REPORTÁŽ: Česko vytváří další generace lidí, kteří jsou odsouzeni žít v chudobě, říká Jan Snopek z Platformy pro sociální bydlení

„Platforma v rámci širší iniciativy Za bydlení vytvořila „kostru“ návrhu Zákona o podpoře v bydlení a předala ji ministerstvu sociálních věcí a ministerstvu pro místní rozvoj a dále se podílela na konzultacích a připomínkování,“ vysvětluje Snopek. „Od samého začátku přitom říkáme totéž, co teď. Už tehdy jsme vycházeli z přístupu, který je v zahraničí považován za progresivní a je založen na výzkumech. Mnozí naši kritici, přestože tady vykonali mnoho důležité prace, trochu ‚zamrzli‘ v tom, jak se to dělalo v 90. letech – v přístupu, který byl už tehdy dost zastaralý ve srovnání s tím, jak k sociálnímu bydlení přistupovali v  zahraničí,“ přibližuje.

Přístup Bydlení především, jehož šíření Platforma pro sociální bydlení podporuje, vznikl na počátku 90. let v Americe a postupně se začal rozšiřovat v Evropě. Vycházel z předpokladu, že lidé bez domova si mohou řešit své problémy, do kterých se dostali, až poté, kdy budou bezpečně bydlet a mít své soukromí. Přístup se ukázal jako velice úspěšný, lidé nejen, že byli schopni si bydlení z velké části udržet, ale s pomocí sociálních pracovníků se jim často dařilo pomalu se stavět na vlastní nohy. Zotavovali se ze svých psychických problémů, závislostí, byli schopni začít navazovat zdravé vztahy s ostatními a nacházeli si práci.

Bezdomovectví není jen život na ulici

Platforma zároveň od počátku působila jako watchdogová organizace. „V jednu chvíli se tady například objevila koncepce Komplexní řešení sociálního bydlení, která téměř nepočítala s tím, že by se sociální bydlení mohlo poskytovat v sociálních bytech. Za vhodné řešení se považovaly ubytovny,“ popisuje situaci z roku 2013 Jan Snopek.

Bezdomovectví přitom není jen krajní situace, tedy život na ulici. Týká se lidí přebývajících v azylových domech a na ubytovnách nebo třeba osob hospitalizovaných v psychiatrických léčebnách či vězňů, kteří nemají po odchodu z instituce kam jít. Termín bytová nouze, která k bezdomovectví patří, navíc zahrnuje osoby žijící v bytech v nevyhovujícím stavu, bez tekoucí vody, elektřiny, nebo ty, kterým ztráta bydlení hrozí a žijí v nejistotě.

„Věděli jsme, že ubytovny nejsou správné řešení. Seznámili jsme se se situací na ubytovnách v Česku a zároveň jsme znali studie ze zahraničí. Ty ukazovaly, že i kdyby ubytovny u nás měly lepší standard, nebyly plesnivé, zamořené hmyzem, nebyly tak veliké se sdíleným sociálním zařízením pro tolik domácností, pořád by tam byla spousta důvodů, proč nejsou vhodným místem pro utváření domova. V neposlední řadě je to segregace sociálně slabých,“ vysvětluje Snopek.

Podle Zprávy o vyloučení z bydlení za rok 2021, kterou vydala iniciativa Za bydlení, jejíž součástí je i Platforma pro sociální bydlení, má u nás problémy s bydlením přibližně desetina obyvatel. Zpráva je navíc z doby před energetickou krizí a rostoucí inflací, kterým čelíme dnes. Odborníci proto předpokládají, že současné číslo je vyšší. Z další publikace iniciativy – Energetická krize a její řešení – z roku 2022 také vyplývá, že ještě před prudkým zvýšením cen energií žilo v energetické chudobě 910 000 obyvatel. Ta nejvíce doléhá na rodiny s dětmi. Přibližně desetina dětí tedy v naší zemi uprostřed Evropy žila již v roce 2021 v energetické chudobě. 

„Právě rodiny s dětmi patří mezi nejohroženější skupinu. Mnoho dětí se nerodí do důstojných podmínek,“ říká ředitelka Platformy Barbora Bírová. „V oblasti vzdělávání je doloženo daty, že když děti vyrůstají ve špatných bytových podmínkách, ať už je to přelidněné nebo hodně nekvalitní či nejisté bydlení, má to negativní vliv na docházku a školní výsledky dětí. Ty jsou pak neúspěchy na základní škole ovlivněny na celý život. To je dopad, který by měl český stát brát hodně vážně, protože se tady vytvářejí další generace lidí, kteří jsou odsouzeni žít v chudobě na okraji společnosti,“ doplňuje Jan Snopek.

První úspěchy Housing First

Zlomem pro Platformu a její snahu o prosazení přístupu Bydlení především se u nás díky podpoře místní politiky, jednotlivců a obcí, kteří tomu byli nakloněni, staly volby v Brně v roce 2014, ve kterých uspělo hnutí Žít Brno.

„Ozvali se nám do Platformy s tím, že by chtěli vytvořit politiku sociálního bydlení. Připravili jsme tedy se statutárním městem Brnem, neziskovou organizací IQ Roma servis a Ostravskou univerzitou projekt Rapid Re-housing. Náhodným výběrem v loterii bylo vybráno 50 rodin s dětmi v bytové nouzi, kterým město poskytlo 50 městských bytů. Po roce byl zhodnocen dopad programu na zabydlené rodiny. Potvrdilo se to, co se ukazuje v zahraničí, totiž že poskytnutí bydlení dopomáhá i v dalších oblastech života k pozitivnímu vývoji,“ vysvětluje Snopek.

Úspěšného projektu si všimli lidé z Evropské komise, kteří se do Brna přijeli podívat a rozhodli, že Evropský sociální fond vyčlení prostředky pro speciální výzvu zaměřenou na Housing first. Tato výzva, která skončila v loňském roce, podpořila 13 projektů obcí a neziskových organizací. Na ni pak následně navázaly dvě nové výzvy, které podpořily dohromady 41 projektů sociálního bydlení.

Marian

Projekt Bydlení především od roku 2019 realizuje také nezisková organizace Ledovec v Plzni, která se věnuje lidem s duševním onemocněním a je také jedním ze členů Platformy. „Aktuálně jsme na 27 zabydlených domácnostech, většinou jednotlivcích. Cílíme ale na minimálně 35 bytů,“ vysvětluje Petr Moravec, ředitel Ledovce. „Stabilní bydlení a pocit domova je velmi důležitým faktorem k tomu, aby se lidé se zkušeností s duševním onemocněním mohli vydat na cestu zotavení,“ zdůrazňuje. 

Jedním z klientů Housing First organizace Ledovec je i pan Marian (61). Do bytového domu na kraji Plzně se k němu vydáváme společně s Jiřím Frýbertem, který je členem ledoveckého týmu Housing First. Jiří má v plánu udělat hodnocení po dvou letech bydlení a zároveň přináší Marianovi dárky: kočičí pelíšek a pár DVD s filmy.

Vcházíme do úzké chodby bytu v čistém a opraveném domě, které město Plzeň poskytlo k sociálnímu bydlení. Marian nás vítá v pohodlném domácím oblečení. Natahuje ruku k pozdravu. „Pozor na Micinku,“ vzpomene si. Rychle se protáhneme dovnitř a zavíráme dveře, aby jeho společnice, mourovatá kočička, neutekla. 

Procházím se malým uklizeným bytem s velkými okny s výhledem do zeleně. „Jsem teď v pohodě,“ shrnuje jednou větou svoji nynější situaci Marian. „Pohoda“ nastala před dvěma lety, kdy mu organizace Ledovec sehnala sociální byt. Od té doby se Marianovi, který velký kus svého života pobýval na ubytovnách, v azylových domech a psychiatrických léčebnách, život obrátil k lepšímu. Pyšně mi ukazuje zarámované fotografie vystavené na kuchyňské lince. Usmívá se na nich uprostřed kruhu svých nových kamarádů z KFC, kde si našel práci. 

„Tak opravíme ten rámeček?“ ptá se Jiří Mariana a pouští se do práce. Když je hotovo, vrací do rámu plakát Freddieho Mercuryho a věší ho na původní místo nad postel. Plakát dostal Marian od Ledovce před dvěma lety, když se do bytu stěhoval, protože má rád skupinu Queen. Chceme, aby se naši klienti v bytech cítili co nejvíce jako doma,“ vysvětluje Jiří. I takové maličkosti jsou součástí jeho práce. „Už tady byla zdravotní sestřička?” ptá se Jiří. Ta dochází dohlédnout na to, zda Marian správně užívá léky.

Marian má také prozatím přidělenu tzv. opatrovnici – sociální pracovnici z městského úřadu. Stará se o jeho finance, dokud nebude jisté, že dokáže rozpočet na domácnost zvládnout sám. Podmínkou Housing First totiž je, že si lidé bydlení platí sami. „Chtěl bych se o své peníze starat sám,“ svěřuje se Marian. Věří, že už by to zvládl. 

Micinka se mezitím uvelebila Marianovi na klíně a spokojeně přede. Rychle seskočí, když zadrnčí zvonek. „To je kamarád,“ vysvětluje Marian. Přišel na návštěvu a budou se spolu dívat na film. Filmů má Marian na DVD i starých videokazetách plnou skříň. Jeden právě běží v televizi v pozadí. Přátele si Marian našel už i v domě kde bydlí. V místní klubovně dokonce se sousedy loni oslavil své 60. narozeniny. Když však zabrousíme do jeho dětství a minulosti, pohoda se rychle vytrácí. Marian vyrůstal v severních Čechách, od své rodiny ale odešel v pouhých 15 letech. Jeho bratři ho prý mlátili a ošklivě šikanovali, dokonce do něj stříleli vzduchovkou. Rodiče pili. Odešel tedy do Karviné, aby se vyučil horníkem. 

Několikrát se oženil a měl čtyři dcery. Všechna manželství však ztroskotala a dcery byly jako malinké dány k adopci. Od té doby o nich nevěděl. S jedinou z nich, Luckou, se ale přece jen po letech setkal, když ho nechala vyhledat přes pořad Pošta pro tebe. „Tohle je Petra,“ ukazuje mi Marian radostně obrázek své malé vnučky na telefonu. S Luckou zůstal v kontaktu a pravidelně se vídají.

Ještě před naším odchodem se nám Marian svěřuje, že by si chtěl najít partnerku, aby nebyl sám. Také by si přál kolo, aby se nemusel spoléhat na noční autobusy, když jezdí do práce na noční směny. Loučíme se a Jiří se s Marianem domlouvá, že evaluaci samostatného bydlení přijde udělat jindy. Při všem tom povídání na ni nezbyl čas.

Václav

Vracíme se plzeňským trolejbusem do budovy, kde má program Housing First v Ledovci základnu. Tam za námi přichází další klient, pan Václav (54). Sedá si naproti do křesla a odkládá francouzské berle, které mu pomáhají při chůzi. Všímám si nápadné jizvy na Václavově hlavě a několika dalších na jeho levé noze, se kterou má největší potíže. Žil dlouhou dobu ve stanu pod mostem a přestože v sociálním bytě bydlí teprve od května, říká, že život na ulici by už nepřežil. 

Ani jeho osud nešetřil. Život se mu zhroutil před mnoha lety, v roce 1987, když havaroval se sanitkou, kterou řídil. Strávil pak čtyři a půl roku v nemocnicích. Od té doby má vývod a špatně chodí. Žil po ubytovnách, ve stanu i v maringotce a naposledy v bývalém nádražním domku bez vody a elektřiny. Mýt se chodil i v zimě do plzeňské přehrady. Doslova „nad vodou“ ho prý držel jen jeho pes Gino, kříženec vlčáka a retrívra.

O Ledovci se dozvěděl od kamarádky teprve nedávno. „Když jsme se seznámili, živil se roznášením letáků,“ vzpomíná Jiří. Od doby, kdy vyhledal pomoc pracovníků z Ledovce, se jeho život proměnil. Bydlí a našel si dokonce přítelkyni. „To nejkrásnější na tomhle projektu je, že tady vidíte okamžitý výsledek,“ podotýká Jiří.

Zákon o sociálním bydlení je nutný

Marian i Václav bydlí v městských bytech, kde lidé podle slov Jiřího Frýbrta platí podstatně nižší nájem než v bytech soukromých. Podmínkou pro získání městského bytu ale je, že klient nesmí mít žádné dluhy vůči městu. Města také nemají svých bytů dostatek. Po rozsáhlé privatizaci v 90.letech je v Česku – na rozdíl od ostatních států EU – většina bytů v soukromém vlastnictví. A zatímco je evropský průměr co do podílu sociálních nájemních bytů v bytovém fondu 8 % a v zemích jako je například Rakousko nebo Dánsko dokonce přesahuje 20 %, v Česku je podíl sociálních bytů podle ekonomky Pavlíny Žákové pouze půl procenta.

Podle Jana Snopka musí sociální bydlení zaštítit zákon, o který Platforma usiluje od svého založení. „Legislativa je nutná, potřebujeme, aby to nedělali jen nadšenci,“ říká Barbora Bírová. 

Zákon má podle ní potenciál v následujících deseti letech snížit počet osob v bytové nouzi nejméně o 30 %.

Nejblíže schválení byl zákon v roce 2017, kdy se dostal až do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. Nyní ho předkládá ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem práce a sociálních věcí a návrh by měl být do konce roku projednán vládou. Pokud vše půjde podle plánu, měl by nový zákon vstoupit v platnost někdy v polovině roku 2025. Nový zákon se však již nejmenuje zákon o sociálním bydlení jako ten z roku 2017, ale zákon o podpoře v bydlení. „Když se řekne sociální bydlení, tak si většina lidí představí romské rodiny. A myslím si, že se dá říct, že vedení některých obcí je otevřeně xenofobní,“ zdůvodňuje změnu pojmenování zákona Snopek.

„Existují také názory, že zákon může poskytovat podporu lidem, kteří si ji nezasluhují. To my ale odmítáme, protože si myslíme, že je třeba nabídnout pomocnou ruku všem lidem bez ohledu na to, do jak špatné situace se dostali. Ti lidé nejsou schopni se z ní sami vymanit a je to komplikace nejen pro ně a jejich okolí, ale pro celou společnost. Pro jejich děti. Děti rozhodně za nic nemohou a odsoudit je k životu na ubytovně znamená, že to bude mít negativní dopady na celý jejich život. To je věc potvrzená výzkumy,“ říká Snopek.

Podle Jana Miloty z organizace IQ Roma servis, jednoho ze zakládajících členů Platformy, který stál u projektu Rapid Re-housing, je zákon důležitý pro to, aby se situace neměnila v závislosti na politickém vedení. Tak jak se tomu stalo v Brně. Lidé měli smlouvu pouze na rok a mezitím se změnilo politické vedení města. Nové vedení už projektu Rapid Re-housing nakloněno nebylo, a tak mnozí lidé o bydlení přišli. 

Otázka bydlení je nyní řešena pouze na místní úrovni. „V Česku máme 6 253 obcí, to znamená 6 253 bytových politik, které se mohou měnit každé čtyři roky v návaznosti na volby,“ upozorňuje David Šlouf, radní města Plzně, které jako vůbec první město v Česku prosadilo Koncepci sociálního a dostupného bydlení.

Diskriminace je součástí problému

Jan Milota zmiňuje, že v otázce bydlení jsou nejčastěji oslovováni Romy. Uvádí příklad, kdy pro jednu romskou rodinu bezúspěšně oslovil 240 pronajímatelů a uskutečnil 80 prohlídek během tři čtvrtě roku. „Je tady obrovská míra diskriminace. V Brně si romská rodina byt nepronajme, a když už se to povede, tak je to ve vyloučené lokalitě. Romové jsou u nás velice často vylučováni ze všech sfér života. Děti chodí do segregovaných škol, ze kterých nemají šanci dostat se na lepší školy. Vyrůstají tady další a další generace dětí, které nevidí uspokojivou budoucnost,“ vysvětluje Milota. 

I nerovnost v šancích na bydlení na základě diskriminace by měl zaštítit Zákon o podpoře v bydlení. Jestliže bude schválen, budou mít města s rozšířenou působností povinnost založit tzv. kontaktní místa pro bydlení. Na ty se budou moci obracet lidé v bytové nouzi. Kontaktní místa pro bydlení budou vést databázi sociálních bytů, jednak těch městských a jednak těch od soukromých pronajímatelů, kterým se za poskytnutí bytu k těmto účelům poskytnou garance. Například jim bude garantováno, že vždy dostanou zaplacený nájem a že pokud dojde ke škodě, bude jim uhrazena. Sociální pracovníci se pak budou snažit pomoci konkrétním žadatelům podle potřeby, ať už se bude jednat o pomoc při vyřízení příspěvku na bydlení, pomoc při hledání práce, pomoc ve sporu se sousedy apod. Na kontaktní místa budou obce dostávat peníze od státu.

Kdo to zaplatí?

„Roční rozpočet na uplatňování zákona o podpoře v bydlení vychází na jeden a půl miliardy. Samozřejmě se objevují hlasy, že je to strašně moc, ale podle analýzy během pěti let, kdy se bude investovat více, než se ušetří, začnou opatření přinášet úspory. Lidem se bude dařit lépe a ušetří se na jiných výdajích, například na provozu některých sociálních služeb nebo na výdajích za děti v ústavní péči,“ vysvětluje Jan Snopek.

Podle studie Nadace J&T je bytová nouze ve 48 % jedním z důvodů umístění dětí do dětského domova. S tím souhlasí i ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš. „Negativní dopady nás jako společnost stojí miliardy a ovlivňují vzdělání tisíců dětí, fyzické i duševní zdraví desetitisíců dospělých a samozřejmě se promítají i do zvýšeného rizika sociálně patologických jevů. To vše se promítá do ekonomických nákladů,“ uvádí ministr na webové stránce iniciativy Za bydlení.

V současnosti jsou projekty Platformy, kterými je mimo podpory šíření zmiňovaného přístupu Housing First i osvěta a vzdělávání v otázce ukončování bezdomovectví, hrazeny téměř výhradně fondy EU. „Nebýt EU, tak bychom mohli dělat jen zlomek toho, co děláme,“ říká Jan Snopek.

Případ Přednádraží

Platforma pro sociální bydlení byla symbolicky založena v květnu 2013 při setkání ve vyloučené lokalitě Přednádraží v Ostravě. „Tenkrát tam došlo k havárii kanalizace a desítky rodin byly odtamtud vystěhovávány. My jsme přišli podpořit tamní obyvatele a zároveň jsme na tiskové konferenci, kterou jsme tam tehdy uspořádali, vyhlásili založení Platformy. Představili jsme ustavující prohlášení, které máme dodnes. Hlavním požadavkem bylo přijetí Zákona o sociálním bydlení,“ vzpomíná Snopek. 

Zatímco tehdy měla Platforma pouhých devět členů – několik organizací a pár jednotlivců, dnes má kolem 120 členů, z nichž polovina jsou organizace. Zbytek tvoří jednotlivci, odborníci i lidé se zkušeností s bytovou nouzí.

Nyní už nejsou vládními úředníky považováni za nebezpečné radikály, ale jsou stěžejními spolutvůrci zákona. To považuje Jan Snopek za největší úspěch Platformy. „A také to, že jsme do České republiky přinesli přístup Housing First a podařilo se nám ho tady rozšířit do té míry, že už se jedná přístup etablovaný a skutečně rozšířený. Přitom na začátku nám lidé říkali, co je to za výmysly, že to nemůže nikdy fungovat,“ usmívá se Jan Snopek.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi.