Před 40 lety vojska Varšavské smlouvy ukončila Pražské jaro

Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády pěti států východního
bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na
území státu. Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila tzv. Pražské
jaro – pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou
tváří". V Československu poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil
až listopad 1989.
Reklama
reklama

Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska,
Maďarska, Německé demokratické republiky a Polska. Již první den si tato
"internacionální pomoc" vyžádala téměř 60 lidských životů.

Pražské jaro bylo vyústěním společenského vývoje v 60. letech minulého
století a souviselo s krizí ekonomiky, s kritikou stalinismu a s celkovým
mezinárodním uvolněním politické atmosféry.

Uvnitř vládnoucí komunistické strany se vedle konzervativního vedení v čele s
prezidentem Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo umírněnější křídlo, jehož
představitelé si uvědomovali potřebu reforem.

V lednu 1968 byl Novotný odvolán z funkce prvního tajemníka KSČ a místo něj
byl zvolen Alexander Dubček. Šestačtyřicetiletý Dubček rychle získal spontánní
podporu veřejnosti a stal se jedním z hlavních symbolů obrodného procesu.

V březnu 1968 pak rezignoval Novotný na úřad prezidenta a nahradil jej hrdina
druhé světové války generál Ludvík Svoboda. Impulzem ke změnám byl pak dubnový
Akční program KSČ, který definoval reformy nejen v oblasti politické a
společenské, ale také ekonomické (například zavedení náznaků tržního
hospodářství).

Noví politici v čele státu však zůstávali navzdory svým reformním úmyslům
stále představiteli komunistické moci a jejich cílem byla pouze kosmetická
úprava stávajícího režimu. I opatrné reformy se jim ale vymykaly z rukou. V
atmosféře celkového uvolnění rychle obnovily svou činnost společenské organizace
(například Sokol), církve a vznikaly nové a protikomunisticky orientované
organizace (KAN, K 231). Byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí
komunistických represí z 50. let.

Tento vývoj se však nelíbil konzervativcům v KSČ a především narazil na odpor
Kremlu. Nejvyšší představitelé SSSR i dalších komunistických zemí několikrát
varovali československé politiky před "nebezpečím kontrarevolučního vývoje".
Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 tzv. varšavským dopisem pěti komunistických
stran, který byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li
pokračovat "odklon Československa ze socialistické cesty". O intervenci pak bylo
definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků
stran států Varšavské smlouvy.

V prvním sledu vstoupilo na území ČSSR zhruba 100.000 vojáků, 2300 tanků a
700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750.000 vojáků a 6000
tanků.

Již první den okupace bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 československých
občanů včetně osmileté dívky. Nejvíce obětí bylo v Praze – 22, z toho 17 v okolí
budovy rozhlasu na Vinohradech. V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské
smlouvy na území tehdejšího Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce
roku 1968 celkem 108 lidí.

Zatímco vojáci Maďarska, NDR, Bulharska a Polska se z československého území
po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl naopak legalizován smlouvou o
jejich dočasném pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo 18. října 1968. Tím
se jejich "dočasný" pobyt prodloužil na 23 let. Poslední sovětský voják, kterým
byl velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, odletěl z Prahy
27. června 1991.