Památku lidí zavražděných při vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi uctila hudba
Pietní akce včera připomněla výročí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Březince. Památku zavražděných uctila především hudba, pieta se konala on-line. Telemost propojil pražské nádraží Bubny, Černínský palác i místo někdejšího vyhlazovacího tábora. V první etapě likvidace rodinného tábora, v noci z 8. na 9. března 1944, nacisté zavraždili 3792 židovských mužů, žen a dětí. Jde o největší masovou vraždu Čechoslováků za druhé světové války. Většina obětí byla do Terezína odvezena z nádraží Bubny.
V úvodu piety zazpívala, na předtočené nahrávce z nádraží Bubny, Ukolébavku od Ilse Weberové mezzosopranistka Edita Adlerová. Poté si lidé poslechli parafrázi Ježkova blues Svět naruby, kterou vězni v Terezíně přetextovali. Skladbu, taktéž v Bubnech, přednesli studenti pražského Gymnázia Přírodní škola.
Před Černínským palácem pak zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání Robert Řehák připomněl děti, které zahynuly. Řehák také hovořil o osudu Františka Basse – dětského básníka, který byl jako čtrnáctiletý zavražděn v Osvětimi. Zazněla i Bassova báseň a skladby skladatele Viktora Ullmanna, který v Osvětimi také zahynul. Při pietě pak vzplály svíčky před palácem. V závěru svíci v místě někdejšího vyhlazovacího tábora zapálil také ředitel památníku v Osvětimi Piotr Cywiński.
V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi – Březinky převezeno 5 000 vězňů, většinou to byli občané někdejšího Československa, kterým se po příjezdu dostalo jistých “privilegií”. Neprošli selekcí, nebyly jim oholeny hlavy a nacisté také rodiny nerozdělili do různých sekcí tábora. Děti mohly přes den pobývat v takzvaném dětském bloku.
To, proč nacisté rodinný tábor, označovaný v Březince jako sekce BIIb, zřídili, není dodnes jasné. Podle některých měl sloužit k propagandistickým účelům jako “Potěmkinova vesnice” pro návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže. Někteří historikové to však rozporují, neboť podmínky v táboře byly i přes zmíněná “privilegia” příliš hrozné. V rodinném táboře vězňové živořili a úmrtnost nebyla menší než v jiných částech tábora.
V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře. Zatímco první transporty tvořili téměř výhradně vězni z českých zemí, v pozdějších byla asi polovina lidí z Německa, Rakouska a Nizozemska.
Po nějaké době členové odbojového hnutí v Osvětimi zjistili, že v dokumentech vězňů je zkratka SB (Sonderbehandlung – česky zvláštní zacházení) se šestiměsíční “karanténou”. Zkratka SB znamenala označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.
V březnu se lidé ze zářijových transportů dozvěděli, že budou převezeni do “pracovního tábora Heydebreck”. Místo do lágru, který neexistoval, však nacisté většinu těchto vězňů nechali odvézt k plynovým komorám, kde je zavraždili. Tragickou noc přežilo jen několik desítek lidí ze zářijových transportů z Terezína.
Zbylé vězně z rodinného tábora nacisté zavraždili v červenci téhož roku. Předtím však uskutečnili selekci, část lidí poslali do jiných táborů. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo jen 1294 osob.
