Před 53 lety byl spuštěn tzv. rozptyl obyvatel cikánského původu
Vláda komunistického Československa přijala před třiapadesáti lety usnesení, kterým odstartovala jeden z mnoha neúspěšných sociálních experimentů realizovaných v rámci snah o asimilaci romského obyvatelstva, tzv. politiku organizovaného rozptylu. Cílem usnesení vlády č. 502 z 13. října 1965 měla být v prvé řadě „likvidace nežádoucích soustředění cikánského obyvatelstva“ tedy především osad na východním Slovensku, ale i ulic a kolonií v průmyslových městech.
V praxi to znamenalo nesmyslné restrikce postihující spontánní migraci Romů v rámci republiky na jedné straně a nepřirozené přesuny romského obyvatelstva ze Slovenska do Českých zemí často bez zajištění slibované podpory v podobě odpovídajícího bydlení a pracovních příležitostí na straně druhé. Na vině byla jednak nedostatečná komunikace partnerských krajů, mezi kterými měl být přesun prováděn, ale často i nevole místních orgánů přesídlence přijímat.
Snahy o rozptyl se tak naprosto minuly účinkem a socioekonomickou situaci mnohých Romů, kterou měly zlepšit, naopak často zhoršily.
Toto opatření se osobně dotklo i pana Čonky, jehož vyprávění jsme nahráli pro Paměť Romů:
Rodiče řekli: „Prodáš chalupu a koupíš tam byt a my se odstěhujeme taky.“ No, já jsem to tak udělal.
A tu nastala vám tragédie. My jsme to koupili, vyplatili, notářsky se to převedlo. A tenkrát byl zákon 502, to byl rozptyl Romů po republice. My jsme to mohli koupit, ale bez nároku na bydlení. Tak oni se ti majitelé odstěhovali, rodiče se nastěhovali – tak stejný byt nahoře jak tady – a teď si představte, že z města přišel příkaz, že nás odstěhujou, jako rodiče, na vlastní náklady a nebezpečí. Ale kam, to už je nezajímalo. Tam, odkud přišli – na Slovensko.
Šel jsem na krajský výbor tady v Ostravě a měl jsem fakt z pekla štěstí. A tam se zrovna vrátil z Moskvy člověk, který tam dělal vysokou školu. Jmenoval se Zuzka, to byl dobrý člověk. Tak jak k němu přijdu, to taky nebylo tak jednoduché, a on jak viděl, že jsem takový strhaný, zničený: „Soudruhu, co tě trápí, posaď se, kafíčko?“ To bylo úplně jiné jednání jak tady na radnici. A teď mu vykládám všechno. On sám se na to díval, povídá: „To nějaká blbost, ne?“ Na KV, na krajském výboru strany, povídám: „No není to blbost.“ On povídá: „Víš co?“ Jenom sebral telefon, svolal na městský výbor všechny ty zločince, já jim říkal zločinci, co tam byli, plus za podnik ředitele dopravního podniku, předsedu KV, tedy celozávodního výboru strany, ROH, tajemníka Mamulu… No bylo obrovské zasedání a já mezi nima. A teď na tom městě: „Tak soudruzi, podívejte, soudruh Čonka si řeší bydlení vlastními prostředky, a vy mu házíte klacky pod nohy. Co to má znamenat tady, že dostal už příkaz vystěhování, že ho vystěhují na vlastní náklady a nebezpečí? A teď ten hlavní šéf, který to měl na starosti, jmenoval se Slukat, na to nikdy nezapomenu: „My plníme jenom svoje povinnosti.“
Celý příběh pana Čonky si můžete poslechnout zde:
https://www.pametromu.cz/index.php/pametnici-prehled/141-conka-michal
