Nejhezčí reportáž - romští kluci zachránili život mrněti
Na tu reportáž se těším. Místo už poněkud jednotvárných reportáží o vystěhovávání nepřizpůsobivých Romů, o sporech mezi radnicemi a romskou komunitou, o stížnostech jedněch či druhých jedu do Jindřichova Hradce za romskými kluky – hrdiny, kteří z řeky Nežárky vylovili bezvládné tělo dvouletého Ládíka Bilaie. A co víc a co hlavně: oživili ho! Roman Ferenci, který ani chvilku nezaváhal a skočil do zlověstné chladné listopadové řeky, byl nominován na Cenu Michala Velíška.
Škola – základ života…
„Přijeďte, budete moci pohovořit s klukama i s paní učitelkou třídní. Kontakty na rodiny vám ale nedám,“ oznámil mi v telefonu mladý ředitelský hlas.
„Co když ale kluci nebudou ve škole? Mohou být třeba nemocní?“ Napadlo mě. Snad se o husarském kousku kluků v Jindřichově Hradci obecně ví, a tak kluky i jejich mámy a táty najdu.
Škola s názvem Mateřská, základní a praktická sídlí přímo naproti Jihočeské univerzitě. Strefuji se do vyučovací hodiny. I tak mi připadá, že na „základku“ je tu nebývalé ticho. Z žádné třídy se neozývá zoufalý jekot, tolik příznačný pro vynervované učitelky, dokonce ani hluk řádících teenagerů, kdy učitelka jen tiše trpí a vzývá zvonění.
Pan ředitel Mgr. Petr Kubeš představuje svoji školu. Minulá léta by ji nazvala zvláštní… a čtenář by podprahově pochopil, že žáky jsou děti „hloupější“. Jenže právě tady jsou žáky dva kluci, kteří udělali něco, co by nedokázal leckterý doktor věd. Ta škola je prostě praktická. Pan ředitel má koncepci. Důraz dává zejména na přípravnou třídu, kde se předškolní děti se slabším sociálním zázemím připravují na vstup do školy. Pan ředitel si od zatím tři roky fungující přípravky hodně slibuje. Ví, že mnoho „jeho“ dětí by mohlo při klasické výchově navštěvovat normální „základku“. Škola praktická totiž nemůže plně připravit děti pro všechny možné obory. Dokonce ani ty dva hrdiny, za kterými jsem dnes přijela.
Nemachrovat, pánové!
Setkání s kluky Romanem a Petrem je plánováno na přestávku. Nechci je totiž z hodiny českého jazyka vyrušovat. Pan ředitel si tedy stačí ještě postěžovat, že klukům, hlavně Petrovi, sláva trochu stoupla do hlavy a že prostě „machrují“. Když začíná vyprávět, jak se vůbec o případu dozvěděl, je jasné, že je na kluky příslušně hrdý: „Já jsem se o tom dozvěděl až od dětské lékařky, která mi volala a hned na mě vybafl a:,Pane řediteli, víte, že máte ve škole zachránce lidského života?‘ Nic jsem o tom nevěděl.,No, jeden váš žák vytáhl kluka v vody a v podstatě ho oživil.‘ Tak jsem se začal zajímat, třídní učitelka už také nějaké zprávy zachytila, ale vlastně to nebylo od nich, od kluků. To se mi líbilo strašně moc. To, že z toho nedělali žádné závěry. Byla to pro ně samozřejmost. Prostě takhle:,Vytáhli jsme kluka z vody, neutopili jsme se, přežili jsme, kluk to taky přežil.‘ To je super! Tak jsem si je pozval do ředitelny, oni mi to tady popsali. Hráli si u vody, pak si všimli téměř utopeného Ládíka, Roman se tam vrhnul v šatech, chytil ho, jenže proud je začal stahovat, naštěstí mu Petr pomohl…, kluka oživili. Poslal jsem to na kraj, uvědomil jsem o tom zdejší odbor školství. Vedení města se k tomu zachovalo velice pěkně, starosta jim poděkoval, dostali dárek. Jak se to dostalo ovšem k Adře a do médií, to už nevím.“
Machři a sněženky
Začíná přestávka. Osmá třída, kam chodí hrdina číslo jedna Roman Ferenci, je však prázdná. Sedmák Petr Hartman je nemocný. Než se začnu bát o svoji reportáž, přihrne se z venku tlupa dětí s blonďatou učitelkou Miluší Havlíkovou a naštěstí nechybí ani Roman. Za chvíli už otevírá dveře ředitelny. Žádný machr, zdraví potichu, nesměle. Když mu ředitel vytýká nekázeň v hodinách, tedy vyrušování, evidentně se zastydí, trochu zrudne do barvy trička s nápisem Security, česky bezpečí. Je to sympaťák.
Vracím ho do třídy. Blondýnka má volnou hodinu. Vyzvedávám hrdinství jejího žáka, ona vyzvedá úlohu školy, bezvadného kolektivu, provázanosti předmětů a hlavně opravdu praktické zaměření školy: „I proto jsme nebyli předtím ve třídě. Šli jsme si procvičit v praxi úkony na poště.“ Trochu zasněně pokračuje: „Naše škola má výborný pedagogický tým, kdy je díky panu řediteli výborná strategie v otázce prevencí. Máme tu koordinátora třeba na drogy, dále na zdravotnictví, to jsem zrovna já. Spolupracuji s Červeným křížem a také s dalším učitelem.“ Několikrát za rok zde mají nejen přednášky o první pomoci, ale okamžitě si vše prakticky vyzkouší třeba na panně.
„Řešíme tu, jak se má člověk zachovat v různých situacích, při úrazech, při bouračkách…. Co mají v jaké fázi udělat, kdy kam zavolat. Pořád se to opakuje a dětem to přejde do krve…,“ horuje za školu paní učitelka.
„Ten čin nám potvrdil, že máme správnou metodu… To, že Roman-Bezpečí zachraňoval, bylo i tím, že několik dní předtím absolvoval seminář se zdravotníky a učili jsme se tam na té Vendule – to je baví strašně moc – dýchat. Patnáctkrát stlačit a dvakrát vdechnout. Stačí mít výborný pracovní tým, skvělého ředitele, který to strategicky rozpracuje a spojí, a pak už to jede…“ Paní učitelka by povídala o své oblíbené škole hodiny. Slibuji, že se do školy někdy vrátím, protože nejen kluci samotní, ale evidentně i právě vyučovací metody na škole tomu prtěti zachránily život.
Na skok na radnici
Romanovi končí škola v půl jedné. Chci vidět místo činu. Na hodinu tak zaběhnu na zdejší radnici. Pan starosta je sice mimo republiku, ale s radostí se mě ujímá vedoucí odboru školství paní Čechová. Téma je jasné: malí záchranáři. Ke chvále školy neopomene zdůraznit i úlohu zdejšího Červeného kříže. Shodou okolností tou „zažranou“ pracovnicí, která přednáší na zdejší úžasné škole, je její dcera, studentka medicíny.
Roman z centra
V půl jedné už Roman čeká před školou. Jenže jeho sourozenci tak rychlí nejsou. Za chvíli se k němu připojí několik menších dětí a slečna, zřejmě obdivovatelka. Ta však před foťákem prchá. Děcka se fotí ráda. Tři z nich jsou Romanovi mladší sourozenci, tichá Verunka je sestrou zachráněného prcka. Čeká nás návštěva Romanových rodičů. Snad se stavíme u nemocného Petra a pak mě Verunka dovede domů za šťastnou maminkou a malým nezbedou.
K mému překvapení směřujeme přímo do centra, ba přímo na náměstí. Roman s hordou dětí otevírá dveře klasického opraveného měšťanského domu. Žádný „cigánský“ zničený barák. Bez klepání vcházíme do bytu v prvním patře. Děti se vrhají k počítači, já s napřaženou pravicí k Romanovým rodičům. Jsem ráda, že jsou doma. Roman se obával, že maminka bude na nákupech. Dnes jsou totiž dávky. Chválím děti, chválím byt. Děti skotačí, předvádějí salta. Ale pan Ferenci nikterak nezáří. Jo, má dobrého kluka, ale ještě by potřeboval práci. Snad by ho mohli vzít v novém roce do místního supermarketu. Má to slíbeno. Pokládám nepříliš nápaditou otázku: „Jak jste se dozvěděli, že Roman zachránil dítě?“ Matka s úsměvem povídá: „Přišel celej mokrej. Začala jsem mu nadávat, že se s ním určitě propadl led… Řekl, ať na něj nenadávám, že zachránil dítě.“ Ještě cvakám pár fotek. Dál nechci rušit, vaří se oběd. Jen Roman bude ještě chvíli o hladu. Spolu s Verunkou jdeme navštívit Petra Hartmana, druhého z hrdinů.
Mrazivá řeka Petr bydlí hned za rohem. Také v pěkném měšťanském domě. Celá rodina kouká klasicky na televizi, moc mě neberou na vědomí. Poprosím Petra o chvilku na fotku společně s Romanem. Ani Petr se mi nezdá být za machra. Před domem chvíli kluci blbnou, tak fotím. Prostě kamarádi! Verunka je trochu nervózní, už měla být doma. Tak v počtu čtyř ještě seběhneme k řece. Tam je místo činu a také domek Bilaiových.
„Tady to bylo,“ táhnou mě kluci ke schůdkům do řeky Nežárky. Voda se líně valí korytem. Možná stejně jako před rokem. Bylo to 11. 11. 2006. Datum má samé jeničky, přesto se tu mohla odehrát rodinná tragédie. Kluci ukazují místo na hladině a Roman vypráví: „Hráli jsme fotbal. Bylo nás tu víc. Verunka měla na starosti bráchu, malého dvouletého Ládíka. Také jsme měli s sebou štěně. Najednou bylo štěně i Ládík pryč. Běžel jsem podél řeky za psem. Najednou jsem uviděl tělíčko plující na vodě. Hned jsem tam skočil… tak… jak jsem byl… oblečenej.“ Roman věděl, že musí jednat rychle. Nestačil se svléknout. Tak skáče do vody obutý a v bundě. Proud ho stahuje, ale hlavičku kluka po chvíli přeci jen drží. Táhne ho ze všech sil ke břehu. To už na je na břehu i Petr. Skáče za kamarádem a kloučka vytahují. Snad vidí, že chlapeček nejeví známky života, přesto ani chvilku neváhají a začnou s oživováním. Přesně, jak se to učili: patnáctkrát stlačit, dvakrát vdechnout. To už je tu i Ládíkův táta. Volá sanitku. Lékař převezme Ládíka a odváží ho do nemocnice.
Domek příliš u řeky Co bylo dál, vědí kluci jen z doslechu. V nemocnici rodičům lékaři oznámili, že dítě žije, že ho kluci zachránili. Dívám se do hluboké řeky. Vedle mě stojí Verunka. Ten den měla brášku na starosti. Jen chviličku ho nedržela za ruku. Ladík využil sestřiny nepozornosti a utekl na schůdky do řeky. Prý se díval na ryby. Polekalo ho dorážející štěně. A bylo to. Zvoníme u romantického domku hned několik metrů od strašidelného místa. Nikdo neotvírá. Naštěstí zná Verunka maminčin mobil. Jenže ta je s mladšími dvěma sourozenci kdesi v centru. Roman musí k lékaři, Petr do postele. Společné foto nebude.
Šťastná rodinka
Znovu s Verunkou stoupáme do kopce a procházíme středověkými uličkami jihočeského skvostu. „Tamhle je máma,“ vykřikne Verunka a vyběhne. Proti nám tlačí kočárek milá paní. Kočárku se drží spořádaně dvě další prťata. Holčička a kluk. Kluk Ládík.
Čertíci mu hrají v přimhouřených očičkách. Maminka ho hladí po vláskách, během povídání má slzy v očích. Slzy štěstí: „Ládík už ví, že nesmí k řece, říká, že je fuj.“ I já hladím kloučka po tváři a trochu slzím. Čtenář promine dojatá slova.
Dojetí mi vydrží i čtyřhodinovou cestu do Prahy.
Hrozně moc bych přála Romanovi, aby dostal cenu Michala Velíška. Jeho čin i Petrovu pomoc považuji nejen za hrdinský, ale i vzorový pro všechny lidi. Musím přiznat, že jsem byla i já hrdá na to, že jsem tak blízko tomu příběhu. Když jsem z Romana páčila, jak ten čin vnímá, odpověděl: „Nojo, zachránil jsem život, to je normální, jde se dál.“ Paní v telefonu, pracovnice nadace ADRA, řekla: „Bylo by zajímavé, kdyby tu cenu dostal právě ten romský chlapec, zvláště když v loni byl oceněn člověk, který odrazil útok Romů.“
***
Cena Michala Velíška
Každý si jistě vzpomíná na zprávu z 13. září 2005. Byla o tom, že v centru Prahy, v parku na Karlově náměstí, byl zastřelen střihač televize NOVA Michal Velíšek. Byl zastřelen člověkem, který ohrožoval mladou ženu. Michal Velíšek, který byl na procházce s kočárkem, se ženy zastal. To se mu stalo osudným. Během několika dnů byl vrah odhalen. Nadace ADRA se rozhodla nenechat tento čin padnout do zapomnění a spolu s paní Velíškovou a s podporou médií udělovat každoročně Cenu Michala Velíška. Měla by náležet lidem, kteří podobně jako Michal Velíšek se statečně, ochotně zastali, nebo dokonce zachránili život jiným, a to bez ohledu na důsledky tohoto rozhodnutí. Prvním oceněným byl v prvním roce udělování ceny – tedy v roce 2006 – Aleš Babinski z obce Dolní Lutyně na Karvinsku. Na půdě Nemocnice v Karviné-Ráji se prvního dubna tohoto roku postavil přesile několika útočníků, kteří fyzicky napadli sanitářku na porodním oddělení za to, že je vykázala z toalety určené pouze pro rodičky. Jeden z mužů přitom použil útočnou zbraň nunčak. Sanitářka i pan Babinski museli být ošetřeni na chirurgickém oddělení a skončili v pracovní neschopnosti. Útočníci – což každý ví – byli Romové. Letos je jiná kauza. Také jde o Romy. Letos je však nominován na cenu Michala Velíška Rom-hrdina, navíc mladý Rom. Moc mu držím palce.