Petr Ščuka: Vyprávělo se, že jsme v rodině „měli vojáka“. Zjistil jsem, že byl partyzán

Začneme rozhovor trochu netradičně: zeptám se na vašeho pradědu, Ondreje Ščuku,  který byl partyzánem za druhé světové války. Psal jste o něm dokonce svou závěrečnou bakalářskou práci při studiu romistiky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Co všechno jste se během pátrání po něm dozvěděl? A byl pro vás hrdinou i v době vašeho dětství a dospívání?

Pocházím z Písku v jižních Čechách, kde se naše rodina usadila. Rodiče a příbuzní pracovali v továrnách a vedli takový ten poslušný socialistický život, děti neučili mluvit romsky, asi abychom nevypadali jako Romové a majorita nás brala. To byl samozřejmě nesmysl… Zároveň se zapomínalo na naše předky. V naší rodině se sice vědělo, že náš předek byl “nějakej voják”, měli jsme jeho fotky v uniformě, ale nikdo tomu nevěnoval větší pozornost. V roce 2018 jsem nastoupil na romistiku, kde se druhá světová válka a romští hrdinové hodně probírají. Rozpomněl jsem se na to, že někdo takový byl i u nás v rodině a začal jsem po tom pátrat. Zjistil jsem zajímavé věci, o kterých se doma vůbec nevědělo.

Kde jste pátral a co jste tedy o pradědečkovi zjistil?

Rozjel jsem se na Slovensko, odkud praděda pocházel. Konkrétně do Popradu. Tam jsem pátral v místním archivu. Dokumenty ze Spiššké Bystré, kde Ondrej Ščuka žil, byly plné jeho jména. Zjistil jsem, že založil partyzánskou skupinu složenou z Romů i Neromů.Také byl nepsanou hlavou rozsáhlé rodiny Ščuků, která v obci žila. Staral se o její členy, zařizoval jim lístky na potraviny, sháněl jim práci, vyjednával za ně s úředníky. Bylo to v době druhé světové války, kdy Romové neměli vůbec žádná práva.

Pomocí svých příbuzných, kteří stále na Slovensku žijí, jsem také zázračně našel jednu pamětnici. Bylo jí už přes 90 let, takže to bylo štěstí, že jsem s ní mohl ještě mluvit. Navíc na tom stále byla dobře psychicky a paměť jí dobře sloužila. A ona si na mého pradědu pamatovala. Její rodina vlastnila ovčí farmu, kde měli také rodinnou restauraci. Do ní chodili za války Němci. Jeden z nich při návštěvě obtěžoval sestru té paní a chtěl ji znásilnit. Ona utekla ven, křičela a můj praděd s dalšími partyzány jí přiběhl na pomoc. Došlo ke rvačce a praděd toho Němce zastřelil. Byl ale mezi místními tak oblíbený, že když došlo k soudu, všichni se za něj postavili a on byl zproštěn viny.

Z Popradu pochází i pan Emil Ščuka, právník a politik, ředitel Mezinárodní konzervatoře Praha. Jste příbuzní?

Ano. Můj praděda a jeho děda měli stejného otce, Josefa Ščuku. Byl to kovář, který žil právě ve Spišské Bystré. Obec si ho tehdy vyžádala, protože neměli žádného kováře a ve Spišském Čtvrtku, kde Josef Ščuka předtím žil, jich bylo hned několik.

Pocházíte z významné romské rodiny. Bojujete za práva Romů, založil jste neziskovou organizaci Identity Prague a od letošního roku jste také občanským členem Rady vlády pro romskou menšinu. Kdy jste v sobě objevil touhu zasazovat se za práva a lepší život Romů?

Bylo to na romské střední škole sociální v Kolíně. Ta škola mi doslova převrátila život naruby a pocítil jsem touhu sám se přičinit o to, abychom my Romové žili lepší život. Na základní škole jsem se hodně potýkal s diskriminací a rasismem, hlavně ze strany spolužáků. Základní školy v České republice jsou stále velmi smutný příběh. Dcera Lily letos končila základní školu a celou dobu zažívala stejné věci jako kdysi já. Vůbec nic se nezměnilo.

Snažil jste se v případě vaší dcery řešit situaci se školou?

Řešili jsme to celých devět let. Učitelé viděli, že jsme vzdělaní Romové a že se  umíme bránit. Několikrát jsme jim dokonce poslali vytýkací dopisy z advokátních kanceláří, hovořili jsme  o možném zveřejněním v médiích. Začali být dost opatrní, ale problém je v samotné společnosti. Děti se chovají tak, jak to vidí doma a to lze ovlivnit jen těžko.

Máte nějakou představu, co by bylo třeba udělat, jaké kroky podniknout, aby se  to často negativní vnímání Romů většinovou společností u nás změnilo?

Je třeba jasně v zákoně vymezit, co se smí a nesmí. V rámci Rady vlády pro romskou menšinu se nám teprve teď, po třiceti letech, podařilo prosadit definici anticikanismu. Ta je sice právně nezávazná, ale je to alespoň nějaký krok. A pak je důležité dát Romům práci a zasadit se o jejich vzdělání. Je to totiž začarovaný kruh. Když rodiče nemají práci a bydlí na ubytovně, nemají peníze na jídlo a oblečení, pak už jim nezbývá energie na to, aby se věnovali dětem a motivovali je k dobrým výsledkům ve škole.

Zdá se mi, že spousta Romů, kteří žijí v chudobě, zkrátka rezignuje na život. Nevidí v něm smysl, když jedinou náplní každého dne je shánění peněz na jídlo nebo na nájem. Pak si řeknou: „Pane Bože, kdyby to moje dítě mělo studovat až třeba do 26ti let, tak to bych nezvládl.” Když ale dáte lidem práci, budou si moci zaplatit lepší bydlení a pak začnou mít chuť žít jinak. A až budou Romové sedět na úřadech, v bankách, až budou lékaři, zdravotní sestry, pak si na to lidé začnou zvykat a změní se postoj k Romům. Ne, že by už nebyli, ale  zatím jich je stále málo.

Opravdu vám přijde, že se za těch třicet let od revoluce v naší společnosti v tomto ohledu nic nezměnilo?

Z mého pohledu, pohledu Roma, se toho opravdu moc nezměnilo. Snad jen, že se přestala propagovat určitá hnutí, jako dříve třeba rasističtí skinheadi. Ale dodnes platí, že když Rom přijde do obchodu, vyběhne za námi ostraha a pronásleduje nás celým nákupem. Máme problém uspět při pracovním pohovoru. A je to podobné, chceme-li si pronajmout byt. Od listopadu shodou okolností sháníme nebytové prostory, kanceláře pro naši neziskovou organizaci. Po telefonu se všem hrozně líbíme, když vysvětluji, co děláme, že máme projekt na vzdělávání dětí. A když přijdeme na místo, tak se ten realitní makléř, s kterým jsme mluvili, okamžitě zarazí: „ Aha, to jste vy..” A zhruba hodinu po našem odchodu mi posílá zprávu, že pan majitel si nepřeje, aby měl v kanceláři větší množství lidi. Zkrátka se na něco vymluví. Už čtyřikrát za poslední měsíc jsme jeli podepsat smlouvu a vždycky z toho sešlo.

Když tohle znovu a znovu zažíváte, nemáte někdy chuť se z České republiky odstěhovat?

Říkám si to skoro denně. Že si sbalím věci a odstěhuji se. Ale pak si vždy řeknu, že nebudu ustupovat. Že nedopustím, aby se tady vytvořilo „Česko jen pro bílé”. Já jsme Čech jako ostatní, miluji českou historii, český jazyk. Jsou to vlastně takové zoufalé myšlenky, ze kterých se pak vždycky nějak vzpamatuji. Ale přál bych si, aby takovéhle postoje, třeba těch realitních makléřů byly právně postižitelné.

Povězte mi něco více o organizaci Identity Prague, kterou jste spolu se svojí manželkou založili. Jak vlastně vznikla?

Založili jsme ji v roce 2016, protože nás mnozí Romové žádali, abychom jim pomohli na úřadech, s vyplňováním dotazníků a podobně. Následně jsme začali přes potravinovou banku zajišťovat potravinovou pomoc potřebným. Bylo to vše bez nároku na mzdu, měli jsme u toho svoji práci. Potravinovou pomocí jsme se lidem snažili odlehčit rozpočet. Většinou se jednalo o matky samoživitelky, seniory nebo tělesně handicapované. Když začala válka na Ukrajině, začali jsme pomáhat ukrajinským Romům a náš tým se rozrostl. V roce 2022 jsme už jako nezisková organizace měli 35 zaměstnanců.

Pod Identity Prague funguje i taneční soubor Jagori pro děti, kde tancovala i vaše dcera Lily. Ta od letošního roku studuje na Mezinárodní konzervatoři v Praze a vyhrává jednu taneční soutěž za druhou.

Taneční soubor vznikl úplně “klasicky” – jako volnočasová aktivita. Snad všechny romské děti baví tanec nebo hudba. A měli jsme to štěsti, že u nás tanec začala učit Kristýna Gorolová, profesionální tanečnice z romského souboru. Za úspěch Lily musím poděkovat naší bývalé klientce, ukrajinské uprchlici z Charkova, Oxaně Trofymenko. Ona je profesionální tanečnice a zakladatelka ukrajinské taneční asociace. S Lily si sedly jak pohybově, tak lidsky a Oxana se jí začala věnovat i na individuálních lekcích.

Založil jste také Ščuka shop, kde prodáváte romské vlajky, kravaty a další doplňkové předměty s romskou tématikou. Co vás k tomu inspirovalo?

Mě se líbí, jak jsou třeba Američané hrdí na svůj národ, všude mají vyvěšené své vlajky. Já bych si přál, aby i Romové byli pyšní na to, že jsou Romové. Když si vezmu třeba tuhle kravatu, tak ukazuji, že jsem hrdý Rom. Viděl jsem v tom díru v trhu, nebyl tady nikdo, kdo by takové věci vyráběl. A tak jsme si s manželkou řekli, když ne my, pak kdo? O výrobky máme docela slušný zájem, většinou ale ze zahraničí, z Ameriky, z Anglie a různých koutů Evropy.

Prý se také chystáte šít romské kroje?

Ano, to bychom chtěli, ale zatím se nám tento záměr moc nedaří, protože ty kroje vycházejí příliš draze. Jen ušití vyjde přibližne na 5 tisíc, protože na kroj je potřeba 25 metrů látky.

Blíží se Vánoce. Jak je v rodině prožíváte a jaké pro vás mají vánoční svátky význam?

Vánoce prožíváme velmi intenzivně. Doma stále děláme Ježíška, i když už máme šestnáctiletou dceru. Na štědrovečerním stole máme českou klasiku, řízek z kapra a bramborový salát, ale i romský chléb, který připomíná pita chléb a pochází z naší pravlasti, Indie. Snažíme se dodržovat romské zvyky. Prostíráme pro jednu osobu navíc, pro člena rodiny, který už mezi námi není. Jídlo mu podle tradice dáváme buď za okno nebo do tmavého kouta. A samozřejmě jdeme na mši. Děkujeme Pánu Bohu, že jsme rok přežili ve zdraví a prosíme ho, aby nás v novém roce nadále opatroval.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi.