Reportáž z představení Černý partyzán: „Úplně jsem tomu příběhu propadl,“ říká ředitel divadla a autor hry o Josefu Serinkovi Janek Jirků

„Je neuvěřitelné vidět reakce dětí ze základních škol, které přicházejí na dopolední představení,“ říká Richard Samko, známá tvář ze zpravodajství České televize, který v Černém partyzánovi hraje Josefa Serinka. „Děti a dokonce i jejich učitelky při výjevech z událostí během romského holokaustu úplně zamrznou a jsou v naprostém údivu,“ přibližuje. Vypráví, jak musel po jednom představení z divadla narychlo zadním vchodem odejít, aby včas stihl dorazit na směnu v televizi.  Děti prý vyběhly za ním a volaly úryvky ze hry: „Te merav!“ a „Zdar a sílu!“, romské „přísahám“ a pozdravy partyzánů z války. „Ptal jsem se těch desetiletých dětí, jestli pro ně nebylo příliš těžké představení pochopit.  Prý ne, ale že to bylo smutné, hlavně ta část o romském holokaustu. Pak za mnou přišla i jejich učitelka a svěřila se mi, že netušila, jak drsné to bylo. Holokaust zrovna nedávno probírali a ona ho dětem přiblížila na osudu jedné židovské holčičky. Mrzelo ji, že představení neviděla dříve, bývala by holokaust Romů do probírané látky začlenila.“

Vysočina

Hru napsal a režíroval současný ředitel divadla Minor Janek Jirků, který ji „nosil v hlavě“ téměř deset let. O osudu Josefa Serinka se dozvěděl od svých kamarádů z Vysočiny. Sám na Vysočině vyrůstal a chodil na gymnázium. „Úplně jsem tomu příběhu propadl. A nechápal jsem, proč jsme se o tom nikdy ve škole neučili,“ říká.  Inspirací mu byla i kniha Česká cikánská rapsodie, kterou napsal podle Serinkova vyprávění zachycených v 60. letech historik Jan Tesař  a v roce 2016 vydalo nakladatelství Triáda, jakož i vlastní rukou psané zápisky z dětství Josefa Serinka, které Minoru poskytlo Muzeum romské kultury v Brně.

„Cítím v tom to osobní propojení s místem. Dokonce i moje žena pochází z Vysočiny a přímo v domě jejího prastrýce padla Rufa,“ přibližuje Jirků jeden z důvodů, proč byl pro něj příběh tak zajímavý. Rufa, devatenáctiletá ruská partyzánka, byla členkou partyzánské skupiny, kterou Serinek vedl.

Přestože je divadlo Minor určeno především dětským divákům všech věkových kategorií, příběhy se neméně silně dotýkají i rodičů, kteří na představení své potomky doprovázejí.

„Třeba dnes tu byla jedna paní se třemi už velkými dětmi a říkala mi, že její děti tady vyrostly, na představení chodily od svých tří, pěti let,“ říká Samko. Důležitou roli v divadle hraje kromě výtvarné stránky také hudba. Někteří členové jeho hudební kapely v divadle pracují přes čtvrt století. Celé představení se postupně dovytváří kreativní spoluprací mezi herci, hudebníky a výtvarníkem.

Tvůrčí proces se odvíjí od příběhu – v případě Černého partyzána na podkladě historické rešerše. Poté obyčejně následuje schůzka s výtvarníkem. Ten si to přečte a řekne mi, co ho na tom zaujalo. Je to takový seismograf různých situací.  Pak si popovídáme v hospodě, co a jak by se nám líbilo. U Černého partyzána jsme se s výtvarníkem Jakubem Kopeckým rozhodli společně, že se příběh bude odvíjet od sochy, která se vzbouří,“ přibližuje režisér, jak představení postupně vznikalo.

To už se scénář začíná plnit poznámkami. V další fázi do procesu vystupují herci. Já jim přinesu nějaký obraz, třeba ,pejsek jako jablko‘ a to se rozebere vizuálně a také do písničky.“

Richard Samko měl za úkol dát tipy na ty romské. „Mám hrozně rád romského hudebníka Jana Áčo Slepčíka a kromě jeho písně Na vašodá ke tu avlóm jsme do představení také zakomponovali píseň Andro de taboris, kterou nádherně zpívala Věra Gondolánová. Tahle písnička je v romském podání tklivá a naléhavá, ale tady se jí ujali v úplně jiném rytmu. A byl v tom obrovský respekt k romské kultuře a historii. Jiří Hradil, šéf hudebního tělesa, odmítl romskou verzi s tím, že oni nejsou Romové a nemůžou si dovolit chtít to zahrát ,po romsku‘. To jsem hrozně ocenil,“ vzpomíná Samko a dodává: „Když jsme tu písničku poprvé zkoušeli, všichni jsme se spontánně rozbrečeli, všem nám tekly slzy. Bylo to hrozně silné.“

„Celý tým je společnými autory představení, a v tvůrčím procesu nás dohromady vede emocionální linka,“ přibližuje Jirků.

Příběh podle něj musí splňovat určité atributy, aby diváka zaujal. „Dělám to tak, jako když vyprávím historku v hospodě.

Aby se mi ji podařilo dobře odříkat, musí v ní být  humor, musí jít někomu o život nebo tam musí být nějaká dojemná scéna. Odpadávají věci, které jsou složité na vysvětlení. Výsledkem je pak třeba pět procent toho, na co jsme sáhli.“

Pohnutý osud Josefa Serinka

Dobrodružný příběh Josefa Serinka by přitom mohl být námětem na celovečerní film. Nelehký osud ho provázel od dětství. Brzy osiřel a jako Rom byl nucen putovat od vesnice k vesnici za „cikánským“ vozem. V roce 1914 pak jako čtrnáctiletý mladík musel narukovat do armády. Po válce se usadil na Slovensku a založil rodinu. A byl by nejspíše spokojeně pokračoval ve svém obyčejném způsobu života, kdyby nepřišla druhá světová válka a s ní nucené odvody Romů do tábora v Letech. Byl odveden s celou svojí rodinou, manželkou a pěti dětmi.

Výjevy tábora v Letech patří v inscenaci k těm nejpůsobivějším. Dramatičnost a vážnost celé situace je podtržena, když se vězni musí hlásit čísly místo jmen. Vrcholem je pak scéna, kde nacisté oběsí mladičkou dívku, která se zatoulala v lese při sbírání borůvek, protože jako všichni ostatní trpěla v táboře nesnesitelným hladem. Stín oběšené holčičky se hrozivě míhá nad pódiem, zatímco herečka v roli děvčátka se znepokojivě naléhavým hlasem plným strachu překotně omlouvá za to, že měla hlad.

„Při té scéně jsem se opět neudržel a rozbrečel se,“ přiznává Samko.

Hra dále rozvíjí Serinkův příběh – po měsíci a půl se mu z tábora podaří utéct. Doufá, že se vrátí a osvobodí svoji rodinu. Musí se však skrývat jako psanec, trpí hladem a jen zázrakem není objeven a zabit. Útočištěm, ochranitelem a domovem se mu stane les. „Vrostl jsem do lesa. Byl jsem lesem. Já byl les a les byl já…,“ říká ve hře hlavní hrdina. Je v tom jistá paralela se Serinkovým místem narození. Ten má ve svém rodném listu jako místo narození uvedeno: les. Josef doputuje až na Vysočinu, kde se poprvé setkává s lidmi, kteří mu na své vlastní nebezpečí pomáhají. Jsou to místní katolíci, dají mu najíst a ubytují ho.

Tady, na Vysočině, se také Serinek setkává s významnou odbojovou organizací Rada tří a stává se partyzánem. Později sám vybuduje partyzánský oddíl složený převážně ze sovětských vojáků zběhlých z německého zajetí. Mnozí jsou jen o málo starší než on sám v době první světové války a Serinek se pro ně stává náhradním otcem. Svůj partyzánský oddíl pojmenuje Černý.

Teprve po osvobození se Serinek dozvídá, že nikdo z jeho rodiny válku nepřežil. Ani jeho zásluhy v odboji nejsou po válce veřejně oceněny, protože společnost není ochotna přiznat, že Rom může být opravdovým válečným hrdinou. Serinek o svém válečném dobrodružství ostatně nikdy sám nevyprávěl ani svým dětem z druhého manželství a až v 60. letech nadiktoval svůj příběh Janu Tesařovi.

Richard Samko – herec

Na premiéru hry se do divadla Minor dostavil i vnuk Josefa Serinka Zdeněk, který celou první polovinu představení proplakal.

Samko, pro kterého je Černý partyzán hereckou premiérou, měl původně strach, že nečekanou výzvu nebude moci skloubit s prací v televizi. Režisér na něj dostal tip od Radoslava Bangy ze skupiny Gypsy.cz.  „Když jsem pak za Richardem přišel do kanceláře, viděl jsem, že příběh Serinka zná, na nástěnce v kanceláři měl pověšený jeho příběh. A bylo rozhodnuto!“ vypráví Jirků.

Richard Samko má ale podle svých slov neustálé obavy, že je příliš zjevné, že není skutečný herec. „Pořád se mi tam motá ten zpravodajský grif. Jako kdybych pokaždé zdůraznil tečku na konci věty víc než je třeba. Pak už jen stačí, abych dodal: „Richard Samko, Česká televize,“ směje se se sympatickou dávkou sebeironie. „Těch 25 let v televizi zkrátka nejde úplně vymazat,“ dodává. „Teď má Richard smůlu, že jsme z něj udělali herce,“ vtipkuje Jirků. 

V divadle Minor se historickým tématům věnuje často. Mezi jeho hry patří například Lipany, Zá-to-pek!, Bratři naděje nebo Hon na jednorožce. O své poslední hře – Černém partyzánovi, který má podnázev Western z Vysočiny, píše v divadelním programu: „Mám rád westerny a příběh Josefa Serinka western v mnoha ohledech připomíná. Je plný přestřelek, hrdinství, lovestory a specifických lidí, které z Vysočiny znám – laskavých, odvážných, se vztahem k pravdě a zároveň mlčenlivých až tajuplných. Mezi tyto lidi Serinek přichází v době války jako psanec, oni ho přijmou a nejednají s ním jako s uprchlým Romem, ale člověkem, který potřebuje pomoc. A on jim pak na oplátku začne pomáhat sám.“

Příběh v divadle se uzavírá scénou v místě, kde začíná – u pomníku Josefa Serinka, který se vzbouří, protože pomník nechce.  A hledištěm pak dlouho rezonuje hlavní poselství hry, totiž, že skutečné pomníky nelze vystavět z mramoru – ale srdcem.

Zdroj článku: časopis Romano voďi.