Plánovat a stavět se sociálním přesahem: Architekti bez hranic zlepšují místo pro život nejen v Chanově

Pracují převážně ve svém volném čase a spíše než finanční odměna je motivuje přesvědčení pro dobrou věc. Iniciují a realizují projekty pro znevýhodněné lidi i lokality a usilují o vylepšení veřejného prostoru – výčet aktivit českých Architektů bez hranic je pestrý.

Patří mezi ně například úprava interiéru v Bistru Střecha na Žižkově, které zaměstnává lidi po výkonu trestu, nebo komunitního centra Jako doma u Palmovky pro ženy bez domova. Snaží se spolu s místními zlepšit prostředí romského sídliště Chanov, v metru Vltavská v Praze umístili orientační systém. Pořádají workshopy, přednášky a diskuzní večery pro veřejnost. Blízká jsou jim i témata ekologické udržitelnosti: na plýtvání oblečení upozorňují ve svém streetartovém projektu Veřejná šatní skříň, kam lidé mohou přinášet oblečení, které nepotřebují, a naopak si odnášet, co se jim hodí.

Architektura se sociálním přesahem

„Práce pro Architekty bez hranic je naplňující a dává mi smysl. Když vyzdvihujete určitá témata a díky své profesi se je snažíte posunout, je vidět pokrok,“ říká sedmadvacetiletá architektka Pavlína Suchá. „K Architektům bez hranic, kteří v současnosti mají kolem deseti aktivních členů – architektů a designérů, se rozhodla aktivně připojit poté, co si uvědomila, že jí na fakultě chybělo propojení architektury nebo urbanismu se sociálními tématy. „Nemám na mysli pouze minority, ale například i výstavbu azylových domů nebo ústavů sociální péče. To není pro architekty příliš zajímavé, a tak se tato témata přehlížejí,“ přibližuje Suchá.

Nedostatek sociálních témat v architektuře byl také důvodem, proč architektka Karolína Kripnerová spolek Architekti bez hranic v roce 2015 spolu se svým kolegou Vojtěchem Sigmundem zakládala. Potkali se na přednášce rakouského architekta Alexandera Hagnera, který se již přes dvacet let věnuje navrhování staveb pro lidi bez domova.

„Hovořil mimo jiné o síle architektury, která dokáže lidi z okraje společnosti zařadit zpět do jejího středu. Tato myšlenka nás velmi oslovila, k sociálním tématům v architektuře máme oba blízko,“ objasňuje Karolína.

Čeští Architekti bez hranic jsou od roku 2019 součástí mezinárodní sítě podobných organizací Architecture Sans Frontieres International. Na rozdíl od zahraničních organizací Architektů bez hranic, kteří uskutečňují projekty převážně v rozvojových státech, se čeští architekti prozatím soustředí na problémy v České republice. Tady se snaží bourat pomyslné hranice předsudků, neporozumění a sociálního vyloučení.

Soužití ve Vídni podle Hagnera

Krásně opravený historický dům VinziRast-mittendrin na rušné Währinger Strasse ve Vídni upoutá na první pohled. Je mírně předsunutý směrem na chodník a jeho spodní část s velkými okny vybízí k nahlédnutí dovnitř. V restauraci právě probíhají přípravy na oběd. Páteční polední menu zní lákavě a exoticky. V nabídce je například rizoto s tempurou a olivovým pestem nebo špagety se zelenými mušlemi.

V kuchyni se otáčí sedmačtyřicetiletý Abbes z Alžírska a stoly mezitím připravuje jeho o rok mladší nadřízený Heimo Danklmaier. Pro Heima je dnešek posledním dnem v práci, kde strávil posledních osm let. Od příštího týdne už nastupuje do jiného zaměstnání.

V tomto domě, kde spolu žijí studenti ze sousední Vídeňské univerzity, bývalí bezdomovci a uprchlíci, vládne přívětivá atmosféra. Když se za mnou zavřou dveře, pocit z rušné ulice rychle mizí. Z přední části restaurace lze pokračovat do zahrádky ve vnitrobloku, plné květin a stromů. V patrech jsou byty a úplně nahoře střešní terasa a multifunkční sál, který se dá pronajímat na oslavy a jiné akce a je zdrojem příjmu pro obyvatele domu.

„Naučil jsem se tady toleranci k lidem, kteří pocházejí z jiného prostředí a kultury,“ vysvětluje Heimo Danklmaier. „Máme tu třeba několik muslimů, a když se postí během ramadánu, necháváme je pracovat až po setmění, kdy už zase mohou jíst, aby měli dost energie,“ usmívá se. Restaurace je prý v sousedství velmi oblíbená a mají pravidelné zákazníky jak mezi studenty, tak například mezi zaměstnanci vídeňské Světové banky.

Pro uprchlíky je tu příležitost naučit se německy a pomalu se aklimatizovat v nové zemi, pro lidi bez domova slouží jako odrazový můstek k zařazení se zpátky do společnosti. Pro studenty je to místo poznávání lidí z odlišných společenských a kulturních prostředí. Architekt Alexander Hagner, který za tímto projektem stojí, vysvětluje, jak může architektura spojovat nebo naopak rozdělovat lidi. Uvádí to na příkladu lavičky. „Když bude lavička rovná, budou na ní všichni sedět a dívat se přitom dopředu, a ne jeden na druhého. Ale když ji uděláte do oblouku, budou spolu lidé nuceni začít komunikovat. Za dvacet let praxe jsme pochopili, že máme spoustu možností, jak vyprovokovat pospolitost mezi lidmi. Anebo jí naopak zabránit,“ doplňuje rakouský architekt.

Pospolitost je podle něj jedinou nadějí společnosti do budoucnosti. „Lidé od pradávna věděli, že musí dělat věci společně, aby přežili. Dnešní společnost je v ohrožení, protože se více a více rozděluje na jednotlivé skupiny lidí,“ přibližuje Alexander Hagner.

„Příští rok to bude deset let od otevření domu VinziRast-mittendrin. Za tu dobu jsme se naučili, že nezáleží na tom, odkud lidé jsou, jestli jsou chudí, nebo bohatí, jestli jsou to studenti, nebo bezdomovci. Je to jen o tom, jestli mi je ten člověk sympatický, nebo není. Všechno ostatní je jen v hlavě, jsou to předsudky. A když lidi z různých skupin spojíme, předsudky zmizí,“ uzavírá Alexander.

Pavlína, Jakub a projekt Chanov

S Pavlínou Suchou a Jakubem Zuzulou se scházím v Pavlínině oblíbené kavárně Potrvá na Praze 6. Teplý letní vzduch zlověstně zhoustl a ve vzduchu je cítit bouřka. Přesto sedíme venku na zahrádce, zatímco uvnitř kavárny probíhají přípravy na živý koncert. Mám štěstí, rozhovor se mi podaří dokončit dřív, než na stůl dopadnou první kapky deště.

Oba architekti do českých Architektů bez hranic vstoupili již před dokončením vysoké školy v roce 2018. A tak v životním období, kdy se ideály mladých lidí postupně střetávají s tvrdou realitou, Pavlína s Jakubem začali své sny o lepším světě uskutečňovat.

Jedním z projektů, na kterém pracují, je obnova centrálního prostoru v Chanově. O Chanov se začali zajímat, když se řešila kauza kontejnerového bydlení. (Město Most chtělo zbourat poničené paneláky na chanovském sídlišti a místo nich vystavět modulové domy, které se také označovaly jako kontejnerové bydlení. Řada odborníků ale upozorňovala na to, že modulové domy jsou jako dlouhodobé bydlení nevyhovující.) „Proběhla petice a my jako Architekti bez hranic jsme se vyjadřovali k tomu, že to není úplně důstojné bydlení, že jsou to jen nouzová řešení a neměla by sloužit jako bydlení trvalé,“ objasňuje Pavlína.

Vloni se Architektům bez hranic podařilo získat od Nadace české architektury grant na workshop a celkovou studii veřejných prostranství na sídlišti. Architekti následně začali posuzovat situaci ve spolupráci s dalšími aktivisty. Mezi ně patřili například lidé z místního Averklubu, který funguje jako komunitní centrum v Chanově, nebo umělec Janek Rous, který již delší dobu spolupracuje s tamní komunitou.

„Je důležité obrátit se na někoho, kdo zná místní realitu, abychom se nepouštěli do něčeho, o co místní lidé nestojí, ve smyslu ‚my vám tady teď přineseme nějaké super dobro‘,“ vysvětluje Pavlína.

Architekti pak v komunitním centru vyvěsili pocitovou mapu. „Byla to mapa chanovského sídliště a měli jsme čtyři druhy lepíků, kterými místní označovali místa, kde je jim dobře, kde se naopak dobře necítí, místa, která by stála za zlepšení, kde je to nebezpečné. Ta mapa tam visela dva měsíce a my jsme pak z toho udělali výstup,“ popisuje Jakub.

„První den jsme se také snažili zapojit co nejvíce místních do výroby laviček, protože v Chanově chybí jakékoli venkovní vybavení, nejsou tam ani odpadkové koše. My jsme to brali jako takový poznávací, oťukávcí proces,“ přibližuje.

Lidé v Chanově byli prý na začátku spíše skeptičtí, ale postupně se k nim začaly přidávat děti, které byly velmi bezprostřední, a mladí lidé, teenageři. „Velmi je to zajímalo a vyprávěli nám, jak funguje jejich komunita. Hodně mluvili o fotbalovém klubu, který tam je velkým tématem,“ vypráví Jakub.

Všechno začalo fotbalem

Fotbalový klub byl také u počátku vzniku Averklubu, jehož předsedou je František Nistor.

„Nejdříve to byl spolek Aver Roma (Jiní Romové), který vznikl v roce 2011 jako fotbalový klub, který hrál okresní přebor Most. Třikrát jsme vyhráli a pokaždé jsme byli vyhlášeni jako fair play tým přeboru. Klub měl hlavně integrační cíl, který se nám dařil,“ objasňuje František Nistor.

V roce 2017 ale museli přebor pro nedostatek soupeřů opustit (podle Františka Nistora důvodem byl stále větší zájem kluků sedět doma na počítači namísto běhání venku) a klub začal upadat. Když ale byla do Chanova z Prahy přestěhována romská Knihovna Josefa Serinka, komunita dostala nový impuls a založila spolek Averklub. Kromě knihovny je místem, kde se pořádají taneční a hudební, výtvarné i doučovací kroužky.

Místní komunita také navázala spolupráci s městem, která je nyní podle Františka Nistora velmi dobrá.

„Před dvěma lety se nám povedlo s vedením města dohodnout spolupráci na opravách společných prostor v panelácích tak, že město dodá veškerý materiál a nájemníci si společně vchody opraví,“ popisuje.

„Chanov je uzavřená komunita, ze které obyvatelé nechtějí odcházet a noví se sem kvůli její negativní pověsti nechtějí stěhovat. Po těch dlouhých letech života v Chanově jsme už jedna velká rodina, která má zájem na tom, aby se sídliště změnilo k lepšímu, a děláme všechno pro to, aby to tak bylo,“ uzavírá Nistor, který v Chanově žije od roku 1978.

Snahu místních potvrzuje i Vojtěch Sigmund. „V každém našem projektu je pro nás důležitá vazba na místní obyvatele. V Chanově jsme postupně zjistili, že komunita má potenciál změny k lepšímu, a rozhodli jsme se využít pozitivní energii, kterou jsme zde cítili,“ říká. Pavlína s Jakubem by se rádi do Chanova na podzim vrátili a pokračovali v započaté práci. Shodují se na tom, že lidé tu žijí hodně venku, a přitom zde úplně chybí nějaký venkovní prostor k setkávání. Na každý projekt je však pokaždé třeba sehnat dotaci, ze které se případně hradí i finanční odměna pro architekty.

Na další studie obměny celého sídliště získali druhou dotaci od Nadace české architektury. Na jaře se také zúčastnili participativního rozpočtu města Most zvaný „Hejbni Mostem“. Zde neuspěli, ale doufají, že se jim podaří získat grant od města Most na realizaci přestavby centra Chánova napřesrok.

„Ten centrální prostor je úplná pustina a má to takový symbolický význam, nic tam neroste, nejsou tam žádné lavičky a je to místo, kde nechcete trávit čas. Není tam dětské hřiště, kde by rodiče mohli pustit své dítě na pískoviště a poklábosit si,“ pokračuje Pavlína.

V již vypracovaném projektu na vybudování centrálního prostoru architekti mysleli také na zastínění prostoru stromy. „Není tam žádná zeleň a celý den tam praží slunce,“ popisují místo architekti. Oba mají stálé zaměstnání na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, ale pro spolek Architektů bez hranic by rádi pracovali dlouhodobě. Svorně doufají, že najdou dostatek času i v období, kdy založí vlastní rodinu. „Když má někdo ‚drive‘ a má ho kde čerpat, tak je všechno možné,“ říkají.

Tak jako je pro Alexandra Hagera pospolitost nadějí pro budoucnost lidstva, i tito dva mladí lidé věří, že je nezbytné nacházet společnou cestu. „Často se řeší udržitelnost, ale ta sociální udržitelnost mnohdy až nakonec. Fungující komunita přitom může řešit problémy,“ myslí si Pavlína s Jakubem.

„Přijde mi absurdní, že existují lokality nebo lidé, kteří jsou na tom takhle špatně. Je třeba je zapojit do společnosti, dát jim rovné šance, nějak s nimi komunikovat a vytvořit společnou cestu. Můžeme se navzájem obohatit a to je hrozně důležité,“ uzavírá Pavlína.