Neonacista pobodal mladíka, který ho okřikl, aby nehajloval

Dvaadvacetiletého Jakuba pobodal v sobotu 10. května ve Strakonicích skin,
poté, co mu vytkl hajlování. Mladík se nyní léčí po operaci na spinální jednotce
brněnské Úrazové nemocnice (příjmení ani fotografii si nepřeje s ohledem na
rodinu zveřejnit). V neděli ho navštívili rodiče a přítelkyně, s níž má
osmnáctiměsíčního syna. Informoval o tom deník MF DNES.

Jakub zatím hýbe jen levou nohou i rukou, a to ještě ne dobře. Nůž totiž
pronikl hluboko do krku a částečně zasáhl i míchu. Mladý muž zatím neví, jaké
bude mít zranění následky. „Na závěry je ještě brzo. Mám cit v levé ruce a pohnu
taky levou nohou, ale z postele nemůžu. Každé dvě hodiny mě sestřičky musejí
otáčet, cévkovat, dávat klystýr. Prostě zacházejí se mnou jako s ležákem. Cvičím
každý den, co bude dál, se uvidí. Teď vím jen to, že jsem invalida a čekají mě
měsíce v rehabilitačním ústavu,“ popsal včera absolvent strojního učiliště.

Kvůli bolesti mladík dvě uplynulé noci nespal, ale teď už se cítí lépe. Každý
den poctivě cvičí. Psycholožka Radmila Fajtová pacienta chválí a oceňuje, jak
bojovně se k celé situaci postavil. „Zranění pro něj bylo šok, ale řekla bych,
že to psychicky zvládá líp než většina ostatních v podobné situaci,“ popsala
psycholožka.

Jakuba čeká nejméně šestiměsíční pobyt v rehabilitačním ústavu. V tuto chvíli
se lékaři zdráhají vyjadřovat k prognóze jeho zdravotního stavu konkrétněji.

„Uzdravování bude každopádně trvat měsíce až roky. Nyní je stav pacienta
stabilizovaný a doufáme, že nenastanou komplikace při hojení operační rány.
Postiženou míchu současná medicína léčit neumí, půjde o to, nakolik je
poraněná,“ uvedl ošetřující lékař Vladimír Mužík. Podle něj v případě Jakuba
teprve čas ukáže, co cvičení a léčba zmohou.

ROZHOVOR MF DNES s obětí neonacisty

Nebyl to sebevražedný nápad, jít umravnit skiny? Vážně jste myslel, že
přestanou?
Kamarád Standa taky říkal, nechoď tam. Ale já šel. Prostě to mám v povaze.
Neuvažoval jsem, co bude dál. Možná jsem podvědomě tušil, že tam nějaká pěst
bude. Než jsem se k nim rozběhl, sundal jsem si bundu s doklady a peněženkou.

Co jste jim řekl?
Ať si to jdou řvát kus dál třeba do řeky, ale ne v centru města. Měli černé
bombry a vyholené hlavy. Hajlovali a hulákali nacistická hesla Jude mor, Sieg
heil a tak.

A oni na vás hned zaútočili nožem?
Ne, ze začátku jsme normálně debatovali. Kamarád Standa šel se mnou. Co si
vybavuji, mluvili jsme i Romech. Chtěl jsem jim pár věcí vysvětlit. Řek jsem
ale, že se mi taky nelíbí, když padesát Romů dělá na náměstí bordel.

Takže jste se dokonce v něčem shodli?
To ani náhodou. Se skiny se neshodnu v ničem. Jen chci vysvětlit, že ten útok
přišel úplně zákeřně během debaty. Je pravda, že jsem jednoho z těch kluků na
začátku popadl za flígr a shodil na zem, ale pak jsme normálně mluvili. Nejsem
žádný anarchista. Ptal jsem se jich, jestli ví, co jsou koncentrační tábory. No
a jeden z těch hajzlů mě zničehonic bodnul do krku. Já spadl a on po mně šel
dál. Zachránil mě Standa.

Co podnikl?
Chytil ten nůž za čepel a vytrhl mu ho. A byl to nůž velkej jako na
vlkodlaka, však má taky Standa pěkně pořezanou ruku. A rozřízli mu i ucho.
Standa je jako můj pokrevní bratr a teď už to platí absolutně. My jsme byli
taková trojka i s Vlastou. Ten k nám přiběhl a zavolal záchranku. Potom omdlel z
pohledu na tolik krve. Ti náckové mezitím utekli.

Byl jste při vědomí, když přijela sanitka?
Ze začátku jo, ale ztratil jsem dva a půl litru krve, takže další sled událostí
si pamatuju jen mlhavě. Příjezd sanitky vůbec. Ve strakonické nemocnici jsem se
trochu probral a řekl jim, že chci do Budějovic, tam mě pak opravdu operovali.

Do Brna na specializované pracoviště vás převezli kvůli zranění míchy?

Ano, však pořád necítím polovinu těla. Nůž naštěstí zranil míchu částečně, ale
stejně nevím, jestli budu chodit.

Řekli vám už lékaři, jestli hrozí trvalé následky?
Na to je brzy. Zatím trochu pohnu levou rukou a levou nohou. Každé dvě hodiny mě
musí otáčet, cévkovat, dávat klystýr. Cvičím každý den. Teď vím jen to, že jsem
invalida a čekají mě měsíce rehabilitace.

Jak to nese rodina?
Moc špatně, hlavně přítelkyně. Děti sem nesmějí, takže syna jsem neviděl. Stýská
se mi po nich. Otce to hodně rozčililo. V tomhle jsem po něm. Rodina to
samozřejmě pocítí i na penězích. Přítelkyně je na mateřské.

Vy jste vlastně živitel rodiny, že?
Teď už musím říkat: byl jsem. Jako strojař jsem slušně vydělával ve fabrice.
Ví bůh, jak to teď budeme zvládat.

Máte bolesti?
Dvě noci jsem nemohl bolestmi spát. Hojila se ta rána. Teď mi dali léky a je
to lepší. Nemůžu se skoro pohnout, mám otlačená záda. A nesmím se smát, protože
to fakt dost bolí.

To tedy koukám. Vy se i smějete?
A mám snad brečet? Čemu by to pomohlo? Je to asi ten nejlepší způsob, jak
všechno přežít. Samozřejmě teď zpětně lituju, že jsem za těma náckama šel. Teď
už je to hodně o vůli. Dřív jsem závodně tancoval a hrál nohejbal, takže to snad
zvládnu.