Ondřej Liška: Segregace romských dětí je v českém školství hluboce zakořeněná
Minulý týden uplynulo již šest let od přelomového rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva v případu
D. H. a ostatní versus Česká republika. Rozsudek potvrdil, že ČR
diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických škol (dříve
zvláštních).
Česká vláda podle rozsudku ze 13.11 2007 porušila právo 18 romských dětí z
Ostravska na vzdělání a zákaz diskriminace tím, že byly zařazeny do zvláštních
škol. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva tak zvrátil rozhodnutí nižší
instance, proti němuž se stěžovatelé odvolali. Verdikt přijali soudci poměrem
hlasů 13:4. Podle rozsudku porušila ČR článek evropské úmluvy o lidských právech
o zákazu diskriminace a článek protokolu k úmluvě, který se týká práva na
vzdělání. I přes mezinárodní kritiku České republiky tento problém u nás stále
přetrvává.
Optali jsme se v této souvislosti třech osobností, které se zabývají lidskými
právy či školstvím, jestli rozsudek D.H. proměnil české školství, případně jak.
Jde o tyto osobnosti:
- Michaela Marksová Tominová, stínová ministryně ČSSD pro lidská práva a
rodinu - Ondřej Liška, bývalý ministr školství, který prosazoval inkluzívní vzdělávání, předseda Strany zelených
- Jolana Šmarhovyčová, sdružení Vzájemné soužití (bylo to právě Vzájemné soužití, díky němuž byla žaloba D.H. a ostatních podána a dotažena až k
Evropskému soudu pro lidská práva
Ve druhém článku přinášíme reakci Ondřeje Lišky.
Odpověď Marksové Tominové je zde. Odpověď Jolany Šmarhovyčové je zde
Proměnil rozsudek D.H. české školství? Pokud ano, jak? Pokud ne, proč?
Ondřej Liška: Segregace je hluboce zakořeněná
České školství dosud neproměnil. Segregace romských dětí, respektive dětí se
sociálním i zdravotním znevýhodněním, mimo běžné školy, je v českém školství
hluboce zakořeněná. V bývalých zvláštních školách zůstává třetina romských žáků,
a nelze ministerstvu školství uvěřit, že meziročně počet poklesl z 35% na 26%.
Dokud se nezmění některé systémové věci, především financování regionálního
školství (praktické základní školy dostávají dvojnásobný příspěvek na žáka),
pedagogicko-psychologické poradny nezačnou hledat způsoby, jak pro každé
dítě nalézt nejlepší podpůrná opatření, aby se co nejvíce rozvinul jejich talent
a potenciál, běžné základní školy nebudou mít dostatek podpory pro vzdělávání dětí se znevýhodněními. Či dokud nebude v Česku dostatek míst ve školkách pro
všechny děti, prakticky se nic nezmění.
A to není otázka změny ze dne na den, ale důsledné dlouhodobé práce
ministerstva. A to čeká na odvážného a pracovitého ministra školství.
Na druhou stranu je třeba přiznat, že rozsudek Štrasburského soudu situaci „odšpuntoval“. Do té doby MŠMT setrvale a v tichosti podporovalo segregační
praxi, od té doby se o inkluzi hovoří, stala se společenským tématem, pomalu se
dostává mezi priority MŠMT. Připravovaná novela školského zákona i návazných
vyhlášek mohou dlouhodobě inkluzi hodně přispět.
Je to ale stále jen začátek. Šest let od rozsudku jsou to totiž stále jen
přísliby a očekávání změny. Jediný konkrétní plán, který jsme na ministerstvu
připravili v roce 2009 – Národní akční plán inkluzivního vzdělávání – totiž
vzápětí ministr Dobeš shodil.
