Přitažlivá bílá síla skupiny Orlík

Ne každá hudba má tu sílu, aby způsobila opravdovou změnu ve skutečném světě. Skupině Orlík se to poštěstilo, dá-li se to tak říci. Stala se klíčovým povzbuzením a erbovní kapelou pro české skinheady: jak ty mírnější, jejichž nadšení nesahalo dál než k pivu a pokřiku »Oi!«, tak ty, které oslovily slogany o bílém jezdci, bílé síle a nutnosti bránit se všemu cizímu násilím.

Nic proti slušnejm lidem

Dokud nebyla na trhu alba Orlíku, mohli si mladí stoupenci skinheadského hnutí připadat jako uťápnutá menšina. Ale kapelu, kterou založili v roce 1988 David Matásek a Daniel Landa, přijalo do katalogu vydavatelství s dobrou distribucí: Monitor. Když moderátor Petr Salava uznale uváděl postup Orlíku v televizní hitparádě, mohl se zdát jako jeden z mnoha osobitých hlasů v nové svobodné době. Popravdě, neumělé Landově výslovnosti z laciných nahrávek asi málokdo z televizních diváků rozuměl.
Nahrávky hospodsky pankáčského kvartetu (s docela dobrou rytmikou) vznikly možná lacino, ale u malých peněz nezůstalo. Debut Oi! (1990) se prodával výtečně; kapela i vydavatel nemohli nevidět, jak se jím povzbuzuje publikum s rasistickými sklony. Československo nebylo jedinou zemí, kde skinheadské hnutí absorbovalo »bezprizorné« neonacistické skupiny, jež do té doby působily jako izolovaná rarita.
Přesto po prvním úspěšném produktu přišel druhý. Na Demisi! (1991) už nebyla Bílá liga nazpívaná alibisticky pozpátku jako na Oi!, ale chlapsky na rovinu: »Co to bylo za ránu, kdo nám to sem z palmy spad, černý oči, černý tělo, to není můj kamarád (…) Morálku maj jinou, vychování taky, jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky.« »Proti slušnejm lidem ale my nemáme nic,« hlásí příznačně jiná píseň.

ČTĚTE TAKÉ



Bontonland.cz
– Kupte si rasistickou desku Orlík!

Problém je v apriorním přesvědčení o tom, kdo není a kdo je slušný člověk. Rýmovánky v textech mají v sobě jednou účelovou jednoduchost agitačních básní (»občan romské národnosti zlámal někomu všechny kosti«), jindy syrovost pouličních hesel (»a že jsi slabší, tak na to ser, předměty různý do ruky ber«). Fascinace násilím a siláctvím zůstaly Landovi dodnes, viz třeba Právo je síla z Krysaře.

Začátek demokracie neznamenal jen uvolnění v bigbeatu a médiích. Do společnosti přinesl zprávu, že každý teď víc odpovídá sám za sebe. Náhlé svobodě těžko rozuměli především starší; ale i dospívající se občas chtěli přimknout k dominantní síle, jež by názor a volbu obstarala za ně. Nabízeli se skinheads, k nimž vedla atraktivní, pankáčsky nezávazná směrovka Orlík.

K dostání u vašeho prodejce

Monitor, který na Orlíku zbohatl, má pro něj slabost: jeho nosiče nabízí prodejcům dodnes. Ti také nemají problém dodávat desky zájemcům o xenofobní zpívánky. »Orlík je znám tím, že nepřímo ve svých písních propagoval rasismus. Nejinak je tomu u této desky,« uvádí na svém webu Bontonland, kde si hudbu můžeme rovnou objednat.
Orlík připomíná, že být muzikantem není samo o sobě ctnost. Hudba může být prostředníkem velkých věcí, ale v zásadě je tak rozmanitá, jak jsou různí lidé. Svou hudbu mají světci i hříšníci, lidé výjimeční i průměrní, prozíraví i zmatení, filantropové i mafiáni, úzká bohatá elita i hospodský obecný lid.
Landovo distancování od vlastní minulosti není zrovna přesvědčivé, když nikdy nepožádal o stažení Orlíku z prodeje. Kam asi plynou tantiémy? A jestlipak někdy vyjádří politování média a vydavatelství, která vzala Orlík jako housku na krámě a (s dobovým alibi trhu a sledovanosti) šroubovala popularitu xenofobní kapely výš a výš?

Landova dávná kapela tak může být dodnes mementem: komerční prostředí, aspoň to české nevyzrálé, dělá mrtvého brouka, když je nějaké zboží společensky nebezpečné. Dokáže to za ně ohlídat občanská společnost a zákon? Nebo je nakonec nejlepší reakcí letošní street art, který upravuje plakáty půvabnými skvrnami a jméno miláčka části publika nabízí v dada variantě Daniel Panda?