoval s jistou odbojovou skupinou, kterou vedl, nebo byl v ní významnej činitel, starosta z obce Loukov. Toho jejího manžela chytili někde ve vlaku a od tý doby ho už neviděla. Tak jak ho chytili, tak ho hned transportovali do Osvětimi.”

Ze Slovenska, kde byla situace odlišná a nedocházelo tam k tak systematické likvidaci Romů jako v Protektorátu, máme o účasti Romů v odboji mnohem více zpráv. Často pomáhali partyzánům, kteří se skrývali v lesích, přidávali se k nim, nebo jako dezertéři ze Slovenské armády vstupovali do vojska Ludvíka Svobody.

K nejznámějším romským partyzánům na Slovensku patří Anton Facuna, který se po útěku ze Slovenské armády dostal klikatými cestami až do služeb amerických zpravodajců a byla na něj nacisty vypsána vysoká odměna.

Zdaleka však nebyl sám, příkladem může být tatínek pana Gorala:

„Táta se ve 44 už jako partyzán vrátil domů, neviděl rodinu skoro tři roky, tak se na ně přišel podívat. A zřejmě ho někdo udal. Máma zpozorovala, že k nám jdou Němci, tak přes okno utekl do lesů a zachránil se. Odskákala to ale rodina, protože oni přišli: „Kde máte manžela?“ A máma: „Já nevím,“ tak ji sebrali, a potom šli k babičce a dědovi: „Kde máš syna?“ On taky nevěděl, zrovna byli doma moji tři strejdové, tak je sebrali, a aby viděli, že s nima není žádná legrace, tak si měli vykopat hrob. Babička na to koukala. Vykopali si hrob a potom je zastřelili a bába je musela všechny zahrabat.“

Jako partyzán a posléze voják ve Svobodově armádě působil i tatínek Květy Tomášové po té, co utekl z pracovního tábora spolu s její matkou.

„Táta se dal k partyzánům. Byl tam ještě se strejdou Karlem, ten to pak pěkně odnesl, protože tam byl už od začátku. Jak byly ty zimy a oni pořád leželi někde v zákopech, tak dostal zápal plic. Ti partyzáni z východního Slovenska se pak přidali k brigádě Ludvíka Svobody. Takže táta u něj potom byl asi rok. Byl na to strašně pyšný. Měl to i ve vojenské knížce, že byl u Svobody, a byl s ním až v Praze,“ vzpomíná paní Tomášová pro Paměť Romů.

Ne všichni Romové se přidávali k odboji přímo, často však různými způsoby pomáhali partyzánům. Tatínek pana Čonky jim například koval koně.

„Od cesty možná sto padesát metrů, takovej potok tam byl, partyzán koval koně. A teď tam přijeli Němci, nákladní auto, a viděli ho. Postavili se do příkopu a chtěli zahájit palbu. Jeden už byl okovaný a stál bokem, tak zmizel do lesa, bydleli jsme hned u lesa. Němci dostali strach, že jde pro posily, tak jak chtěli zahájit palbu, tak nasedli do auta a jeli zpátky. (…) No a samozřejmě se už vědělo, že asi seberou otce a celou rodinu a že nás tam můžou povraždit, protože koval koně partyzánům.“