Projít se táborem, vstoupit do ubikací, potkat vězně a dozorce. Kristina Dienstbierová o virtuální realitě tábora v Letech u Písku

Doplnit do výuky informace o holokaustu Romů nebo ho přiblížit atraktivnější formou – s jakým hlavním záměrem virtuálního realita letského tábora vznikala?

Dá se říci, že s oběma. Hlavní cílovou skupinou byli od začátku žáci ve školách. Moderní technologie děti přitahují a jsou ideálním prostředkem, jak jim přiblížit téma, které je pro ně už příliš vzdálené a ke kterému většinou nemají žádný vztah. Třeba i proto, že nikdy neměli možnost přijít do kontaktu s přímými pamětníky. Virtuální realita si také dokáže poradit s některými důvody, proč se historie Romů zatím dostává do běžné výuky jen sporadicky. K těm patří nedostatečný prostor k tomu, aby se učitel mohl věnovat něčemu „nad rámec“ předepsaných osnov, i to, že si ji musí sám „bokem“ dostudovat. Historie Romů by ale něčím „navíc“ být neměla – je to neoddělitelná součást našich dějin. Myslím si, že by hodně pomohlo, kdyby byla součástí přípravy budoucích učitelů už na pedagogických fakultách.

Nemají školy někdy obavu z reakcí rodičů?

Nevím, jestli mají, ale určitě ji mít mohou. Jak z reakcí rodičů, tak i z reakcí samotných žáků. Technologie virtuální reality je ale pro žáky atraktivní a vzbuzuje zájem, a když si tábor v Letech jejím prostřednictvím prohlédnou, když vidí, že to opravdu nebylo žádné pěkné místo k životu, už nemají tendenci ke xenofobním poznámkám, které jinak často v souvislosti s tématy týkajícími se Romů padají. Ještě jsme ani jednou negativní reakce nezaznamenali, ale je pravda, že jsme zatím navštívili jen několik škol a potkali se s kantory, kteří se tématu holokaustu hodně věnují.

Jak workshopy ve školách probíhají?

Každý workshop trvá tři vyučovací hodiny a je určen pro jednu třídu. Kromě virtuálního modelu se žáci seznámí s osudy několika přeživších pamětníků a s celkovým kontextem holokaustu Romů na území České republiky. Nejde o klasickou frontální výuku, žáci pracují hodně samostatně, pod vedením lektorů sami objevují. Workshop má tři bloky – v prvním, úvodním, si společně zjistíme, co žáci o holokaustu obecně, holokaustu Romů a táboru v Letech u Písku vlastně vědí, a dovysvětlíme si potřebné souvislosti i pojmy. V druhém bloku pak jde jedna polovina třídy do virtuální reality, kde zjišťuje – jak v modelu, tak na reálných informačních tabulích, odpovědi na otázky týkající se podmínek života v táboře.

Druhá polovina třídy zatím pracuje s dobovými dokumenty a výpověďmi pamětníků. Pracujeme se dvěma pamětníky, jedním, který prošel letským táborem, a druhým, jehož rodina nebyla v žádném tzv. cikánském táboře, ale byla transportována přímo do Osvětimi – Lety jsou totiž tak silný symbol holokaustu Romů, že málokdo tuší, že mnozí, v tehdejším úhlu pohledu „integrovanější“ Romové byli většinou transportováni do Osvětimi rovnou. Pak se obě poloviny třídy ve své činnosti vymění. Třetí blok je věnován společné reflexi. Lektoři se snaží mimo jiné i o to, aby žáci pochopili souvislosti holokaustu Romů s přesahem do současnosti, třeba, kam až může vést vylučování konkrétních skupin lidí ze společnosti.

Jakou zpětnou vazbu od žáků a pedagogů dostáváte?

Reakce jsou vesměs pozitivní. Děti si odnášejí nové poznatky, často jsou pro ně překvapivé – například, kolik lidí bydlelo v jedné malé ubikaci, diví se, jak se tam vůbec mohli vejít, jak tam asi museli přebývat. Často pak sami říkají, že už si lépe dokážou představit, v jakých podmínkách vězni v koncentračních táborech žili, jak to tam asi vypadalo. Setkali jsme se i s několika žáky, které virtuální model vůbec nezajímal – nikoho do toho samozřejmě nenutíme. Spolužáci je ale přemluvili, a když do modelu nahlédli, byli nakonec rádi a sami byli překvapení, jak je virtuální realita vtáhla. Děti by také kolikrát rády ve virtuálním táboře strávily více času, ten je ale omezený na 5–10 minut v závislosti na tom, kolik žáků ve třídě je. Určitě by také uvítaly ještě více interaktivních prvků – tam jsme ale zatím ještě dost omezeni technikou, laptopy nemají ještě takovou kapacitu, aby tak velký objem dat mohly bez problémů přenášet, a se stolními počítači po školách moc dobře cestovat nejde. Pokrok jde ale rychle dopředu, a tak věřím, že brzy budeme moct nabídnout ještě interaktivnější model. Koneckonců, na vývoji již pracujeme, přibydou nové zvukové i grafické prvky, namluvené vzpomínky pamětníků nebo třeba další jazykové verze.

Mohou si virtuální model tábora kromě školáků prohlédnout i další zájemci?

Mohou. Primárně byl sice od začátku určený právě školám a dalším vzdělávacím institucím, kterým ho nabízíme v rámci workshopů, objednat si ho ale mohou i soukromí zájemci – ve stejném formátu, tedy s workshopem a našimi lektory. Virtuální realitu tábora v Letech plánujeme dále rozvíjet a v další, upravené verzi ji budeme nabízet muzeím, aby ji mohla sama využívat. Konkrétní formu spolupráce už diskutujeme s Muzeem romské kultury. Zatím se jako nejlepší varianta ukazuje využití virtuálního modelu tábora v Centru Romů a Sintů v Praze spíše než přímo v památníku v Letech.

Nepatřil by ale právě tam?

Shodli jsme se, že se tam úplně nehodí, že „vozit Lety do Let“ nedává moc smysl. Výhoda virtuální reality je právě v tom, že se díky ní můžete podívat na místo, na které se třeba nemáte z nějakého důvodu možnost vydat. Navíc má trochu jinou funkci než památník. Máme ale plány, jak virtuální realitu tábora s památníkem v Letech vhodně propojit, ty zatím ale nebudu prozrazovat. Využívat ho bude také německá organizace Roma Trial v rámci svých workshopů o anticiganismu. Diskutujeme i o možnosti model v budoucnu poskytnout ke stažení široké veřejnosti, což by samozřejmě vyžadovalo další přizpůsobení.

Co může divák v současné chvíli na virtuální prohlídce tábora očekávat?

Model zachycuje pravděpodobnou podobu celého tzv. cikánského tábora a podmínky, které v něm panovaly. Byl rekonstruován na základě dostupných dobových dokumentů a fotografií. Návštěvník se může „projít“ v areálu tábora, „vstoupit“ i do interiéru některých ubikací, „potkat“ vězně a dozorce, „zastavit se“ u informačních tabulí, na kterých jsou i dobové fotografie pro autentičtější představu.

Různá období provozu tábora se často nesprávně zaměňují. Je asi důležité zdůraznit, že model zachycuje období v letech 1942–1943.

Přesně tak. První tábor nucené koncentrace v Letech byl otevřen 10. srpna 1940 jako kárný pracovní. Byl určen pro dospělé muže, kteří nebyli schopní prokázat, že mají řádný zdroj obživy. Vězni sem byli umisťováni na dobu určitou, Romové tvořili 20 až 25 % zařazenců. 9. března 1942 vyšlo v protektorátu nařízení o preventivním potírání zločinnosti, které bylo namířeno na tzv. asociály a poprvé zde byli výslovně zmíněni „cikáni a osoby po cikánsku žijící“. Tábor v Letech byl přejmenován na sběrný tábor. I zde byli internováni pouze muži. 10. července 1942 vyšel rozkaz „o potírání cikánského zlořádu“. Šlo o přesnou kopii německé předlohy, jeho rasová motivace nebyla zastírána. Ze sběrného tábora vznikl 2. srpna 1942 tzv. cikánský tábor. Na základě celostátního soupisu zde bylo koncentrováno přibližně 1300 lidí, včetně těhotných žen, starých a nemocných lidí a malých dětí. Další Romové ze soupisu, kteří byli ponecháni na svobodě, byli později odesláni přímo do koncentračního tábora v Osvětimi.

Zobrazuje virtuální model třeba i kruté zacházení s vězni?

Vyloženě nezobrazuje, spíš jen naznačuje, už jen proto, že se zaměřuje zejména na „návštěvníky“ z řad žáků. Ani to nebylo jeho cílem. Zacházení bylo ale skutečně kruté. Katastrofální životní podmínky v táboře, za které byl zodpovědný velitel tábora Josef Janovský, vedly k propuknutí epidemie tyfu. Vězni trpěli i jinými neléčenými nemocemi a podvýživou. Podle svědectví pamětníků byli dospělí za trest věšeni na kůl, děti trestali bitím nebo zavíráním do vozů s těly zemřelých vězňů. Internací v tzv. cikánském táboře prošlo celkem 1309 osob, 326 z nich v táboře zemřelo. Přes 500 Romů včetně kojenců a starců bylo z tábora transportováno do Osvětimi. Z původních českých Romů, jejichž počet je odhadován okolo šesti tisíc, přežilo nacistické běsnění pouze asi 600 osob. Vyvraždění českých a moravských Romů tak bylo pravděpodobně jednou z nejdůslednějších genocid druhé světové války. Celkový počet romských obětí nacismu v Evropě je odhadován až na půl milionu osob.

Zabývat se dlouhodobě tak tragickým tématem jistě není lehké. Co pro vás osobně znamená?

V romském prostředí jsem se začala pohybovat a zabývat se, mimo jiné, i romskou historií, v druhé polovině 90. let. Dost mě šokovalo, když jsem se dozvěděla o prasečáku v Letech. Přišlo mi naprosto nepochopitelné, že na takovém místě může vůbec něco takového stát. Stejně jako to, že tam není žádný památník, zvláště když jiná místa související nejen s druhou světovou válkou své důstojné připomínky mají. A nechápu to dodnes – vždyť teprve před několika týdny začala po dlouhých letech snažení nemalého množství lidí demolice vepřína. Holokaust pro mě byl vždycky dost osobní téma. Dědeček mého bratra byl vězněn mimo jiné v Osvětimi, kde mu zemřela žena a dcera. Babička, jeho druhá žena, kterou si vzal po válce, o nich často mluvila.

Navíc jsem vyrůstala v prostředí, kde lidská práva hrála dost zásadní roli. Pro mě je jakékoliv vylučování někoho ze společnosti, rozdělování podle původu, vyznání nebo čehokoliv dalšího prostě nepochopitelné a nepřijatelné.

Podpořit další rozvoj virtuální reality v Letech u písku můžete prostřednictvím platformy DARUJME.CZ. Přihlášky na workshopy s virtuálním modelem tábora je možné zasílat na adresu vrlety@romea.cz, další info na vrlety.sdruzeniromea.cz.

Podpořeno Velvyslanectvím USA v Praze a Česko-německým fondem budoucnosti. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.