Na dnešek připadá padesáté výročí založení Svazu Cikánů-Romů. 30. srpna 1969 se v Brně konal ustavující sjezd vůbec první úřady povolené romské organizace v českých zemích. Ačkoliv svaz existoval jen necelé čtyři roky, než byl pod nátlakem komunistických orgánů na jaře 1973 zrušen, vyvinul obdivuhodné množství aktivit.
Svaz Cikánů-Romů, jehož vzniku předcházelo dlouholeté úsilí romské inteligence o založení vlastní organizace, se formoval v kontextu uvolnění celospolečenských poměrů v období Pražského jara, provázelo jej přeformulování politiky uplatňované vůči Romům a přechod z tzv. asimilační politiky k politice tzv. kulturní a společenské integrace.
“Prostě jsem to viděla jako šanci, že si budeme řešit své problémy sami,” vzpomíná na svou motivaci zapojit se do činnosti svazu Margita Lázoková.
“Zavolali mi z KV, já ani nevěděl, kdo to je, Holomek, slyšel jsem ho poprvé. A já si říkal: „Panebože, oni tak hezky mluví romanes, vždyť já už polovičku zapomněl… A to mě potěšilo, že Roma, tak vzdělaný, hledaj spolupracovníky. Tak mě do toho naverbovali, zvolili mě, abych tady založil Nevodrom,” vypráví o počátcích své činnosti ve svazu pro změnu Michal Čonka.
Za krátkou dobu své existence dosáhl mnoha úspěchů a věnoval se rozmanitým oblastem činnosti. Usiloval především o zlepšení společenské a ekonomické situace Romů v Československu a snažil se prosadit uznání Romů jako národnostní menšiny.
“Vzal mě, protože jsem žena, která má rodinu, děti a vím, jak to chodí v romských rodinách a co potřebujou romské ženy (…) Já jsem měla na starosti školství, rodinu, sociální sféru. Hodně jsem se upnula na školství, protože tam vidím to hlavní. Vím, jak to v našich rodinách chodí a že děti by pomoc potřebovaly, a tak jsem viděla velkou šanci a šla jsem do toho,” dodává Lázoková.
Vyvíjel také významnou činnost sportovní, kulturní a společenskou.
“Když byl Svaz Cikánů-Romů, zpívala jsem tady v Litoměřicích s manželem. On tu byl předsedou. (…) Každý věděl, že když se bude schůzovat nebo něco, tak se bude vystupovat. A bylo rozhodnuto, že zábavy budou každou sobotu. Když byl Svaz Cikánů-Romů, bylo to lepší, veselejší. Romové si navzájem víc věřili,” popisuje tehdejší atmosféru pamětnice Mária Lendelová.
Rovněž navázal kontakty s mezinárodním romským hnutím.
“Oni jeli do Anglie na ten známý kongres v roce 1971, kongres Romani Union – Mezinárodní romské unie – a oni tam byli pozvaní. Já, protože jsem uměl anglicky, tak mně řekli: „Pojedeš, umíš anglicky a budeš nám tam tlumočit a tak,“ vzpomíná Karel Holomek.
Byly shromažďovány a výstavně prezentovány doklady historie a kultury Romů s vizí založení romského muzea, Svazem vydávaný zpravodaj se stal platformou pro nejstarší generaci romských literátů a mnoho dalšího.
V neposlední řadě Svaz pomáhal romským přeživším holokaustu dosáhnout na oficiální uznání statusu obětí nacismu a pracoval na veřejné připomínce romských obětí – na místě někdejšího tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu založil v roce 1973 tradici veřejných pietních shromáždění, dále toto místo společně s místem někdejšího obdobného tábora v Letech u Písku plánoval pietně upravit a postavit zde památníky.
Založení Svazu Cikánů-Romů bylo určitým dozvukem Pražského jara, nastupující normalizaci tak nepřežil a na jaře roku 1973 byl zrušen.
Zklamání, které mnozí Romové prožívali, popisuje pro Paměť Romů paní Lázoková: “Jednou nás pozvali na Žerotínovo náměstí na Jihomoravský národní výbor – ukončení působení Svazu Cikánů-Romů. Představitelé města se mě ptali – „Jak se na to díváte? Co si o tom myslíte?“ Co bych k tomu říkala, je mi z toho velice smutno, protože mně připadá, že nás někdo vyhodil z jedoucího vlaku. Měli jsme plány, máme koncepci, máme moře věcí rozdělaných, rozjednaných, a teď to všechno zůstane stát a problémy budou narůstat.”
