Pavel Veleman: Oligarchie nám ukradla stát. Kritický pohled na současnou sociální práci

Po roce 1989 se sociální práce stala osobitou disciplínou a vyvíjela se poměrně pozitivním směrem. Časem se ale jedinou cestou stala tzv. případová sociální práce – která se zaměřuje na podporu klienta tak, aby ve své obtížné situaci zůstal aktivní, aby se nepoddával pasivitě při očekávání – někdy nedostižné – strukturální změny. Sám se za celý svůj profesní život sociálního pracovníka řídím různými vzorci pomoci – pouze jedna metoda je podle mě cesta do pekel. 

Sociální práce se stala závislá na politické reprezentaci lokálních „šíbrů“, bují tu byznys s chudobou a podřízené sociální odbory tomu nejsou schopny čelit. Stojíme proti lavině chudoby, na kterou stát absolutně není systémově připraven, samotní sociální pracovníci si mnohdy psychicky i fyzicky sahají na dno svých sil a možností. 

Sociální práce musí mít základ v dobře nastavené a fungující sociální politice, musí se dokázat vzepřít mocenským snahám vedení obcí, na což ve středním managementu často chybí odvaha. Sociální práce samotná nemůže být náplastí na nefunkční sociální politiku a zdá se, jako by se v Česku řešily sociální problémy hlavně prostřednictvím povrchního politického marketingu a rozhodovala o něm spíše forma (mnohdy je dnes například důležitější správné odeslání dokumentu v elektronické evidenci než jeho obsah). 

Úřady práce u nás ještě fungují jen díky nesmírné přetíženosti svých pracovnic a pracovníků, jejich zahlcenost je ale enormní. Často chybí i data – počty nezaměstnaných neodpovídají míře opravdové nezaměstnanosti, pracovní místa se prekarizují, byznys postavený na levné práci a jeho agentury otevírají dveře do černé ekonomiky, včetně desítek tisíc lidí, kteří k nám přišli z Ukrajiny, a dalších cizinců. 

Trosečníci byrokracie

Zůstáváme sami – trosečníci byrokracie, přepisující realitu života pomocí spisu. Výjimkou v oblasti sociální práce bohužel nebývá ani strach promluvit, předsudky, neúcta k bídě nebo skrytý rasismus, které přikrmují mnozí politici z různých úrovní. Pracovníkům na úřadech práce tím vlastně říkají „ten nepřizpůsobivý, to je tvůj nepřítel, ten může za tvoji přetíženost a frustraci“. 

Do výkonu trestu soudy posílají za bagatelní trestnou činnost, místo kvalitní resocializace se stále praktikuje vězeňské bodování. Mohutná byrokracie zastiňuje skutečné problémy – precizní a pečlivé individuální plány pro dítě nevyřeší špatné nebo nedostupné bydlení, organizace skvěle naplánované konference je pro mnohé důležitější než doprovod matky samoživitelky na úřad a pomoc vyřídit jí dávky. 

Starší občané žijí v atomizovaném prostředí, někde téměř mizí komunity, města se stávají čím dál více anonymní, co dříve mohla vyřešit sousedská pomoc, dnes složitě řeší úřad. Senioři zažívají úzkost a nejistotu, je nedostatek sociálních lůžek, terénní pečovatelská služba funguje v různé kvalitě, navíc poslouží spíše movitějším. Vyřízení příspěvku na péči v Praze trvá osm měsíců, chybí větší pokrytí v oboru gerontopsychiatrie. 

Exekutorská mafie, která vytlačila obrovskou skupinu lidí mimo systém, masová privatizace a byznys s bydlením jsou katastrofou pro vyloučené regiony, kde tito lidé končí. Drogy jako nešťastná cesta jak těžký život vydržet. A výčet rozhodně nekončí – lidí, kteří se dostali do obtížné životní situace, jejíž řešení je složité a často ani není k mání, je ohromné. 

Naděje?

Jen případová sociální práce na takovou situaci nestačí. Systém je natolik přetížen, že někdy je efektivní pomoc spíše věc náhody či štěstí. Rád bych ale své zamyšlení nad situací v sociální oblasti a sociální práci zakončil s jistou nadějí, že ještě nemusí být všechno ztraceno. Tu mi dává jak přístup a metody kritické sociální práce, která je pochopitelně také individuální a případová, avšak není postavená na klasickém manažerismu a nevyhýbá se ani potřebné kritice společenských poměrů, které nedovolí u klienta tolerovat jinakost, tak lidé, kteří se jí již věnují. 

Sociální práce byla vždy o konkrétní pomoci. Jedinou cestou je solidarita, propojení různých sociálních bublin a odvaha čelit politické moci, která nám, spolu s oligarchy, ukradla stát přímo před očima. 

Komentář vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.