Právník David Strupek: Zákon o odškodnění protiprávních sterilizací přišel pozdě

David Strupek se ve své advokátní praxi zaměřoval především na litigaci. Specializuje se na ochranu lidských práv a svobod, diskriminaci a rodinné právo. Pravidelně zastupuje klienty před Ústavním soudem i Evropským soudem pro lidská práva. Byl například členem mezinárodního týmu právníků zastupujícího stěžovatele v přelomové kauze D.H. a ostatní proti České republice týkající se diskriminace ve speciálním školství. Podobných procesů bylo více. Zřejmě i proto obdržel v roce 2006 cenu Právník roku v oboru rodinné právo (jako člen kolektivu Linky právní pomoci při Nadaci Naše dítě). Ve stejném roce byl nominován i v oboru lidských práv a svobod. Od roku 2013 je také členem Výboru pro práva dítěte při Radě Vlády ČR pro lidská práva.

Kdy jste se vy poprvé setkal s tématem sterilizace a proč vás profesně (a možná i lidsky) zaujalo?

Už od konce 90. let se zabývám lidskými právy se zaměřením na situaci romské menšiny. A téma nezákonných sterilizací jsem zaregistroval v podstatě okamžitě, kdy se stalo diskutovaným v médiích i v odborných kruzích. Je to silné a smutné téma, na němž nejvíc znepokojuje, jak tato zavrženíhodná praxe zapadala do rámce sociálního inženýrství, které komunistický režim bez respektu k osudům jednotlivců prosazoval. Přitom jsou to právě jednotlivé lidské příběhy, které tato praxe tak závažně ovlivnila. Takže problematiku jsem sledoval od počátku, nabídka právního zastoupení však přišla až po přijetí odškodňovacího zákona v roce 2021.

Umožňuje současné znění zákona o odškodnění obětí nucené sterilizace MZd jednoznačný výklad a odůvodňuje některá jejich rozhodnutí?

Žádný zákon na světě nemůže být napsán tak, aby nepřinesl výkladové problémy, nemůže být tak specifický, aby popsal a vyřešil každý myslitelný případ. Zákon je vždy obecný a obecné pojmy a formulace vždy vyžadují výklad. Problém odškodňovacího zákona nespočívá v tom, že by jeho znění bylo nejasné, ale v tom, že přišel pozdě. V době, kdy o většině případů již neexistují důkazy, protože zdravotnické dokumentace byly dávno skartovány, přičemž ta skartace sama o sobě byla naprosto legální.

Ministerstvo zdravotnictví postupovalo tak, jak se ve správních řízeních zpravidla postupuje. Vyzvalo žadatelky, ať prokáží, že je jejich žádost důvodná, a pokud důkazy neexistují, rozhodlo v jejich neprospěch. Jeho postup proto nebyl v přímém rozporu se zněním odškodňovacího zákona nebo správního řádu. Soudy ale ministerstvu vytkly, že nevnímalo specifický charakter zákona ani specifické postavení žadatelek.

Zákon byl přijat jako reakce na kritické hlasy, že stát problém nezákonných sterilizací neřeší, a to včetně kritiky mezinárodní. Pokud se ale stát rozhodl zákon přijmout v roce 2021, pak se musí jednat o ochranu účinnou, nikoli jen o formální splnění uloženého úkolu. Zákon musí být aplikován tak, aby žadatelky měly reálnou šanci v řízení uspět a cíl zákona byl naplněn. Proto soudy vyslovily, že ministerstvo nemůže vystupovat tak striktně, jak je jinak pro správní řízení o žádostech typické.

Jak ze svého pohledu právníka, který se nyní zabývá před soudem i zastupováním některých poškozených, vnímáte rozhodnutí MZd v některých sporných kauzách? (například zmíněný romský původ i v dokumentaci)

Ministerstvo je v nezáviděníhodné situaci. Dostalo za úkol řešit žádosti podle zákona, který byl přijat příliš pozdě. Důkazy nejsou. Ministerstvo má samozřejmě povinnost šetřit státní peníze a nepřiznávat odškodnění, pokud není přesvědčeno, že na něj je prokázaný nárok. S tím asi jako daňoví poplatníci souhlasíme. Proto od počátku postupovalo tak, jako v řízení o jiných žádostech.

Pokud bych měl hovořit o nějakém na první pohled chybném názoru či postupu, tak to byla v počátcích aplikovaná jakási šablona, dle které ministerstvo zamítalo žádosti v případech skartovaných dokumentací s odůvodněním, že existence dokumentace je pro přiznání nároku nevyhnutelná. Tuto šablonu rozbily již první rozsudky soudů, které jasně vyslovily, že zákon nezná žádnou hierarchii důkazů a že ministerstvo musí zkoumat i jiné důkazy, vyhodnotit je a pak zvažovat, jestli i takové důkazy nepřináší dostatečně silnou oporu pro závěr, že k nezákonné sterilizaci došlo.

Ty další chyby ministerstva už nebyly očividné. Jak jsem říkal u předchozí otázky, ministerstvo v těchto věcech postupovalo celkem typicky. Teprve soudní rozsudky vyslovily, že případy nezákonných sterilizací jsou atypické, jakož i kontext přijetí odškodňovacího zákona, proto je třeba i procesní postup tomu uzpůsobit a řešit tyto případy specificky.

Vy jste u soudu zastupoval také rodinu dnes již zesnulé paní Holubové (jedné z poškozených obětí), které MZd prvotně zamítlo žádost o odškodnění, neboť byla skartována zdravotní dokumentace v porodnici, kde k nezákonné sterilizaci došlo. Setkal jste se osobně i s paní Holubovou nebo k tomu již nedošlo? Proč jste ten případ “vzal”?

Bohužel, neměl jsem tu čest si s paní Holubovou osobně popovídat, i když jsme se určitě na některém ze setkání v minulosti potkali. A pokud jde o právní zastoupení, nehledejte v tom nic šlechetného. Když neziskové organizace zjistily, že aplikace odškodňovacího zákona vede většinou k zamítavým rozhodnutím, začaly uvažovat o koordinovaném právním postupu. S ohledem na předchozí a stále trvající spolupráci při řešení obtíží právního charakteru, s nimiž se příslušníci romského etnika setkávají, jsem byl asi logickou volbou pro tyto případy. Jakmile jsem byl osloven, nebyl důvod nepřijmout. Koneckonců, advokát by správně neměl mít právo si vybírat, je to jeho práce a poskytuje službu každému, kdo má o ni zájem a s nímž se domluví na podmínkách. Zváží nanejvýš, zda má na to kapacitu a zda problematice rozumí či je schopen si ji nastudovat. Jiný důvod by k odmítnutí mít neměl. Což ale neznamená, že jsem případy sterilizace nevzal rád, koneckonců, jak jsem už uvedl, problematice lidských práv a právní pomoci romské menšině se věnuji dlouhodobě. Je pro mě samozřejmě čest, že jsem tyto případy, včetně případu paní Holubové, mohl řešit a jsem rád, že jejich vývoj je aktuálně pozitivní.

Co rozsudek Nejvyššího správního soudu vlastně laicky řečeno konstatoval a může ovlivnit rozhodování MZd v dalších žádostech a jak?

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci paní Holubové je významný proto, že zásadním způsobem upravil rozložení důkazního břemene. Jak jsem již říkal, obecně v řízení o žádostech má žadatel plné důkazní břemeno, musí bez pochybností prokázat, že daný nárok má. Soudy ale vyslovily, že v řízení o žádostech o odškodnění za nezákonnou sterilizaci se má postupovat obdobně, jako v případech diskriminace nebo například v případech, kdy stát odpovídá za zacházení s osobou ve své moci (např. vězněm). Vytvoří se presumpce, domněnka, že tvrzená situace nastala, a druhá strana ji musí vyvracet.

Ve sterilizačních kauzách proto nyní postačí, pokud žadatelka přednese dostatečně hájitelná tvrzení a má k nim alespoň nějaké důkazy, které činí takové tvrzení pravděpodobným. To mohou být třeba lékařské zprávy, ale i svědecké výpovědi nebo důkazy o tom, že se žadatelka dlouhá léta v problematice angažovala a vyvíjela úsilí k objasnění své situace, což byl případ právě paní Holubové. Jakmile taková tvrzení a důkazy žadatelka prezentuje, vytvoří se presumpce, že sterilizace byla nezákonná, a ministerstvo ji musí vyvracet. Pokud se mu to nepodaří, nárok na odškodnění vzniká a musí být přiznán.

Postup Nejvyššího správního soudu ve věci paní Holubové je důležitý ještě z jednoho hlediska. Soud vyslovil, že nárok na odškodnění za nezákonnou sterilizaci patří mezi nároky, které spadají do dědictví v případě, že žadatelka zemře v průběhu řízení. To totiž nebylo na základě znění zákona vůbec jednoznačné.

Proces odškodňování potrvá již krátkou dobu. Jak si s ním ČR, potažmo MZd, z vašeho pohledu poradily?

Blíží se konec lhůty k podání žádosti, nicméně řízení již zahájená budou pokračovat. Čekají nás jistě ještě roky práce na těchto případech. Jinak znovu opakuji, že základní problém spatřuji v tom, že zákon přišel příliš pozdě. Na straně úředníků ministerstva určitě není zlá vůle. Jen se ukázalo, že podle typických pravidel správního řízení lze obtížně postupovat, pokud stěžejní důkazy již desítky let neexistují. Hlavní problém na straně státu nenastal nyní. Problémem bylo, že trvalo téměř 20 let, než stát projevil vůli problém řešit. Teď už se jen, obrazně řečeno, hasí požáry.

Proč téma nezajímá více právníků? Nebo ano a laická veřejnost o tom jen neví?

Jde o to, že ten směr komunikace je opačný. Někdo musí za advokátem přijít a o zastoupení požádat. Advokát sám případy nevyhledává a nehlásí se o ně, striktně vzato, nabízení nevyžádaných služeb máme zakázané, i když určité možnosti angažovat se vždycky jsou. Vše je ale zcela neveřejné, opravdu nevím, kolik advokátů případy nezákonných sterilizací zastupuje. Prvního průlomového rozsudku před Městským soudem v Praze dosáhl ale ještě přede mnou jiný advokát. Takže určitě nás je víc, jen to není vidět.