Před 100 lety se narodil Richard Glazar. Uprchl z Treblinky a napsal o hrůzách, které se tam odehrály
V nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka zahynulo za pouhých 15 měsíců na 870.000 lidí, ať už střelou do týla nebo v plynových komorách. Treblinku přežilo jen 54 lidí, jedním z nich byl i Čech Richard Glazar, od jehož narození uplyne 29. listopadu 100 let. Glazar se v roce 1943 zúčastnil vzpoury a podařilo se mu uprchnout. Po válce podal jako jeden z mála přeživších svědectví o událostech v Treblince. Jeho nejznámějším dílem je kniha Treblinka, slovo jak z dětské říkanky.
Richard Glazar se narodil 29. listopadu 1920 do česko-židovské rodiny v Praze jako Richard Goldschmied. Část dětství i gymnaziálních studií prožil i v Kolíně, kde bydleli jeho prarodiče. Odmaturoval v Praze a studium na vysoké škole mu znemožnili nacisté jejich zavřením. Od května 1940 pracoval dva roky jako zemědělský dělník a v září 1942 byl deportován do Terezína a o měsíc později do Treblinky.
První transport z varšavského ghetta dorazil do vyhlazovacího tábora Treblinka v červenci 1942. Za pouhých 15 měsíců zde zahynulo na 870.000 lidí, ať už střelou do týla nebo v plynových komorách. “Treblinka byla skutečná továrna na smrt – ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami…” píše se na serveru holocaust.cz.
Treblinka byla jedním ze tří táborů (společně se Sobiborem a Belzecem), otevřených v létě 1942 v rámci operace Reinhard, ve kterých do konce roku 1943 zavraždila německá mašinerie 1,7 milionu lidí. Glazar byl při selekci po příjezdu do tábora vybrán do pracovního komanda, které třídilo ošacení a osobní věci po zavražděných.
“V tomhle okamžiku, pozastaveném prozřetelností či zákonem o počtu pravděpodobnosti – podle toho, co kdo vyznává – SS Unterscharführer August Willy Miete, ‘Anděl smrti’ s rybím pohledem a slámovými vlasy, netuší, nedostane vnuknutí, že si právě vlastnoručně vybral na dvaadvacet let dopředu svědka svých činů,” napsal později Glazar ve svých vzpomínkách.
Mezi vězni Treblinky vznikla na počátku roku 1943 odbojová skupina, jejíž pokus o povstání se ale nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch a povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943.
Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové zbraně a granáty, podařilo se jim zapálit dům, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Po povstání Němci začali tábor likvidovat, postupně jeho prostor zaorávali a před příchodem východní fronty spálili budovy, které se v něm nacházely.
“Je třeba si uvědomit, že my jsme nebojovali o záchranu života, s tím nikdo nepočítal. Byla to spíš zoufalá snaha dát světu vědět, co se tu děje. Většina těch, kteří se vzbouřili, držela předtím v ruce Bibli, ale málokdo zbraň. A věděli jsme, že široko daleko kolem nenajdeme žádného přítele, žádného spojence. Pro většinu okolního obyvatelstva bylo vyhlazování Židů šancí, jak si přijít na pěkné peníze, a tak si pochopitelně nepřáli, aby skončilo,” vzpomínal Glazar na okolnosti povstání.
Glazar uprchl se svým přítelem Karlem Ungerem přes Polsko do Mannheimu, kde se pod falešnou identitou dočkali konce války. Poté se vrátil do Československa. Válku přežila z jeho nejbližší rodiny jen matka, která prošla Osvětimí a Bergenem-Belsenem. Po válce vystudoval ekonomii, v 50. letech pracoval kvůli politickým důvodům jako dělník, později působil v zahraničním obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v Československé akademii věd (ČSAV).
V 60. a 70. letech vypovídal v Německu v takzvaných treblinských procesech s bývalými dozorci tábora včetně šéfů tábora Kurta Franze a Franze Stangele a Mieteho.
Vzpomínky, které později vyšly v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, si Glazar zapsal spontánně hned po válce a hodily se mu při procesech, ve kterých svědčil. Jeho kniha podává svědectví o tom, jak vypadal nacistický tábor smrti, a popisuje také všední den válečného Německa, kde Glazara zastihl konec války. O vydání knihy nebyl nejdříve zájem, podle některých historiků kvůli líčení zvěrstev, kterých se v táboře dopouštěli ukrajinští posluhovači nacistů. Kniha pak měla vyjít v roce 1968, ale její distribuce byla zastavena. Rukopis si Glazar odvezl do švýcarského exilu a poprvé vyšla až v roce 1992 v Německu. V češtině knihu poprvé vydalo nakladatelství Torst v roce 1994. Glazar také vystupoval ve slavném dokumentu Clauda Lanzmanna Šoa.
Glazar i v pozdním věku přednášel o hrůzách holokaustu na školách a různých besedách. Účastníci vždy oceňovali jeho klidný projev. V prosinci 1997 spáchal po smrti své ženy Zdeny ve věku 77 let sebevraždu. V říjnu téhož roku ještě osobně převzal z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
