Renata Berkyová: Romové šíří strach? Tak jim vezmeme děti a převychováme je

Člověk by si myslel, že odebírání dětí vlastním rodičům za účelem převýchovy je už dávno jen historie. Nicholsonová ze strany Sloboda a solidarita věří, že právě tento koncept může romské děti z osad uchránit před „nelidským zacházením“. Stát prý musí učinit rozhodné kroky v oblasti výchovy těchto dětí, a když selžou všechny možnosti na nápravu, dojde k odebrání a svěření dětí do náhradní péče. Jenže co znamená vyčerpat možnosti na nápravu? Neschovává se za tím přiznání vlastního selhání? Zdá se, že pohár trpělivosti přetekl, a namísto důsledné sociální práce volíme extrémně konečné řešení.

Je skutečně zarážející, že s konceptem přichází právě tato takzvaně liberálně smýšlející strana, která se tématu romských osad na Slovensku nebojí a jinak přináší i celkem racionální návrhy ke zlepšení situace slovenských Romů. Její program však obsahuje i body, které představují krajní řešení, praktikované už v minulosti s fatálními následky, a které nejsou slučitelné s liberálními principy. Například navrhovaná „dobrovolná sterilizace“ či zmíněné odebírání dětí do náhradní péče. Tímto návrhem, jak v prohlášení Nicholsonová sama uvádí, se začíná strana zaobírat po posledních událostech v osadách, kdy došlo k hromadným bitkám mezi jejich obyvateli. Člověka tak napadá, zda není koncept poháněný tak trochu i strachem, který mohl agresivní dav vyvolat… Jde nám o bezpečí romských dětí anebo o to vlastní? „Trpělivým a poctivým přístupem státu k otázce segregovaných romských společenství můžeme dosáhnout toho, že za několik let vyroste generace Romů, kteří nebudou šířit okolo sebe strach, ale stanou se plnohodnotnými členy společnosti,“ uzavírá strana svoje prohlášení.

Pod trpělivým a poctivým přístupem státu si však rozhodně nepředstavuji odebírání dětí do cizího opatrovnictví (nehledě na to, že tento model se na Slovensku praktikuje už asi padesát let v konkrétních případech), ale kvalitní terénní sociální práci v souladu s respektem vůči kulturním zvykům i jednotlivým zvyklostem. Právě tam je mezera, kterou je potřeba ze strany státu vyplnit. Je také k zamyšlení, proč se stejným způsobem ve světle nedávných policejních razií v osadách nezabýváme bezpečností samotných Romů. Je podivuhodné, že vážnost situace hodnotíme jen jedním směrem, jen v určitých momentech.

Koncept odebrání dětí do cizího opatrovnictví nikdy neřešil a ani dnes nevyřeší příčinu problému. Celoplošné nařízení kromě jiného umožňuje zneužívat pravomoc sociálních pracovníků a v konečném důsledku může způsobit více škody na lidských osudech, než užitku. Ve skutečnosti se takovými nápady totiž jen dávají ruce pryč od řešení, která jsou na dlouhou trať. A to se do voleb příliš nehodí.