Před 75 lety vyhráli henleinovci volby do Národního shromáždění

Před 75 lety se 19. května 1935 konaly čtvrté a poslední volby do Poslanecké
sněmovny Národního shromáždění v historii prvorepublikového Československa.
Vítězství Sudetoněmecké strany předznamenalo další budoucnost samostatného
státu, která se dočasně uzavřela po obsazení Československa nacistickým Německem
v březnu 1939.

V roce 1935 bylo Československo osamělým ostrůvkem demokracie ve střední
Evropě. Blížící se volby však vyvolávaly obavu, zda tomu tak bude i nadále.
Republika, v níž vládl kabinet široké koalice, do volebního roku vstupovala
postižená světovou hospodářskou krizí a k hospodářským a sociálním problémům se
připojily i problémy národnostní. Mezi politiky se dokonce ozývaly hlasy
požadující odsunutí voleb a vyhlášení jakéhosi výjimečného stavu. Volby však
nakonec byly v atmosféře všeobecné nervozity vypsány na polovinu května.

Sociální ohrožení německého obyvatelstva v průmyslovém pohraničí a nástup
nacismu v sousedním Německu vedly k radikalizaci početné německé národnostní
menšiny. V tehdejším Československu žily na tři miliony Němců, takřka každý
třetí občan měl německou národnost. Většina z nich obývala chudé pohraničí. Na
Slovensku zase sílil Autonomistický blok v čele s lidovou stranou Andreje
Hlinky.

Těsně před volbami se hnutí sudetoněmeckých politických organizací v čele s
Konrádem Henleinem transformovalo na klasickou politickou stranu s názvem
Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei – SdP). Část politické scény sice
volala po zákazu henleinovců, ale marně. Proti zákazu byl údajně i v té době již
vážně nemocný prezident Tomáš Gariggue Masaryk.

Květnových voleb se účastnilo 16 stran a koalic a 14 z nich získalo mandát.
Celkem se rozdělovalo 300 mandátů. Konečné výsledky byly pro řadu politiků
nemilým překvapením – celorepublikově získala nejvíce hlasů (15,2 procenta; 44
mandátů) právě SdP a na Slovensku zvítězil Autonomistický blok.

Henleinovci sice dostali nejvíce hlasů, podle mandátů však zvítězili druzí
agrárníci (14,3 procenta; 45 mandátů). Na dalších místech skončil sociální
demokraté, komunisté, národní socialisté a lidovci. Za očekáváním zůstalo
nacionalisticky orientované Československé národní sjednocení v čele s jedním ze
strůjců vzniku samostatného Československa Karlem Kramářem. Ve volbách neuspěly
také ostatní německé strany, které se do té doby podílely na vládě široké
koalice.

Vítězství SdP bylo sice překvapivé, mělo však své logické zákonitosti.
Henleinovcům se podařilo v masivní předvolební kampani, z části financované
nacistickým Německem, pojmenovat dlouhodobé problémy německé menšiny a SdP se
stala se nositelkou nadějí na změnu. Henlein si navíc dával pozor, aby strana
působila "státotvorně" a loajálně vůči státu.

Po volbách pověřil prezident Masaryk sestavením vlády staronového premiéra,
agrárníka Jana Malypetra, jehož úkolem bylo rozšířit stávající koalici, která ve
volbách ztratila většinu. S účastí henleinovců premiér nepočítal, přestože oni
sami vyjádřili určitou míru ochoty převzít vládní odpovědnost. Malypetr nakonec
přizval do koalice živnostenskou stranu. V novém kabinetu tak kromě ní zasedli
zástupci agrárníků, sociálních demokratů, národních socialistů, lidovců,
německých sociálních demokratů a Německého svazu zemědělců.

Personálně se nová vláda příliš nelišila od té dosavadní a sám Malypetr ji
označil za provizorium na "tři až čtyři měsíce". Příliš se nemýlil – začátkem
listopadu jej v premiérském křesle vystřídal jeho stranický kolega Milan Hodža,
zatímco on sám byl zvolen předsedou sněmovny.

V prosinci pak abdikoval těžce nemocný Masaryk a novým prezidentem republiky
byl především díky podpoře socialistických stran a komunistů zvolen Edvard
Beneš. Do konce samostatné první republiky v té době zbývaly zhruba tři roky.