Patrik Kotlár: Když se otec dozvěděl, že jsem gay, surově mě zbil. Dnes pomáhám ostatním Romům a LGBT+ lidem
Prošel si nesnadným coming outem, který mu ztížila diskriminace a nepochopení ve vlastní rodině. Namísto toho, aby se vzdal, rozhodl se čelit těmto překážkám a využít své zkušenosti k pomoci ostatním. Před třinácti lety založil v Tanvaldu neziskovou organizaci Romany Art Workshop, která nabízí umělecké workshopy, sportovní aktivity a vzdělávací programy pro rozvoj leadershipu a komunitního aktivismu. Patrik také spolupracuje s organizací ARA ART. Společně v listopadu otevřeli komunitní klub v Jablonci nad Nisou a další bude následovat ve Frýdlantu. Tyto kluby se stanou místem setkávání a vzájemné podpory nejen pro Romy z vyloučených lokalit, ale i pro LGBT+ menšinu. Šestatřicetiletý Patrik Kotlár je inspirací pro ty, kteří chtějí překonat překážky a stát se hlasem změny.
„Když jsem chodil na základní školu, nebyl jsem si své sexuální orientace vědom. Ale mí spolužáci v tom měli jasno,” začíná otevřeně vyprávět svůj příběh Patrik Kotlár. Narážky, které na něj mířily, mu nebyly příjemné a o svých kamarádech si myslel, že se dočista zbláznili. Svou sexuální orientaci si začal uvědomovat až ve svých šestnácti letech, kdy studoval sociální práci na střední škole. Avšak přijít se svým coming outem se Patrik rozhodl až o dva roky později, kdy navázal svůj první partnerský vztah. Bylo to tehdy, když ve vlaku potkal svého tehdejšího přítele. Nikdy by ho nenapadlo, že by někdo z jeho okolí mohl brát jeho homosexualitu negativně.
„Ačkoli jsem byl celý život vychován v křesťanském duchu, že muž patří k ženě, sám jsem to v sobě neřešil. Přijal jsem to jako fakt a nepřemýšlel nad tím, že by to mělo být špatně,“ svěří se.
Od té chvíle, co si plně uvědomil a přiznal svou orientaci, začal navštěvovat gay bar v Liberci. Spolu se svými kamarády tam rád chodil na diskotéky. Jednou ho však viděla vycházet z baru skupina Romů, kteří znali jeho otce, a hned mu to řekli.
„Táta to nemohl překousnout a surově mě za to zbil,” svěřuje se Patrik a dodává, že i dnes se mu o událostech té doby nemluví dobře. Znamenalo to pro něj začátek konce, kdy se ocitl v naprosté izolaci, bez rodiny a přátel. Jeho náhlá situace měla také negativní vliv na jeho studium, protože byl nucen opustit školu těsně před maturitou.
„Obával jsem se, že pokud bych se nerozhodl utéct z Liberce, můj otec by mě možná i zabil,” říká upřímně. Před otcovou agresivitou byl na útěku více než rok, schovával se na různých místech po republice, ale otec ho vždy dokázal vystopovat.
„Ať už jsem se skrýval v Plzni, Brně, Pardubicích nebo v hlavním městě, otec vždycky přišel na to, kde se zrovna nacházím. Bylo to vyčerpávající, žil jsem v konstantním strachu, že mě najde a ublíží mi. V jeho očích jsem přivodil celé rodině neskutečnou ostudu. Přitom moje rodina mi nikdy nevyčítala mou orientaci a bez problémů mě přijala,“ pokračuje ve svém vyprávění Patrik.
Dětství bez mámy
Když mluví Patrik o rodině, nemyslí tím ovšem svou matku, u které v době dospívání nenašel oporu. Když mu bylo devět let, matka odešla od rodiny. Byla alkoholička a po neshodách s otcem, který nechtěl, aby pila, od rodiny vždy na nějaký čas odešla a pak se zase vrátila. Ale pití se nikdy nevzdala. Jednou se dveře za ní zavřely nadobro a rodina ji už nikdy neviděla.
„Mé dětství bez mámy bylo smutné, dodnes říkám, že jsem vlastně ani žádné neměl,” vzpomíná Patrik. „Táta nás měl v pozdějším věku a vychovával nás přísnou rukou. Kromě školy a hudebky jsme jako děti nesměly nikam chodit, neměly jsme žádný osobní prostor,“ vzpomíná.
Kontakt s matkou se mu nikdy nepovedlo navázat. Sice několikrát od známých slyšel, že žije jako bezdomovec někde v Košicích, jindy zase v Bratislavě, ale i když se tam se sestrou hned vydali, nikdy ji nenašli.
Až jednou jim starší sourozenci, kteří už dávno vylétli z hnízda, dali vědět, že se sejdou ještě ten den v Brně a musí se okamžitě vydat na Slovensko, protože jejich matka umírá a chce je ještě naposledy všechny vidět. Neváhali a okamžitě se za ní vydali. Jenže ji už nestihli, zemřela půl hodiny předtím, než dorazili do Bánovce nad Bebravou.
„Bylo mi tehdy 17 let a i teď je pro mě těžké o tom nahlas mluvit,” na okamžik se Patrik odmlčí, a je stále patrné, že je pro něj ztráta matky nezacelená rána.
Ani jeho otec na tom nebyl zdravotně nejlépe. Mezitím, co s ním Patrik nebyl v kontaktu, začala se u něj projevovat Alzheimerova choroba a další nemoci.
„V tu dobu mi nechal po mé sestře vzkázat, ať se vrátím domů, že mi už nebude dělat zle. Poslechl jsem ho a naše vztahy se od té doby opravdu zlepšily. Sice chvíli trvalo, než se s mou orientací smířil a zvykl si na mého tehdejšího přítele, ale už jsme ani jeden z nás nebyl vystavený nadávkám nebo pokusům nám ublížit. Nakonec jsme se sestrou a s mým tehdejším přítelem o otce starali v jeho nejtěžších chvílích. Dnes je to devět let, co zemřel,“ říká upřímně Patrik.
Pomoc na prvním místě
Jeho osobní zkušenosti s diskriminací v rodině ho před třinácti lety inspirovaly k založení neziskové organizace Romany Art Workshop. Tato organizace se zaměřuje na pomoc dětem i dospělým, kteří se potýkají se sociálním vyloučením. Nejenže nabízí řadu volnočasových aktivit, letní tábory či přípravu žáků základních škol na studium na střední škole, ale pořádá i umělecké dílny, které letos transformuje do talentové akademie. Tato akademie se bude zaměřovat na hudbu a umění a její výuka bude srovnatelná se základní uměleckou školou. Hlavním cílem je však vést místní Romy k emancipaci, a to jak pomocí leadershipu, tak komunitního aktivismu.
Patrik je přesvědčen, že je důležité ukázat mladým Romům možnosti angažovanosti ve veřejném dění a vytváření nových aktivit v místě, jehož jsou součástí. Věří, že tímto způsobem mohou jednotlivci přispět k lepší integraci Romů do společnosti. Sám je toho příkladem. Ještě před založením neziskové organizace vedl Patrik už dva roky profesionální třígenerační soubor Bengale Manusha.
Jeho organizace se také začala okrajově věnovat LGBT+ menšině v Libereckém kraji, která se na ně čím dál častěji obracela. Rozhodnutí věnovat se tématu naplno přišlo poté, co se minulý rok doslechl o tragické události, kdy si kvůli nepochopení svého okolí vzal život teprve sedmnáctiletý romský mladík.
„Uvědomil jsem si, že i když máme osobní zkušenost, chybí nám hlubší odborné zkušenosti,“ přiznává Patrik. Proto se rozhodl spolupracovat s organizací ARA ART, která se tématice LGBT+ dlouhodobě věnuje.
Díky tomu mohli v listopadu minulého roku otevřít komunitní klub v Jablonci nad Nisou, kde už dříve působili dobrovolnicky. Jejich služby vyhledávají i lidé z okolních měst, jako je Železný Brod nebo Tanvald. Zanedlouho bude následovat i otevření klubu ve Frýdlantu. Stejně jako v Jablonci i tady budou poskytovat odbornou poradnu pro romskou LGBT+ menšinu. K dispozici jim je i psychoterapeut, který klientům pomůže nejen s jejich coming outem, ale zodpoví některé otázky i jejich rodičům, kteří se chtějí něco víc dozvědět o LGBT+ menšině.
Pochlubit se mohou s dvěma stovkami klientů, z toho padesát z nich tvoří LGBT+ lidé. „Komunitní centrum není určené jen pro LGBT+ lidi, ale také pro Romy ze sociálně znevýhodněného prostředí. Poskytujeme jim různé volnočasové aktivity a podle toho, že chodí pravidelně, soudíme, že se jim u nás líbí,“ pochlubí se Patrik a dodává, že se vedle toho snaží přirozenou formou budovat vzájemný dialog, překonání předsudků a vytvoření bezpečného prostoru pro všechny.
„Jsem překvapený, jak se doba postupně mění a jak jsou Romové otevřenější ke stejnopohlavním párům nebo lidem, kteří procházejí proměnou z muže na ženu a obráceně. K tomu přispívají různé reality show, kde se objevují homosexuálové jako hlavní protagonisté, a známé osobnosti, jako je Jan Bendig. Ten o své orientaci mluví zcela otevřeně a sledují ho tisíce Romů všech generací,“ míní Kotlár.
Přesto vnímá rozdíly mezi jednotlivými městy. Například v Jablonci nad Nisou, který je od Liberce vzdálen přibližně 14 kilometrů, Romy nepohoršuje, když na společenských akcích vidí dva muže spolu tančit. Naopak v Liberci je mnoho gayů, kteří svou orientaci stále skrývají, protože mají pocit, že jejich okolí není vůči homosexualitě otevřené. „Ale i to se budeme snažit pomalými krůčky měnit k lepšímu,“ plánuje si optimisticky Kotlár.
Vedle toho chce v Jablonci nad Nisou otevřít a vést sociální podnik, který by se díky zkušenostem získaným z účasti na projektu realizovaném MPSV pod názvem Podpora sociálního začleňování Romů prostřednictvím komunitního rozvoje a podnikání stal místem, kam by se lidé rádi vraceli. Veřejná jídelna by zaměstnávala Romy, kteří již ve svém seniorském věku nemohou sehnat práci nebo jim chybí odpracovat pár let do důchodu. I přes výzvy, které tento úkol představuje, Patrik věří, že jídelna se stane nejen místem, kde se každý strávník dobře nají, ale také centrem setkávání a vzájemné podpory.