Recenze: Sitcom Miri fajta překonává očekávání
Když jsem se před dvěma lety dozvěděla, že Robin Stria připravuje se skupinkou Romů sitcom zamýšlený jako projekt pro televizi, přiznám se, že jsem neměla velká očekávání. Romských projektů s velkými mediálními ambicemi jsem sama zažila několik a dělat zábavu, potažmo romskou zábavu, to je opravdu vysoká meta a pro televizi dost velké sousto.
Ukázalo se, že televizní zpracování romského sitcomu je skutečně běh na dlouhou trať. Mezitím však Robin Stria vytvořil skupinu romských neherců – dobrovolníků a začal s nimi naplňovat svou vizi. Jak to tak bývá, realizovat se mu ji podařilo až po dvou letech, mnoha překonaných překážkách, rozpadnutém a znovu a jinak složeném týmu. Vyvrcholením jeho snah byla ale tři beznadějně zaplněná, řekli bychom vyprodaná představení, pokud by se vybíralo vstupné a nadšené divácké reakce. Čím to je, že sitcom Miri fajta, takhle skvěle funguje?
Za současným úspěchem stojí mix několika faktorů dohromady. Je to především profesionálně napsaný scénář, který vytvořili Vladimír Mareček a Michael Sodomka. Celou divadelní akci drží pohromadě, dobře pracuje s komediálním formátem převedeným na divadelní realizaci a jasně definuje charaktery, typy postav i typy interakce mezi nimi. Kristýna Richterová jako obětavá matka rodu, malý Tobias Šarišský, coby „Denis, postrach ulice“ nebo Sabina Bendová hrající přesvědčivě marnivou pubertální Sabinu. Neherci se můžou opřít o jasnou charakteristiku své postavy a diváci rozumí od prvního okamžiku, kdo je kdo. Nutno podotknout, že nejen scénář ale drží sitcom pohromadě.
Je to rozhodně i chemie mezi (ne)herci, jejich společná nesmírně silná energie, která diváky strhává od začátku i evidentní zapálení pro věc, chuť hrát a i přes nervozitu si to užít. Humor jako základní ingredience formátu v tomto případě opravdu funguje. Autorům scénáře i Robinu Striovi coby režisérovi se povedlo vybalancovat romský vtip a situační komiku s žánrovými prvky sitcomu. Publikum, namíchané většinou z Romů i majority, si tak vždycky tzv. najde svoje. Vtipy na adresu Romů znějí z úst romských herců přirozeně a sitcom má schopnost dělat si legraci jak z Romů, tak stereotypů o nich. Herci se nebojí četných interakcí s publikem, což celou divadelní akci nesmírně oživuje a diváci na tuto hru přistupují, přestože jsou často terčem vtipů oni sami. Nutno podoktnout, že i když se zdá formát sitcomu odlehčený a jednoduchý, dělat zábavu tak, aby byla doopravdy zábavná, je pořád to nejtěžší – a tady se to povedlo.
Svou roli v úspěchu má bezpochyby i půlhodinová stopáž představení, které udržuje svižné tempo a pozornost diváků až do konce a nemá hluchá místa. Sama jsem představení viděla dvakrát, vždy bylo v sále mnoho malých dětí, které se často obtížně koncentrují, ale sitcom se zájmem odkoukaly a prožily až do konce. Minimalistická scénografie a využití několika jednoduchých předmětů, které spolu s pohybem vyjadřují různé činnosti, umožňuje zapojovat fantazii publika a zároveň přestavení jednoduše odehrát prakticky na jakékoli scéně.
Nezbývá než dodat, přejme sitcomu Miri fajta, aby měl mnohem více zaplněných repríz a cestoval dlouho po republice nejen za romským publikem. V Brně si totiž jeho tým vyzkoušel, že na to má.
