Právní bitva v případu Stanislava Tomáše stále pokračuje. Život mu to nevrátí, ale nikdy se nevzdáme, říká jeho sestra Simona

Šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů došlo k závěru, že zákrok policistů s úmrtím Stanislava Tomáše nesouvisel, podle znaleckého posudku mělo být příčinou smrti selhání srdce při intoxikaci pervitinem. Zákrok však vyvolal vlnu kritiky českých i mezinárodních organizací, tehdejší zástupkyně veřejného ochránce práv Monika Šimůnková například ve zprávě o šetření policejního zákroku uvedla, že policisté pochybili tím, že včas nezavolali záchrannou službu a nemonitorovali jeho zdravotní stav. Smrt Stanislava Tomáše otevřela mnohé otázky a vyvolala celoevropské solidární protesty, požadující důkladné vyšetření jeho smrti.

Pozůstalí po Stanislavu Tomášovi se rozhodli s pomocí svého právního zástupce hledat ochranu u soudu. U těch českých nejsou zatím úspěšní, soudy různých stupňů už byli odmítnuti, v současné době kauza leží na stole soudců a soudkyň českého Ústavního soudu. V případě, že pozůstalí nenaleznou ochranu ani zde, případ Stanislava Tomáše zamíří k mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Přinášíme rozhovor se sestrou Stanislava Tomáše, paní Simonou Tomášovou a s Miroslavem Brožem se sdružení Konexe, které pozůstalým po tragicky zemřelém Stanislavovi dlouhodobě pomáhá. Rozhovor se odehrává v bytě, který paní Simona obývá se svojí nemocnou maminkou, o kterou pečuje.

Paní Simono, od smrti vašeho bratra uběhl rok a půl. Jak se vám daří?

Simona: V současné době, kdy všechno zdražuje, včetně jídla a léků, je těžké vyjít z mála. Naštěstí jsme s mámou obě celkem zdravé, ona má tu svoji nemoc, ale ta se teď nezhoršuje. Jsme šťastné, že máme slušné bydlení, takové štěstí hodně Romů nemá. Vděčíme za to tady panu Brožovi a Konexím.

Miroslav: Ta zásluha není naše, ale laskavých dárců, kteří nám umožnili zafinancovat a zorganizovat přestěhování paní Simony a její maminky ze strašného, předraženého bytu v nebezpečné budově v ghettu, kde v době smrti Stanislava bydlely. Jsem rád, že vzniká tento rozhovor pro čtenáře z německého prostředí, protože většina našich dárců byla z Německa a je to příležitost jim znovu poděkovat.

Simona: Moc děkujeme.

Zdá se, že spíše než jako sociální pracovník a jeho klientka působíte jako dobří přátelé.

Simona: Já Miroslava jako sociálního pracovníka nevnímám, on mi se sociálními pracovníky spíš pomáhá, když s nimi máme problémy. Sblížilo nás to, čím vším jsme si společně prošli, od opravdu ošklivých zážitků až po ty hezké, když některé věci dobře dopadly. Podařilo se nám zorganizovat bratrovi důstojný pohřeb, zařídit nové bydlení a další věci.

Když bratr zemřel, Míra se objevil jako první. Říkal, že budeme nutně potřebovat dobrého právníka a hned nám ho bezplatně nabídl a začal nám pomáhat v dalších věcech. Brzo potom se objevili různí další lidé, slibovali nám různé věci, radili nám, co máme dělat. Byla jsem zlomená ze smrti bratra a zmatená z té obrovské pozornosti, kterou jsme ze všech stran dostávala, nevěděla jsem, komu mám věřit. Když mediální pozornost utichla, všichni zmizeli, ale Míra a Konexe zůstali dál.

Miroslav: Po smrti Stanislava jsme začali pátrat po pozůstalých a brzy je našli. Kontaktoval jsem Maroše Matiaška, advokáta z Fóra pro lidská práva, což je právnická organizace, která dlouhodobě pomáhá pro bono chudým Romům a my s ní dlouhodobě spolupracujeme. Pan Matiaško okamžitě souhlasil, že bude pozůstalé zastupovat. Následně se ozvalo Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) a velkoryse nabídlo, že bude služby pana Matiaška financovat. Bez Fóra pro lidská práva a ERRC by podle mého názoru šla kauza Stanislava Tomáše do ztracena. Řešení celé kauzy je výsledkem spolupráce různých lidí a organizací, kteří spojili své síly.

A k našemu vztahu se Simonou, i když jsem vzděláním sociální pracovník, naše sdružení Konexe nepracuje metodami, jakými běžně pracují sociální pracovníci v České republice, ale spíš metodami kritické a komunitní sociální práce. Lidé, kterým pomáháme, pro nás nejsou „klienti“, ale bližní v nouzi. Paní Simonu beru jako svoji kamarádku, která řeší vážné problémy a potřebuje pomoc.

Jak vypadala vaše spolupráce poté, co jste sehnali právní zastoupení?

Simona: Pro bratra bylo potřeba zařídit a zaplatit slušný pohřeb a vyřídit mnoho papírů k jeho úmrtí. Museli jsme se rozhodnout, jestli budeme chtít klid a necháme to spát, nebo jestli budeme bojovat u soudů za spravedlnost, mluvit o smrti bratra veřejně. Míra nám vysvětlil, že to nebude snadné a bude to boj na několik let. Stanislav si spravedlnost zaslouží a tak jsme se rozhodli bojovat.

Miroslav: Pohřeb Stanislava Tomáše bylo náročné zorganizovat. Jednak byl opravdu velmi drahý, protože se dlouho čekalo na revizní pitvu a bylo potřeba uhradit pronájem mrazicího boxu na mnoho dní. Širší rodina a romská veřejnost si přála Stanislava naposledy vidět, proto jsme zorganizovali tradiční romský pohřeb s otevřenou rakví a aby to bylo možné, museli jsme zaplatit přípravu a balzamaci těla. Uhradit všechny tyto náklady nám pomohli dárci z České republiky, Skotska a hlavně Německa.

Simona: A potom jsme se s maminkou odstěhovaly z té bouračky v ghettu.

Miroslav: Když jsme uhradili pohřeb, zjistili jsme, že nám nějaké peníze ještě zbyly a většina dárců souhlasila s tím, abychom zbytek jejich daru použili na řešení bytové situace paní Simony a její maminky. Pro bitvu, která je čekala, potřebovaly zázemí. Simoně s maminkou pomáháme i s dalšími problémy, kterým musí čelit.

Jaké problémy to jsou?

Miroslav: Simona se stará o svou starou a chronicky nemocnou maminku 365 dní v roce, vlastně 24 hodin denně. Minulé léto ale nutně potřebovala na dva týdny odjet. Hledali jsme možnost, jak během té doby zajistit péči o maminku. Vzhledem k její diagnóze to bylo možné jen na specializované klinice. Na takových klinikách je ale čekací doba k přijetí kolem dvou let a samozřejmě je vše mnohem komplikovanější, když je pacientkou chudá Romka. Bylo velmi těžké v tak šibeničním termínu najít vhodné zařízení pro krátkodobou hospitalizaci. Nakonec jsme s obrovským úsilím místo na jedné klinice našli, později se ale ukázalo, že pojištění maminky pobyt nepokryje a bylo potřeba zaplatit 2000 Euro. Naštěstí se opět našli hodní dárci, kteří mezi sebou částku vybrali.

Věříte, že se v případu Stanislava Tomáše podaří dosáhnout spravedlnosti?

Simona: Strašně moc bych si to přála. Myslím, že kdyby nebyl chudý Rom, vše by probíhalo jinak, zákrok i to vyšetřování. Ale my se nevzdáme.

Nejdůležitější vlastně je, že teď na to nejsem s mámou sama, že jsou lidi, kteří se o smrt mého bratra zajímají, pomáhají nám. Neumím si ani představit, jak by to probíhalo, kdybych na to byla sama, kdybych neměla právníka zadarmo, protože na právníka bych nikdy neměla.

Miroslav: Myslím, že je to přesně tak, jak říká Simona. Pro to, abychom tu kauzu dotáhli do konce, aby rodina nalezla ochranu u soudu, je podpora, které se pozůstalým dostává, klíčová. Konexe se snaží dělat maximum, ale bez podpory, kterou dostáváme z venku, by to nešlo.

Jak si myslíte, že bude kauza Stanislava Tomáše pokračovat?

Simona: Od našeho pana advokáta víme, že kauza asi už brzy skončí u mezinárodního soudu ve Štrasburku a věříme, že tam se konečně dočkáme rozsudku v náš prospěch. Nemůžu se toho dne dočkat. Od jednoho známého sochaře jsme také dostali nabídku, že pro mého bratra vyrobí krásný pomník na hrob, tak se těším, až to bude. Já vím, že mému bratrovi už nic život nevrátí. Doufám ale, že když vyjde pravda najevo, tak by si policie příště mohla dávat pozor, jednat jinak a třeba to zachrání život někomu jinému.

Miroslav: Nechci předjímat budoucnost, ale mám velkou důvěru v právního zástupce rodiny. Simona s maminkou se můžou spolehnout na to, že jim budeme i nadále oporou. Ušli jsme dlouhý kus cesty a doufám, že nejhorší je už za námi, že už jsme za vysilujícím vrcholem kopce, který bylo třeba překonat a teď už scházíme do údolí.