Rok kohouta: bezútěšnost i naděje

Terapeutické psaní nemusí být cestou do uměleckých pekel. Důkazem je Rok
kohouta, nový román Terezy Boučkové (1957). Navazuje v něm po deseti letech na
svou prvotinu Indiánský běh (samizdat 1988, Ortenova cena za rok 1997) i scénář
k filmu Smradi (2002).

Všechna tři díla spojuje ústřední téma: autorčino soukromí a jeho vypravěčská
reflexe. Dárek a Párek, černoušek a běloch z předchozích próz čili adoptivní
synové Patrik a Lukáš v Roku kohouta dorostli pubertální skorodospělosti a
jejich skutky brzy překračují hranice rodičovské lásky, únosnosti i zákona.

Křehkou nádobu s nálepkou rodina to postupně roztříští na nespojitelné kusy.
Drama námětové je podáno náležitě dramatickým výrazem. Vyhrocené kontrasty v
rámci úsečných větných celků vytvářejí dynamiku příznačnou pro všechny autorčiny
texty včetně fejetonistických a podtrhávají napjatou tíseň a beznaděj. Tak lze
také popsat celkový pocit z četby („Patrik má mít první výslech na policii …
Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě
to. Jak to asi probíhá?“ nebo z téhož odstavce: „Je v pohodě. Tíseň.“).

Pasáží čtenářského oddechu, ať už formálně či obsahově, je tu pomálu, tok
prózy přesto neupadá do monotonie všeobjímající marnosti. Tu narušují odskoky od
role mateřské k těm ostatním: práci na dalším filmovém scénáři (resp. snahy
vydobýt si právo režie svého Zemského ráje to na pohled), k různorodé komunikaci
s přáteli, k náznakům možné zamilovanosti i lásce manželské. S reflektovanou
fyzickou dozrálostí jako by se u Terezy Boučkové projevilo i vyzrání prozaické.
Přes zjitřenost zachycovaných událostí z celku čiší vyrovnaný klid.

Afektovanost rušící v předchozích knihách zmizela, ačkoli vyhrocená potřeba
ocenění a pochvaly a v deníku málem pochopitelná sebestřednost vypravěčky může
být i tady iritující. Že se jedná o výpověď „drásavě upřímnou“, není jisté. Řada
věcí je obejita, vynechána, taktně zamlčena. Čtenáře by například zajímalo, jak
na dané emoční vypětí reagují dva další účastníci domácnosti – manžel Marek a
zejména vlastní syn Matěj. To ale spadlo do zamčeného šuplíku s nevyřčeným, od
něhož, zdá se, nemá klíč ani T. B. sama. (Něco jiného jsou průhledné narážky na
osoby veřejně známé.) Situace, kdy jedna krize vytváří druhou, je tu podána s
prožitkem, který nemohl než být hluboký a opravdový.

Nabouraná mateřská sebedůvěra se odráží v nesebejistotě autorské, krizi
tvůrčí („Nemůžu psát.“). Kruh depresí, který se násobením nezdarů uzavírá, je
roztočen tak, že není k zastavení. To usnadní až zásadní, bolestné rozhodnutí:
ponechat volbu životního stylu adoptovaným klukům samotným. A zmiňovaná
osvobodivá práce na „deníku“, jejž se Boučkové podařilo převést do podoby
čtivého románu. Pracně vydobyté úlevné vydechnutí je následováno osvěžujícím
nádechem – závěr vyznívá překvapivě pozitivně, nabíjí ho totiž nadějeplná
radost, vyvolaná zrozením vnučky (byť zplozené nezodpovědným Lukášem s
nezletilou sousedkou).

Od autobiografického románu Terezy Boučkové, autorky s mediálními přídomky
„nejmladší chartistka“ či „dcera spisovatele Kohouta“, nelze očekávat zábavu. K
té její dosavadní životní cesty nesměřovaly. To samo může a nemusí být čtenářsky
atraktivní. Rozčarování nad „ženskou, která vychovala kriminálníky a odrazuje od
adopcí Romů“ je spolu se zbytnými úvahami nad růzností kořenů a genetických
výbav nebo ústavními deprivacemi bezpředmětné. Rok kohouta není jen zkrušující
informací o tom, že osvojení může dopadnout stejně nedobře jako výchova dětí
vlastních. Není ani návodem k tomu, jak se s tím vyrovnat.

Spíše je to zpráva o individuální cestě ze soukromého neštěstí. Pozoruhodné
je na ní to, co z neutěšené konstelace dokázala vytěžit konkrétní adoptivní
matka (odvaha jednat po svém, byť to povede k hromadnému odsudku), žena v
duševním propadu (psaní jako účinná terapie) a hlavně spisovatelka (její zřejmě
nejlepší próza). Zchladit tím sedmnáct let, interpretovatelných jako zbytečnou
citovou a energetickou investici, asi nelze. Ale malá profesionální náplast by
to pro osudem zkoušenou Terezu Boučkovou být mohla.