Nízkoprahový klub Vafle v Novém Boru učí hrát mládež fair play

„Fotbálek nás naučil líp komunikovat. Nespoléhat se jen sami na sebe, ale i na spoluhráče, trenéra. Rozhodně se taky musíme hodně koncentrovat na hru a dodržovat fair play,“ říká Ivan. Spolu s Danem patří k nejlepším hráčům stolního fotbálku novoborského nízkoprahového klubu Vafle.

„Není to jenom o hře samotné, můžeme u ní potkat i nové přátele, učit se od lepších. Důležitou roli hraje i stres, adrenalin a strach z prohry. Každý se musí nejprve naučit prohrávat, i když to občas naštve. Chceme být lepšími hráči i lidmi a nevzdávat se, když nám život do cesty připraví překážky,“ doplňuje Ivana Dan.

NZDM Vafle provozuje organizace Rodina v centru, od loňského jara sídlící v Sociálním centru Dům rodiny v Křižíkově ulici. Terénní sociální pracovníci klubu působí kromě Nového Boru nepravidelně – podle potřeb klientů – také na území měst Cvikov a Kamenický Šenov.

Fotbálková liga

Větu o tom, že „tam stejně jen celý den hrajete fotbálek,“ slyšel už jistě nejeden pracovník NZDM. Co pro ně a jejich klienty „fotbálek“ znamená, vysvětluje kontaktní pracovník klubu Vafle Oldřich Prokop.

„V jednom z letních turnajů klienti odehráli 68 zápasů za šest hodin. Na dvou hracích stolech padlo průměrně devět gólů za zápas, což je zhruba 612 gólů v turnaji, zhruba dva góly za minutu. Děleno počtem stolů je to jeden gól za minutu. Pro nás ale nemá počet gólů za minutu žádný význam. Zato pro naše klienty to jsou jedny z mála momentů, kdy si můžou říct, že se jim něco povedlo – že mají možnost něco dokázat, změnit, otočit skóre, prosadit se,“ přibližuje Prokop.

Ke hře na skóre přirovnává ke každodennímu rozhodování o banálních i složitějších věcech. „Buď je rozhodnutí dobré, nebo ne. Hráče učíme, že stojí za to se snažit a bojovat, i když se zrovna zdá, že je vše ztraceno. Občas se povede skóre otočit, a když ne, nemá cenu se vztekat, nadávat, nebo dokonce vzdávat další pokus,“ říká Prokop.

Turnaj, který zmiňuje, a který organizuje Rodina v centru, proběhl v srpnu právě v prostorách klubu Vafle jako součást neoficiální fotbálkové ligy NZDM v Libereckém kraji. Klání se účastnilo přes třicet dětí – dorazily i týmy z České Lípy a Hrádku nad Nisou. Oficiální Ligu se zatím kvůli problémům s covidovou situací spustit nepodařilo, letos by už však měla probíhat naplno.

„Idea je taková, že každé NZDM bude hostit jeden dílčí turnaj. Vyvrcholením sezony bývá a znovu doufáme, že bude, velký novoroční turnaj v našem klubu Vafle. V roce 2022 by to již mělo být popáté,“ přibližuje plány Prokop.

Do organizace srpnového turnaje se zapojili i profesionální hráči, Matěj Volek a Oliver Ladra z platformy Table Goodball. Pro děti kromě samotné soutěže připravili i exhibici.

„Výhodou stolního fotbálku je, že vlastně nezáleží na tom, jak moc vám jdou sporty nebo jak jste šikovní, jaké máte vzdělání nebo barvu pleti, ale jen na tom, kolik do toho vložíte času a snahy. Díky tomu, že začátky u fotbálku nejsou nikterak složité, uvidí rychlý postup každý. A pak už je to jenom na něm a jeho kamarádech, trenérech, jak se bude zlepšovat, bavit, jezdit po světě, nebo přejde k něčemu jinému,“ přibližuje Ladra.

Sám s fotbálkem začínal ve třinácti letech v pražském nízkoprahovém klubu Vrtule. Motivovala ho hned první prohra, při které musel podlézat fotbálkový stůl – přesně po roce svého tehdejšího pokořitele sám porazil a postupně se vypracoval k účasti na světových turnajích. V současné době studuje architekturu na Západočeské univerzitě.

Empatie se nedá naučit

„Kontaktní pracovník je vlastně taková spojka, prostředník, který připraví půdu pro sociálního pracovníka nebo různé další odborníky či instituce. Klient má problém, nebo ztratil důvěru v instituce, potřebuje pomoc a je pro něj těžké tam jít přímo. A tak hledám cestu k lidem v obtížné situaci. Proto je pro nás důležitá důvěra,“ přibližuje svou práci Oldřich Prokop.

Ta se podle něj získá někdy těžko – za svou výhodu proto považuje léta praxe, během kterých se setkal s mnoha lidskými osudy. „Zvlášť když jsou nějak v háji – drogy, sociální vyloučení, nechuť něco řešit. Nepůsobím jako úředník, učitel, někdo ze sociálky. Když se s nimi bavím, je to jednodušší, jsme jako na jedné lodi,“ upřesňuje Prokop. Klientům usnadňuje třeba kontakt s úřady práce, policií nebo jinými institucemi, ale doprovází je třeba i do nového zaměstnání.

„Není to ale jenom o řešení něčeho – je to i o poskytnutí prostoru, kam si můžeš přijít pokecat a zahrát třeba právě stolní fotbálek. Nejdůležitější je při tom všem empatie – a ta se nedá naučit, ta se musí prožít,“ uzavírá Prokop.