Před rokem zemřel Čeněk Růžička, bojovník za důstojnou památku i odškodnění obětí holokaustu

Čeněk Růžička se narodil v roce 1946 do rodiny původních českých Romů, tvrdě perzekuovaných během druhé světové války. Oba rodiče přežili věznění v koncentračních táborech, kde ztratili podstatnou část svých rodin, včetně prvních partnerů a svých dětí. Matka, Alžběta Růžičková, byla nejdříve uvězněna v Letech, kde jí zemřel otec a prvorozená dcera, poté byla zařazena do transportu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi a později internována také v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Ze své široké rodiny zůstala jako jediná, nepřežil nikdo. Otec, Jan Růžička, byl zařazen do transportu z Hradce Králové nejdříve do Osvětimi, později pak do tábora Buchenwald a odtud do německého koncentračního tábora Mittelbau-Dora. Přežil na pochodu smrti díky osvobození americkou armádou. 

„Maminka se vrátila do Loukova, kde žila už před válkou s tím, že ti, kteří přežili, že by se mohli vrátit zpátky. Ale její [první] manžel se nevrátil, ani nikdo z její rodiny. A můj tatínek maminku znal ještě z dřívějška,“ vysvětluje Čeněk Růžička situaci svých rodičů, kteří se společně, už jako pár, pak odstěhovali do Liberce. Brzy potom získal otec, jako vážený znalec koní, práci v liberecké oblastní stáji, jako nákupčí. „Ale chtěl se osamostatnit a tam byla taková dílna na kameninové hrnce, no tak si s mámou nakoupili hrnce a jezdili po vesnicích a prodávali je. Potom si za ty peníze pořídili maringotku a znova jezdili. Já jsem s nimi jezdil do mých asi sedmi let,“ říká Čeněk Růžička v rozhovoru pro Paměť národa a také připomíná, že nějakou dobu bydlel u nejmladšího bratra svého otce v Liberci, aby mohl chodit do školy, zatímco rodiče jezdili s maringotkou. „Samozřejmě, o prázdninách pro mě rodiče zase přijeli a jezdil jsem přes léto s nimi,“ dodává. 

Na začátku 60. let pobývala rodina Růžičkových se všemi dětmi krátce v Holovousech u Hořic, kam je důsledkem zákona z roku 1958 donutili odejít četníci, jak sám zdůraznil v jednom z rozhovorů Čeněk Růžička. Poté se usadili v Dachovech u Hořic, v Hořicích později koupili dům, kde rodina žije dodnes. Otcův blízký vztah ke koním a dřívějšímu životu však přetrvával, a tak „když je [rodiče] to popadlo, tak se sebrali a na měsíc, když bylo hezky, tak vyjeli ven. A jeli si po těch svých místech, který znali ještě z dřívějška. A my vždycky v pátek, když jsme skončili v práci (když už potom, že jo, když jsem vychodil školu a už jsem se začal věnovat práci), tak jsme se prostě sebrali a jeli za nima,“ vysvětluje Čeněk Růžička v rozhovoru pro Paměť Romů.  

O hrůzách prožitých za druhé světové války, které byly spojené s nenávratnou ztrátou svých nejbližších, rodiče mluvili jen výjimečně. „Nejčastěji při rodinných sešlostech, když se takhle sešli, třeba seděli venku, na tom nějakém place, na tom tábořišti. A já jsem se předtím moc neptal, hodně jsem poslouchal,“ vysvětluje Čeněk Růžička a dodává: „táta mě vždycky odbyl, když jsme se pak později doptával, on o tom nechtěl mluvit, byl tvrdej.“

Tam jsem si uvědomil, co jako Rom ve společnosti znamenám

Čeněk Růžička se vyučil jako kameník na učilišti v Lipnici nad Sázavou a vypomáhal také uměleckým sochařům na různých projektech. Jedním z nich byla spolupráce na restaurování morového sloupu se sousoším Nejsvětější Trojice na Malostranském náměstí v Praze. V 90. letech pak začal podnikat ve starožitnictví, které ho živilo až do roku 1997. 

Jeho životní směr se však v jednu chvíli definitivně změnil. Ačkoliv Čeněk Růžička o věznění a zdrcující zkušenosti svých rodičů věděl od počátku, o věznění své matky v Letech se dozvěděl až v 90. letech:    

„To mě tenkrát odchytili v Praze na nějaké akci – Luboš Zubák, Tonda Lagryn a Markus Pape. Začali mi říkat o Letech a já jsem se do nich pustil! Já jsem se s nimi dohadoval, že to není pravda. Říkal jsem si, že to by mi přece máma řekla! No ale pak vzali ty materiály a odvezli mě k tý bráně, do Letů. Kde stál prasečák. No, a to byla hrůza. Hrůza! Kdyby byla bývala ta brána otevřená, tak bych tam skočil a… no nevím co bych provedl. Hrozně mě to naštvalo. Cloumal jsem tou bránou…“ popisuje Čeněk Růžička a na chvíli se odmlčí. „Tam se mně převrátil celej můj dosavadní život. A tam jsem si uvědomil, co jako Rom v týdle společnosti znamenám. A hrozně mě to naštvalo,“ dodává.

Na otázku, zda se své maminky nakonec zeptal na Lety odpovídá: „Pak když jsem přišel domů – na to nikdy nezapomenu – máma zrovna dovařila polívku. Já jsem si sedl a zeptal jsem se, proč mi to neřekla. A ona to vytušila, aniž by se zeptala, o co jde. Začala plakat. S pláčem přede mě ještě položila polívku, sedla si naproti mně a řekla: Bála jsem se, aby tě nezavřeli. Nechtěla jsem, prý, tě stavět proti gádžům. Ona věděla, že bych i za komunistů byl zlý,“ vysvětluje Čeněk Růžička. 

V 90. letech, kdy se v rodině Růžičkových znovu otevíraly bolestivé rány spojené s válečným pronásledováním a ztrátou příbuzných, docházelo také k mnoha útokům na Romy ze strany příznivců hnutí skinheads. V jednom z rozhovorů Čeněk Růžička přibližuje, jak těžce se rodiče s traumatem vyrovnávali: „Maminka zůstala z celého svého rodu sama, nikdo nepřežil, a to bylo její celoživotní trauma. Po převratu se to zhoršilo těmi útoky skinheadů, v 90. letech. Dost často pak plakala, my, jako její děti, jsme to hlídaly, aby se na to v televizi nedívala. Táta o těch hrůzách nemluvil vůbec.“ 

Neúnavná podpora obětem i reflexe novodobých dějin

Čeněk Růžička zorganizoval 13. května 1998 první pietní akt na místě památníku v Letech. Bylo to poprvé a taky naposled, kdy do Letů jeho maminka přijela. Datum nebylo vybráno náhodně. Byl to den, kdy byl v roce 1995 otevřen památník (v podobě sochy vytvořené Zdeňkem Hůlou) na místě pohřebiště poblíž bývalého tábora a za přítomnosti tehdejšího prezidenta ČR, Václava Havla. „Byl to první politik, který řekl pravdu,“ odůvodnil Čeněk Růžička volbu data pro pietní akty v následujících dvaceti letech, které organizoval. 

Samotná přítomnost českého prezidenta na tomto místě byla pro Čeňka Růžičku nesmírně důležitým gestem uznání holokaustu Romů. Jednalo se o vůbec první takové gesto ze strany nejvyššího představitele státu. Václav Havel ve svém projevu při otevření památníku mj. zdůraznil podíl českých četníků na úmrtí mnoha Romů vězněných v letském táboře v letech 1942–1943. Miloš Zeman ani Václav Klaus se pietních aktů k připomínce obětí romského holokaustu nikdy nezúčastnili. Naopak, ve svých vyjádřeních v médiích mnohdy zpochybňovali funkci tábora a relativizovali válečnou perzekuci českých Romů. Historicky druhým prezidentem, který přijal pozvání a na pietním aktu v Letech u Písku promluvil, byl až prezident Petr Pavel.

Čeněk Růžička upozorňoval na důležitost odstranění vepřína z místa bývalého tábora na mnoha úrovních veřejného života. V  roce 1998 spolu s Antonínem Lagrynem a dalšími založil Výbor pro odškodnění romského holocaustu (VPORH), kterého se stal předsedou, vyjednával  s politiky a velvyslanci, jezdil na základní školy a vzdělával mladé lidi. V roce 2007 uspořádal VPORH spolu s dalšími spolupracovníky a potomky přeživších fotografickou výstavu Zaniklý svět. Vernisáž se konala v prostorách Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze za přítomnosti tehdejšího prezidenta ČR Václava Klause a celé řady osobností, včetně dalších potomků přeživších rodin, mezi nimiž byl také Jan Hauer z komunity Sintů či Romani Rose, předseda Ústřední rady německých Sintů a Romů. Výstava prezentující vzácné rodinné fotografie několika přeživších romských a sintských rodin z předválečného období pak byla vystavena na mnoha dalších místech v Čechách, včetně domovského města rodiny Růžičkových, v Hořicích, ale i v zahraniční, například v New Yorku. 

V letech 2001–2002 inicioval Čeněk Růžička umístění pamětních desek se jmény pohřbených obětí letského tábora na hřbitově v Mirovicích. Ve spolupráci se sochařem Michalem Moravcem bylo následně vytvořeno sousoší Plačících žen připomínající zejména dětské oběti zemřelé v táboře. 

V roce 2017 vláda schválila rozhodnutí o odkupu vepřína a vybudování památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách. K podpisu smlouvy došlo za přítomnosti Daniela Hermana – tehdejšího ministra kultury, zástupců akciové společnosti, která provozovala vepřín, Jany Horváthové, ředitelky Muzea romské kultury, jež dostalo areál i budoucí památník do své správy, a Čeňka Růžičky jako zástupce přeživších romských rodin a jejich potomků. K samotné demolici vepřína došlo v létě 2022. 

Díky iniciativě Čeňka Růžičky a Rudolfa Murky – také potomka přeživších Romů z Moravy a předsedy Spolku Romů a Sintů ČR vzniká v Praze Centrum Romů a Sintů, které vede Muzeum romské kultury. Jak uvedl Čeněk Růžička ve svém proslovu v Senátu, centrum bude organizovat „akce, které polidští dlouhodobě narušené vztahy k našim lidem“. A zároveň tehdy zdůraznil, že tato nově vznikající instituce má především „dát odpověď na otázku, proč se to našim blízkým za nacismu vlastně stalo“. 

Jednou z oblastí, kterým se Čeněk Růžička v posledním období svého života věnoval a považoval za mimořádně důležité, bylo odškodnění za odebraný majetek perzekuovaným Romům a Sintům, k němuž doposud nedošlo. 

V roce 2017 Čeněk Růžička obdržel medaili Artis Bohemiae Amicis udělovanou ministerstvem kultury ČR, ve stejném roce mu byla udělena i cena Alice Garrigue Masarykové z rukou velvyslance USA Stephena Kinga za neúnavnou podporu obětem romského holokaustu a za jeho dlouholetý boj za vybudování důstojného památníku na místě koncentračního tábora v Letech u Písku. V roce 2019 obdržel Cenu Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu, demokracii a lidská práva v kategorii za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.