Ondřej Liška: Vepři v Letech a Babišova střela do vlastní nohy
V letech 2007-2009, kdy jsem sloužil jako ministr školství, jsme se společně s Michaelem Kocábem pokoušeli mimo jiné prosadit odstranění prasečí farmy v Letech u Písku. Nešlo nám jenom o toto místo, ale také o Hodonín u Kunštátu, kde fungoval podobný tábor, který bývá připomínán ještě méně než Lety. Stovky Romů a Romek zemřely přímo v Hodoníně, táborem prošlo téměř 1400 lidí. Vyjednávání to nebyla snadná. Ministr financí Kalousek byl neústupný.
Čerstvě propuklá hospodářská krize sloužila jako pádný argument proti všem požadavkům. Michael Kocáb i já jsme zkoušeli přesvědčit ministra financí i premiéra, že včera bylo pozdě z obou míst udělat důstojnou připomínku této tragédie. Nejen kvůli zemřelým a vzpomínce na ně, ale také kvůli současnosti. Právě v době, kdy se začaly opět vyhrocovat vztahy ve společnosti zvláště vůči Romům (o dva roky později propukly protiromské protesty na Šluknovsku i jinde…).
Ministr financí byl nakonec ochoten jednat o lecčems, ale peníze na výkup vepřína uvolnit nechtěl. Jen pro ilustraci: Bylo to nedlouho poté, co se mi podařilo vyjednat navýšení platů učitelů o deset procent (pro představu 4,5 milardy), ovšem i jinde ve školství i vůbec veřejném sektoru scházely (a stále scházejí) peníze, takže vždycky šlo říci: a proč místo odsunu vepřína nedat peníze jinam? Pro další nároky na rozpočet to zkrátka nebyla nejlepší výchozí pozice. Navíc tichá revoluce v podobě inkluzivního vzdělávání, kterou jsem na ministerstvo a do vlády přinesl, začala narážet na odpor. A podobně i nově založená a zelenými prosazená Agentura pro sociální začleňování, která spadala do ministerské kompetence Michaela Kocába, čelila nedůvěře. Vypadalo to, že tihle dva ministři s těmi Romy zbytek vlády otravují už nějak moc…
Po několika měsících usilovných jednání se nakonec podařilo jako maximum prosadit alespoň něco – vlastně až na jednu věc vše, co jsme požadovali: vláda věnuje peníze na úpravu pietního místa v Letech a za podmínky, že jako ministr školství převezmu do rezortu areál v Hodoníně, věnuje vláda peníze na jeho úpravu na vzdělávací centrum romského holokaustu. Takto nakonec vláda rozhodla. S vykoupením vepřína však nesouhlasila (viz jak psaly třeba Novinky).
V roce 2014 jsem při pietním aktu v Letech už poněkolikáté hovořil o tom, proč je tento postoj české vlády ostuda nejen ve vztahu k zemřelým, ale především k našemu současnému soužití. Tentokrát si to poprvé poslechl i premiér Sobotka (vy si to můžete poslechnout tady).
I dnes se vám udělá v Letech dvojnásob zle. Fyzicky z prasečího smradu, který se nad místem vznáší, a uvnitř vás z vědomí, že místo, kde trpěly a zahynuly kvůli zrůdnému nacismu i přičinlivosti řady českých lidí stovky Romů, nemá v naší společné paměti odpovídající místo. A stejně tak – možná právě proto – nemá dnes místo ve společnosti ani řada českých Romů. Nechceme myslet na ty, kteří tam zahynuli, příliš nám totiž připomínají ty, o které jde dnes.
Když se teď Andrej Babiš střelil do nohy a svým zmateným a maločesky rasistickým výrokem strhl pozornost na ostudu moderních českých dějin v podobě vepřína, v duchu jsem poděkoval a začal doufat, že to bude stejně skvělé, jako když Zeman prohlásil, že “děti s postižením nepatří mezi zdravé děti”. V tomto smyslu toho totiž nikdo pro medializaci segregace dětí s handikepy všeho druhu v českém školství neudělal tolik jako otřesný prezident Zeman svým zvráceným výrokem. Babiš sice posléze prohlásil, že vepřín mají nastarosti přece ministři Hermann a Dienstbier, ale jako obvykle to není tak docela pravda. Protože konečné stanovisko musí dát jako ministr financí on sám: uvolní z rozpočtu peníze nebo ne? Miroslav Kalousek to neudělal. A Andrej Babiš? Jedná se z hlediska státního rozpočtu o směšnou částku. Byl by to skutečný milník. Z Babiše to anděla neudělá, ale když už se střelil do nohy, ať to k něčemu je.
