Potřebuji pevné nervy!

Je matkou pěti dětí. Dvě z nich – dnes už desetiletou Adélku a její
sedmiletou sestru Marušku – má v pěstounské péči. Již devět let se snaží
předávat lásku i dalším dětem, které neměly to štěstí poznat své rodiče. Práce v
dětském domově ji, jak sama při našem rozhovoru přiznává, dělá tou, kterou
skutečně je. Život bez práce si prý ani nedokáže představit. Pracovala vždy a
ráda. A s dětmi o to víc…

Jolana Grinvalská pochází ze středoslovenského Važce. Velkou část dětství ale
prožila ve Vysokých Tatrách poblíž Popradu na východě Slovenska, kde
navštěvovala základní školu. „Na toto období mého života vzpomínám hrozně ráda.
To se ani nedá popsat, kolik krásného jsem toho jako dítě prožila. To už dnešní
generace nemůže poznat, ani doba jí to nedovoluje. Lidé, a to i ti mladí, se
dnes honí za penězi, celý svět je příliš hektický,“ míní Jolana Grinvalská „Do
školy jsem chodívala hrozně ráda, nikdy jsem nepocítila na vlastní kůži, že by
mi ostatní spolužáci dávali nějakým nehezkým způsobem najevo, že jsem Romka.
Byli rovní a nedělali jsme mezi sebou žádné rozdíly. Byla to krásná doba, měli
jsme k sobě všichni tolik blízko. Každou neděli jsme chodili do kostela a
posléze na hřbitov, často jsme navštěvovali i nejrůznější kulturní akce. Jsou to
nevymazatelné vzpomínky.“

Krásné mládí

V pětadvaceti letech se paní Jolana odstěhovala do Ostravy, odkud pochází
její manžel. „Seznámili jsme se tenkrát v sedmdesátém pátém roce na Slovensku v
oblasti, které se říká Liptovská Mara, což je přehrada na středním Slovensku.
Jezdilo tam plno mladých lidí, v létě jsme se tam chodili koupat, rybařilo se
tam. Bylo to tam moc krásné,“ vzpomíná na dobu svých osmnácti let, kdy potkala
nejdůležitějšího muže svého života. „My jsme nejdříve s manželem bydleli u nás.
Bydlela jsem s rodiči v rodinném domku, s nedostatkem místa jsme se nepotýkali.
Až po narození druhého dítěte jsme se odstěhovali do Ostravy. Bylo to zpočátku
pro mě dost složité. Neuměla jsem česky, nebyla jsem zvyklá na ruch typický pro
velkoměsto. Já miluji přírodu, na Slovensku jsem s ní byla velmi spjata, kdežto
v Ostravě jsem ji postrádala. Já byla zvyklá na takový klidný způsob života. V
Ostravě mi najednou přišlo všechno rychlé, příliš městské.“

Holky mi dávají zabrat

Jolana Grinvalská je ve svých jednapadesáti letech dvojnásobnou babičkou.
Její nejstarší dcera, která bydlí v současné době v Anglii, stejně jako druhý
syn, vychovává dvě dcery. „Jsou to už dospělí lidé, žijí si vlastní život. Se
dvěma dětmi, které žijí v Anglii, si pravidelně telefonuji. Je mi po nich
smutno, ale oni si žijí spokojeným životem. A abychom s manželem nebyli úplně
sami, vzali jsme si do pěstounské péče Adélku a Marušku. Když jsem se jich
ujala, Adélce bylo dva a půl roku, Marušce rok a půl. Řeknu vám, že mi dávají
někdy opravdu zabrat. Ty tři děti, které jsou už dnes dospělé, byly naprosto
bezproblémové. Já ani nevím, jak vyrostly.“ Ačkoliv jsou Adélka a Maruška v
pěstounské péči, příjmení mají totožné s paní a panem Grinvalskými. „Já jim
samozřejmě říkám, že nejsem jejich biologickou maminkou, to je potřeba těmto
dětem říkat. Může se totiž stát, že se to dozví od někoho cizího, což pro to
dítě může znamenat obrovské zklamání. Jsem ale přesvědčena o tom, že až jim bude
šestnáct, sedmnáct let, budu žádat o jejich adopci. Samozřejmě, pokud obě holky
budou mít zájem,“ říká s úsměvem paní Jolana.

Vyžehlit, připravit svačinu, probudit učně

Devět let – tak dlouho pracuje paní Grinvalská v jednom z ostravských
dětských domovů. Čtyři roky pracovala jako denní vychovatelka, dnes plní funkci
noční vychovatelky. „To znamená, že každý vychovatel z jednotlivých rodinných
skupin mi předá službu na noc. Těm dětem vyperu, vyžehlím, připravím svačinu,
ráno pak probouzím školáky a učně do školy nebo na odborný výcvik, děti, které
chodí do mateřské školy, doprovázím až ke školní budově. Já osobně mám na
starosti tři rodinné skupiny. V každé skupině je zhruba pět až osm dětí. Je to
po psychické stránce velmi náročné povolání. Kdo nemá pevné nervy, takovou práci
zkrátka nezvládne. Na druhé straně člověka takovéto povolání hodně naplňuje. V
podstatě to nepovažuji ani tolik za svou práci, je to mým posláním. To si
myslím, že má každý člověk na tomto světě. Navíc si myslím, že si mě v práci jak
kolegové, tak děti velmi oblíbili. Je tam moc hezká atmosféra, ta mě v
zaměstnání díkybohu doprovázela většinou vždycky. Víte, když ukážete, že umíte
pracovat a že víte, jak se v určitých situacích zachovat, nebudete mít problém v
žádném zaměstnání.