Ředitelka mateřské školy Lenka Kurová: Děti barvu pleti neřeší. Přibývá logopedických problémů, romština na to vliv nemá

Chtěla být letuškou nebo baletkou. Nakonec vystudovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové a celý svůj profesní život zasvětila dětem. „Všimla jsem si, že za poslední roky přibylo dětí s logopedickými problémy. A romština na to vliv nemá,“ říká ředitelka mateřské školy Začít spolu Lenka Kurová.

Ve školství působíte přes dvacet let, šest let jste ředitelkou mateřské školky. V čem je podle vás předškolní výchova nenahraditelná?

Je nezastupitelná v dalším vzdělávání. Teď jsme si to mohli vyzkoušet v době pandemie, kdy školy zavřely, školky byly stále v provozu, ale rodiče tam své děti z obavy nevodily. Nakonec z toho byly maminky nešťastné, rodiče nestíhali, museli se s dětmi učit. Ale když si představím, že mám tříleté dítě a nemám ho kam dát, nemám jako prioritu vzdělání, tak co se s ním stane? Takové dítě nebude mít šanci dohnat to, co se by se bývalo naučilo, kdyby docházelo do školky. Musíme si uvědomit, že tři, čtyři, pět nebo šest let jeho věku je pro dítě strašně dlouhá doba. Ne každá máma je nastavená tak, aby si se svým dítětem hodiny hrála a vzdělávala ho. Musíme si uvědomit, že nejde jen o sociální vazby, ale také o dovednosti, vědomosti a znalosti, které dítě ve školce získává.

Co podle vás dětem pobyt ve školce dává a co jim naopak případně bere – třeba, že nejsou s rodiči? Bylo by potřeba něco legislativně změnit?

Související článek

Nové Romano voďi: Ředitelka školky Lenka Kurová, o neštěstí v Bohumíně nebo ostravské osadě Bedřiška

Jana Baudyšová

To je na odpovědnosti a zvážení každého rodiče. Nedokážu říct, co je brzo a co naopak pozdě. Osobně jsem nejstarší dítě dávala v devíti měsících do jeslí, dřív to tak i bývalo zvykem. Druhé dítě šlo do školky ve třech letech. Pokud maminka nemá jinou volbu a jako samoživitelka se musí ohánět, není zbytí. To hodnotím jako matka. Jako pedagog si myslím, že je ideální, když máma s dítětem tráví, co nejvíce času a pobyt ve školce přizpůsobí jeho věku.

Vaše školička je jednotřídní, jsou v ní společně děti od tří let do předškolního věku. V čem vidíte přednost takové smíšené skupiny?

Mám s tím velmi dobré zkušenosti, protože mladší děti se snadno a přirozeně učí od starších, a ty zase přirozeně pomáhají mladším. A funguje to opravdu dobře. Protože děti mezi sebou navazují kamarádství a není pro ně těžké si navzájem pomáhat. Stává se, že mladší děti nechtějí dělat činnost, která odpovídá jejich věku, ale pouštějí se s vervou do věcí, které máme přichystané pro starší. Pak je na nás, abychom jim vysvětlili, že tohle mohou dělat příště, ale teď je potřeba, aby se věnovaly jinému úkolu nebo zadání. Takže ve výsledku takové dítě získává zkušenosti a dovednosti od staršího kamaráda opět zcela přirozeně a v prostředí, kde je nikdo do ničeho nenutí.

Jak vlastně výuka v jednotřídce funguje? V čem se odlišuje od velkých městských školek?

Myslím, že je jedno, zda je školka jednotřídní, nebo má pod sebou několik tříd rozdělených podle věku dětí. Záleží pouze na učiteli, zda to bude třída rodinného typu, jakou bude mít atmosféru a co jí vedení školky povolí. Ty rozdíly nejsou jednoznačné. Problém vidím spíše v počtu žáků. Protože pokud je počet na maximum a pravidelně bude docházet 28 dětí, pak je práce s takhle velkou skupinou jiná, než když bude ve třídě dětí méně.

Zaznamenala jste někdy, že by se mezi dětmi v takhle věkově různorodé třídě objevila šikana?

Ne. Možná je to i tím, že děti různého věku spolu navazují přátelství a pomáhají si, tak šikana mezi nimi neexistuje. Alespoň u nás ne.

Je pro romské a neromské děti výhoda, že mohou poznat i jinou kulturu v tak nízkém věku, nebo to vůbec neřeší a přijde jim to přirozené? A vůbec, jsou tak malé děti zasaženy předsudky svého okolí?

Barvu pleti neřeší. Ale všimla jsem si, že pokud jsou děti v menšině a je jedno, zda se v ní v tu chvíli ocitá Rom nebo české dítě, tak se cítí možná vyčleněné, nezapojuje se tolik do kolektivu, hledá si, ke komu by se přidalo. A když konečně kamaráda najde a on je třeba nějaký čas doma nemocný, tak pláče. A to je pak velký úkol pro učitele nebo vychovatele, aby mu pomohl se začlenit. Není to sice pravidlo, ale občas se to stát může, že jedna skupina vytlačí tu druhou. Kdyby byly skupiny multikulturnější, jako je tomu v některých pražských školkách a školách, nemuselo by se to dít vůbec. Ale musím zaklepat, že u nás ve školce se nic takového neděje. Rodiče mají možnost dítě postupně adaptovat, počkat v šatně po nějakou dobu, všímat si, jak dítě reaguje nebo jak se zapojuje do kolektivu. Funguje tam absolutní důvěra mezi rodičem a pedagogem a to se nám vyplácí. Protože, když rodič vidí, že jeho dítě půl hodiny nepláče v koutě a je spokojené, je zákonitě spokojený i on. Náznaky vyčlenění jsem zaznamenala spíš v nízkoprahovém klubu, který funguje na bázi dobrovolné docházky, často nepravidelné, takže tam nejsou sociální vazby, kamarádství jako ve školce a pak se může stát, že k určitému skupinkování nebo vytlačování může docházet.

Názory a segregované školy a třídy se různí. Jak se na ně díváte vy?

Jsem zásadně proti, ale uvědomuji si, že jsme lidé a ideálu nejde jen tak jednoduše dosáhnout. To se daří pouze ve školském zařízení nebo ve společnosti, která je multikulturní. Pokud není, hrozí tu, že jedna skupina to vzdá a odejde. Samozřejmě platí i výjimky, kdy to vedení školy ustojí. Právě na ředitele škol je vyvíjen ze strany rodičů tlak nejčastěji a oni se tomu většinou poddají. A pak to záleží na spádovosti škol. Protože se může stát, že vyloučená oblast má jinou spádovou školu než ta, která s ní v těsné blízkosti sousedí a vyloučená není.

Jak byste coby ředitelka řešila desegraci ve školství?

Přiznám se, že jsem nad tím několikrát přemýšlela. Ale pokud není vůle úředníků, tak to nemůže fungovat. Pokud by se našel někdo, kdo spádovost ulic rozdělí tak, aby se nevyčlenila ani jedna skupina obyvatel, ale naopak by byl zájem obě strany rozdělit do škol rovným dílem, bylo by to ideální. Ale to by museli představitelé daného města, kde segregace ve školství probíhá, chtít a uvažovat nad tím selským rozumem. Je otázka, proč se tak už dávno nestálo. Ale nesmíme zapomenout, že si to třeba nechtějí rozházet u svých voličů.

U dětí se dnes častěji objevují logopedické problémy. Jak se vám daří s nimi pracovat?

Máme na to skvělou paní učitelku, která je zároveň i logopedický asistent. A ještě máme dobře nastavenou spolupráci s odborníky. My doporučíme logopedku a rodiče tam opravdu s dětmi docházejí. Přinesou nám podrobně popsanou zprávu a my pak ve školce pracujeme tak, abychom u dítěte postupně odbourali špatné logopedické návyky.

Jsou ve vaší školce mezi dětmi i takové, u kterých se dá už teď předpokládat, že později ve škole budou potřebovat speciální vzdělávací potřeby a přístup ve vzdělávání – dá už se s tímto pracovat v předškolním věku?

Určitě. Mám štěstí, že naše paní učitelka je speciální pedagog a odhalí skutečně už v raném stádiu, že dítě má speciální vzdělávací potřeby. Komunikujeme i s pedagogicko-psychologickou poradnou a speciálně pedagogickým centrem, takže když už dítě od nás odchází do školy, můžeme jí poskytovat informace, jak se dítě vyvíjelo, na co si dát pozor apod.

Jak jsou na tom romské děti pokud jde o správnou výslovnost a slovní zásobu?

Mám zkušenost, že většina dětí dříve tolik problémů nemívala – myslím tím všechny, nejen romské děti. Na tento deficit je možné nahlížet jako na aktuální trend současné společnosti, která je zahlcena komunikačními technologiemi. Tím, že se málo mluví, málo se čte, není výslovnost taková, jaká by měla být. Logopedické problémy nejsou u dětí nikdy stejné. Všimla jsem si, že za poslední roky dětí s logopedickými problémy přibylo. A romština na to vliv nemá. Protože tady u nás v Broumově už mladá generace romsky nemluví, tak jak to bylo za našich dětských let, kdy se romsky mluvilo běžně. Spíš si u romských dětí všímám, že mají chudší slovní zásobu. Ale to zase vyplývá z rodiny. Pokud má dítě málo podnětů, tak to nemá odkud brát. Pokud mu maminka nevysvětlí, že les může být smíšený nebo jehličnatý, nemá šanci to vědět. Takže dnes vidím děti, které mají chudší slovní zásobu a k tomu logopedické vady, což dřív v takové míře nebylo.

Čím si to vysvětlujete?

Je to souběh situací, které dítě ovlivňuje. Rodiče mají málo času nebo řeší jiné problémy jako práci nebo bydlení, co dát dítěti jíst nebo exekuce, to ovlivňuje celou rodinu. Taková máma si s dítětem nesedne a nebude mu číst pohádku, kreslit nebo povídat si s ním, protože je pro ni prvořadé vyřešit životní situaci. Takže to není jenom to, že dítě je na tabletu, protože taková rodina ten tablet ani nemá. Na dítě má vliv spoustu aspektů. A rodič si musí sám položit otázku, kdy si s ním naposledy povídal, četl a zda na jeho vývoji nemá také kus viny. Protože děti si rády povídají, i když mají v ruce telefon. Ale spíš to berou tak, že telefon může být kamarád, který na ně má vždycky čas a nikdy neřekne teď ne, počkej.

Jak se vám daří komunikovat s rodiči?

Musím rodiče pochválit. V tomto směru se nám daří na jedničku. A pokud vidíme, že rodina je opravdu sociálně slabá nebo rodiče přišli o zaměstnání, pokaždé se, co se týče placení, domluvíme. Chápeme těžká životní období a rodiče naší vstřícnosti nezneužívají, ba naopak. Chodíme s dětmi třeba na plavání, stojí to přes tisícovku. Ale rodiče mají možnost si u nás peníze postupně na plavání odkládat. Je to pro ně i výhodné, protože se pak nemusejí najednou vydat z peněz.

Se sestrou jste se rozhodly pro dráhu učitelek. Bylo to vždycky vaše přání?

Musím být upřímná, že učit nebyl odjakživa můj sen. Toužila jsem být letuškou nebo baletkou. Ale nakonec jsem po gymnáziu vystudovala pedagogickou fakultu a zjistila, že učit děti mi přináší radost. Učila jsem několik let v přípravném ročníku Začít spolu, pak na základce, a teď už jsem šestým rokem ředitelkou mateřské školy.

Vedle mateřské školy a sociálně aktivizační služby se věnujete i pěstounské péči. Dá se to všechno zvládnout?

Musí. Komunitní centrum jsme začali provozovat už v roce 1998 a přípravný ročník se otvíral o rok dříve. Všechny naše projekty vznikly z potřeby lidí z naší komunity. I proto jsme se před šesti lety rozhodli založit soukromou mateřskou školu u nás v Broumově. Přišla nám škoda, abychom měli děti pouze rok v přípravce, když jsme je tu mohli mít už od tří let a dát jim ze sebe maximum. Protože začínat pracovat s dítětem v jeho pěti letech je pozdě. Hodně dětí nám v tu dobu odcházelo ze základních škol do zvláštních, myslím, že to byl právě rok 1997, a nám se to moc nelíbilo. Byly jsme se sestrou odhodlané s tím něco udělat. Obrátily jsme se proto na nadaci OSF, kde jsme se dozvěděly o vzdělávacím programu Začít spolu, který do té doby nikdo moc neznal a my jeho prvky využíváme dodnes. K tomu se navíc zaměřujeme na metodu ELkonin – rozvoj jazykových dovedností. A když si nás vzala pod patronát Základní škola Velká ves, nebylo co řešit. Od té doby tento model přebraly různé předškolní instituce, mateřinky, ale v té době to bylo novum, každý se držel zažitých stereotypů.

A v čem to bylo jiné?

Přístupem. Dítě si samo ráno vybírá v našich koutcích zájmové činnosti. Máme třeba výtvarný, herní, nebo knižní koutek, kde si dítě může v klidu sednout a prolistovat si knihu. Myslíme i na malé průzkumníky, kteří si rádi hrají s pískem. Vyhovuje nám, že se nejedná o řízenou činnost pedagoga, která stále funguje v řadě mateřských školek, ale dochází k vzájemné spolupráci dítě a učitelka. Dítě si tak může vyzkoušet věc, o které se konkrétně mluví. Zkrátka zapojit všechny smysly. Funguje i takzvaný ranní kruh, kde si s dětmi povídáme o předešlém dni a snažíme se jim maximálně naslouchat.

Díky covidu se, i když pomalu, začalo konečně trochu více mluvit o potřebě a nedocenění sociálních služeb. Co je podle vás v této oblasti tím nejzranitelnějším místem?

To se ukázalo právě v březnu. Sice jsme museli podle nařízení naše služby uzavřít, ale prakticky se to vlastně nedalo. Protože kdo by to tady kromě nás dělal? Takže jsme šili a rozváželi roušky nejen našim klientům, ale i domovům důchodců nebo pacientům na neurologii. Chodili jsme po rodinách a rozdávali jsme informační letáky. Pomáhali jsme jim se školou, protože mnozí neměli dostatečný signál, internet, nevěděli jak se připojit k online výuce. Neměli počítač, na kterém by mohly děti pracovat. A tohle nebylo v silách žádného úřadu. Takže neziskové organizace začaly být víc vidět, protože podávaly pomocnou ruku. A nejslabší místo je bohužel ta nejistota, protože pokud máte projekt podpořený na rok, tak se ocitáte společně se zaměstnanci ve velké nejistotě. A než se dozvíte, zda jste byli na další rok podpořeni a vaši lidé budou mít práci, je to dlouhá doba.

Cítíte jako ředitelka dostatečnou podporu státu, nezahlcují vás přílišnou administrativou?

Administrativa mě nezahlcuje, možná i proto, že jsem workoholik. Dnes mi naopak některé věci přijdou jednodušší než dřív, protože se všechno digitalizovalo. Spousta věcí se dá postahovat z internetu, je tam nepřeberné množství inspirace. Když si vzpomenu na svá školní léta, tak paní učitelka, co nenapsala do písanky, to neměla. Dnes ji má předtištěnou. Dřív to bylo tak, že si pedagog dělal všechno sám. A to nás bylo ve třídě třicet. Dnešní pedagogové se nemusí pracně zabývat šablonami na výtvarnou výchovu, všechno psát žákům na tabuli, protože běžně dostávají pracovní sešity. Spousta materiálu se dá namnožit, vytisknout. V tom se doba zrychlila. A nejde jen upozorňovat na to, že pedagogové mají víc administrativy než dřív. Musíme si i uvědomit, co se od té doby změnilo k lepšímu. A to i snaha vládních činitelů zvedat pedagogům platy.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.