Před 60 lety zanikly armádní Pomocné technické prapory. Chodili do nich i Romové

Fenomén Pomocných technický praporů (PTP) vstoupil do širšího povědomí díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni. Satirický román však podává zkreslený obraz reality, s níž se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Prapory, jejich činnost byla ukončena k 1. květnu 1954, totiž představovaly kromě zdroje levné pracovní síly také nástroj perzekuce takzvaně politicky nespolehlivých osob.

PTP byly v letech 1950-1954 součástí armády. Rukovali k nim především branci z nějakého důvodu nepohodlní vládnoucímu komunistickému režimu. S černými výložkami na uniformách tak končili duchovní, studenti bohosloví, zemědělci odmítající kolektivizaci, či příslušníci šlechtických rodů. Spolu s nimi byli do PTP odesíláni také mnozí Němci, Maďaři a Romové.

Služba u PTP spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. "Pétépáci" byli typicky nasazováni na stavbách silnic, železnic, domů či na práci v dolech. Vyčerpávající fyzická práce spolu s různými formami ponižování měla tyto lidi "převychovat" v duchu komunistické ideologie.

Kolik lidí prošlo těmito útvary za celou dobu jejich fungování, není jasné. Podle starších údajů Vojenského historického ústavu šlo zhruba o 30.000 mužů. Svaz pomocných technických praporů ČR na svých internetových stránkách uvádí číslo o 10.000 vyšší a podle některých dalších zdrojů šlo dokonce o 60.000 osob.

Pomocné technické prapory byly založeny v roce 1950. Už o dva roky dříve ale u několika ženijních pluků fungovaly speciální silniční prapory, do nichž rukovali "politicky nespolehliví" branci. Obdobnou funkci plnily i Vojenské báňské oddíly, které existovaly na Kladensku a Ostravsku.

První čtyři PTP vznikly k 1. září 1950. Dostaly pojmenování lehké a byly určeny především pro stavební práce. O měsíc později začaly vznikat i těžké prapory, vypomáhající při těžbě uhlí. V době největšího rozmachu, tedy koncem roku 1952, existovaly celkem dvě desítky Pomocných technických praporů, v nichž podle historika Jiřího Bílka sloužilo na 25.000 osob.

Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k PTP později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu. Část příslušníků PTP tvořili i běžní odvedenci s kvalifikací pro práci v dolech a na stavbách, kteří plnili úlohu instruktorů.

Na podzim 1951 přišla vládnoucí moc s novým způsobem, jak se pomocí armády zbavit dalších politicky nespolehlivých osob. Šlo o institut výjimečných vojenských cvičení, na která byli povoláváni vybraní muži ve věku od 17 do 60 let, a to včetně nevojáků! Často šlo o syny rolníků odmítajících vstoupit do JZD, a proto se praporům, kde byli nasazeni, říkalo "kulacké."

V průběhu roku 1953 se PTP začaly postupně transformovat na běžné technické prapory. Šlo o důsledek změn společenského klimatu, který nastal po smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda.

K poslednímu dubnovému dni roku 1954 zanikly poslední čtyři Pomocné technické prapory. Jejich příslušníci, z nichž někteří strávili na vojně bezmála čtyři roky místo standardních dvou, mohli odejít do civilu. V řadě případů se ale museli zavázat se k práci v hornictví nebo stavebnictví.

O existenci Pomocných technických praporů, natož o podmínkách, jež v nich panovaly, se veřejně nemluvilo ještě řadu let po jejich zrušení. Zlom nastal až v souvislosti s uvolněním politických poměrů koncem šedesátých let. Pokus bývalých "pétépáků" o založení sdružení, které by je reprezentovalo, ale ukončila invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Alespoň částečné satisfakce za utrpěné křivdy se tak "černí baroni" dočkali po pádu komunismu. Kromě rehabilitace se bývalí "pétépáci" dočkali také jednorázového finančního odškodnění.