Nejasná zpráva o Romech kolem Břeclavi

Když se řekne Břeclav a Romové, vybaví se možná občasné zprávy o problémech „bílých“ občanů s romskými výrostky kolem „šopingcentra“. Ale i Romové mají problémy s „bílými“, čti s radnicí. Nicméně tyto infomace si radnice pečlivě střeží.

Tradiční místo, tradiční rodina

První Romy potkávám hned v parku nedaleko nádraží. Hlouček asi deseti občanů hlučně diskutuje. „Prvního musíme jít pryč,“ mává rukama matka s kočárkem. Zajímám se o problém. Prý bydlí v ubytovně Gumotexu.
Jenže tu koupil prý nějaký Angličan a na červen už jim neprodloužil smlouvu. Vietnamci prý mohou zůstat. Slibuji, že se odpoledne stavím. Hlouček se rozchází, zůstává pán o holi. Jmenuje se Polák.
Bydlí v domě, který si už před lety koupil. Zadlužil se, ale má kde bydlet.
Ostatním Romům by rád pomohl. „Město by Romy mělo rozmístit mezi bílé. Nedělá dobrotu, když jsou spolu,“ říká téměř pogadžovsku. Také mezi gadži bydlí. Paní na lavičce, také Romka, mi hrozí holí. Nelíbím se jí. Když vytáhnu foťák a slušně se zeptám ochránce ohrožených Romů, jestli si ho mohu vyfotografovat, pán přikývne. Paní zamává holí a zavelí: „Nefoťte ho a vypadněte.“ „To je manželka,“ hlesne pán. Mám po fotce.

Místo nahoře

Na radnici mám sraz s místostarostou ing. Pavlem Dominikem a velitelem městské policie Zdenkem Hermanem. Původní záměr mluvit se starostou Dymo Piškulou se po několik týdnů nezdařil. Břeclavský Čunek, jak se mu přezdívá, je prý velmi zaneprázdněn, jindy má dovolenou.
Začnu mluvit o skupince u nádraží. Jenže zástupce města ani zástupce policie o nějaké ubytovně v popsané lokalitě nemají ani „páru“.
Ano, Romy tu mají. Bydlí prý na různých místech. Nelze tu mluvit o nějakém ghettu. Ale většinou se scházejí právě v parku u nádraží a také u „šopingcentra“. „Tam bývaly problémy, protože tlupy romských výrostků přepadávaly lidi a kradly. Podařilo se nám ty skupinky eliminovat. Už se to tam neobjevuje. To samé na nádraží, jezdí tam městská policie. Je teď klidnější období. Ale vyrůstá další skupina,“ říká velitel policie.
Radnice vnímá problém zejména jako často nedostatečnou zodpovědnost rodičů. Děti trpí záškoláctvím. Při velkém počtu zameškaných hodin jde věc k soudu. V jedné rodině byli dokonce oba rodiče nepodmíněně odsouzeni. Pokud odvolací soud rozsudek potvrdí, děti si snad prý rozeberou příbuzní. Mimochodem však prozradí, že některé romské děti skončily v ústavech. Radnice si na tomto postupu zakládá. V Břeclavi mají také jednoho romského policistu, což je velká výhoda. Více se jich ovšem nepodařilo najít.

Sublimace Romů

Ptám se na adresy romských rodin. Nejvíce Romů prý žilo ve třech domcích v ulici Na Řádku. Domy byly zbořeny, výsledkem sanace byla totální devastace a zejména razítko „hygieny“ o naprosté nevhodnosti k bydlení z hlediska zdraví „Kam Romové odešli?“ ptám se. „Těžko říci, kam šli, někteří skončili v bytech čtvrté kategorie, které jsme zbudovali. My máme povinnost nabídnout jim náhradní bydlení, tak to vždy činíme. Nicméně ani jim se do těch bytů nechce. Jsme přesvědčeni, že to není proto, že by ty byty byly nějaké ponižující nebo neobyvatelné. Je to velmi jednoduché, strohé ubytování. Nicméně já si myslím, že jim – Romům – vadí, že jsou vystrčeni na okraj města, a to pro ty jejich spády a reje je už trošičku mimo mísu, oni jsou rádi v tom centru. Někteří skončili tam, jiní se rozptýlili u svých známých, někteří si koupili domeček…“ popisuje místostarosta. Ptám se na adresu domečků. Zástupce města pokračuje: „Nedávno jsme byli osočeni starosty z Lanžhota a z okolních obcí, že my jako město můžeme za to, že si u nich v obci Romové koupili barák. Tak jsme jim vysvětlovali, že my můžeme pouze za to, že jsme jim tady jejich bydlení znemožnili. Pro nás ten problém končí, když oni opustí ten byt či dům, který jsme chtěli uvolnit… my jim nabídneme byt čtvrté kategorie. Jestli ho přijmou nebo nepřijmou, je jejich věc.
Místostarosta popře, že by Romům na jejich domky dali půjčku, jak je obvyklé, když se chce obec Romů zbavit a odstěhovat je pryč.
Ke zmíněným bytům čtvrté kategorie dodává: „Oni dluží i tam. Ani to je nepřiměje ke zlepšení platební morálky. Nájem je naprosto symbolický.“ „Kolik?“ ptám se. Odpověď zní: „Já si myslím, že je to kolem pětistovky měsíčně.“

Adresa JZD

Do bytů čtvrté kategorie si pro jistotu beru taxík. Naštěstí. Od oblíbeného parku to mají Romové čtyři kilometry. Řidič je hodně nakrátko ostříhaný, podle vzhledu přiřaditelný k odpůrcům Romů. „Já jsem nebyl rasista, než jsem začal taxikařit,“ začne povídat po „nakopnutí“ slovem Rom. „Ale běžte se v noci podívat na nádraží. Jsou tam s dětmi, co sotva chodí a kradou, co se dá. Zrovna před chvílí tam ukradli kufr.“ Prý je o strach jít za tmy parkem. Z něj – z řidiče – mají ale respekt. Po čtyřech kilometrech jízdy brzdí. „Je to bývalé JZD,“ upřesňuje tu čtvrtou kategorii. Stavíme u někdejšího kravína, možná prasečáku.
„To je síla,“ říkám si, když vcházím do bývalého hnojiště. Místo něj je tu několik umyvadel. Kóje na krávy nahradily příčky mezi byty-pokoji. V temné chodbě se mihne drobná Romka. Oslovuji ji. Dovoluje mi vyfotit její příbytek. Je to pokoj do dvaceti metrů čtverečních. Malinká okna jsou zakryta červenou záclonou. K Romce se tulí asi pětiletý klučina. Chodbou přijíždějí na trosce kočárku dva kluci. Za sebou táhnou holčičku, možná sestru. Je roztomilá jako většina romských princezen.
Paní je smutná. Tady odtud prý nemá šanci se nikdy dostat. Jo, někteří Romové si opravdu koupili domky, o původu peněz na domky odmítá mluvit. Nechce prý nikomu uškodit. Ptám se ještě na výši nájmu. „Osmnáct set šedesát,“ odpovídá a ukazuje mi složenky. V taxíku se ptám taxikáře na to, kde ti neplatiči vzali na domky. „Říká se, že to byly exekuce a náš starosta je koupil. V Lanžhotě jsou z toho zoufalí.“

Co se dá dělat?!

Lanžhot je milá klidná obec na samém jihu Moravy, jen několik kilometrů od Břeclavi. Pan starosta František Hrnčíř mě vítá se zjevnou nedůvěrou. Věc s přistěhovalými Romy je už pro něj pasé. Prostě tu jsou a nic se nedá dělat. Je zřejmé, že o další medializaci nemá zájem. Odpovídá stylem zdatného tiského mluvčího. Problémy s „břeclavskými“ Romy na úrovni řešení s policií tu nemají. „…To víte, jsou hlučnější, na to tu nejsme zvyklí.“ Jedna z rodin, Šarkezyovi, řádně platí, s druhou jsou jisté problémy. O způsobu nabytí domků údajně nic neví. Na plánku města mi však domky označuje. Není to daleko.

Vystěhovaní

Hned před radnicí potkávám mladý romský pár. Muž nese primalex. Hned další, koho tu potkám, je skupina tak deseti statných romských chlapů vedených odbarvenou Romkou. Zdravím a škemrám o schůzku. Nemají čas, pospíchají na autobus do Břeclavi. Budou prý na pěší zóně, tedy u „šopingcentra“. Adresu druhé rodiny, Šarkezyových, identifi kuji v řadě klasických podlužských domků podle otevřených vrat a uklízecího lítajícího smetáku. Majitel smetáku je nahluchlý, volá dceru. Nataša, jemná, ale nervozní třicátnice mě chvilku nechá na dvorku plném železného šrotu a velkého černého ovčáka. Prý na moji návštěvu musí připravit maminku. Jsem vpuštěna. Uprostřed skomně zařízené místnosti sedí starší paní se spleteným copem. Vypadá jak z dávných rytin. Hledí tupě před sebe, po tvářích se jí kutálejí slzy. Tvář jí oďobává hejno much. „Maminka je slepá, má cukrovku, nemůže se hýbat, krmíme ji, potřebuje stálou péči.“ Nataša se střídá u maminky s ostatními členy rodiny. „Vystěhovali nás do těch údajných bytů čtvrté kategorie. Ale to byla hrůza, byli jsme tam měsíc.“ Na koupi domku, tedy tři sta tisíc, prý dostali hypotéku. Moc důvěryhodně to však nezní. „Určitě maminka měla nárok na náhradní byt vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu,“ usuzuje Nataša. Neměli nikdy žádné dluhy (což opravdu později doloží). Jen barák, ve kterém bydleli, byl údajně neobyvatelný. Stojí však dodnes. Mladý pár ve druhé malinké místnosti právě začíná malovat. Fotit nesmím. Chápu to. Na bydliště druhé vystěhované rodiny, jistě té „chlapské“, se ptám v hospodě. „Danhielovi bydlí v uličce za rohem, poznáte to podle zbořené zdi. Tudy tam chodí, to stavení patří totiž domku vedle, je to možná vejminek.
Ten vedlejší dům je teď neprodejný.“ Majitel hospody přiznává, že občas Romům nenaleje. Stejně jako místním, když dělají „bordel“. Obě romská stavení prý objevil a zaplatil jakýsi podnikatel Kučera z Valtic. „Radnice Břeclavi prodala barák, v kterém Romové bydleli, tomu Kučerovi…“ informuje úředník lanškrounské radnice, který nechce být jmenován. Další břeclavské rodiny skončily v Mikulově a dalších obcích.

Mimo pytel

Vzpomenu na rozhovor na radnici. Oba zástupci města a policie se shodli na tom, že „je nelze házet do jednoho pytle“. Příkladem je pan Josef Polák, jak později zjistím, shoda jmen s tím „v parku“ je zcela náhodná. Je to podnikatel ve stavebnictví a má malou hospodu. Jdu tam. Fasáda domku pana Poláka svítí na dálku. Hospoda je sice zavřena, ale podnikatel je přítomen. V průjezdu několik chlapů opravuje auta. Josef Polák si popovídá rád. Kdysi pracoval u technických služeb, ale po revoluci přišel o práci. Nechtěl jen tak čekat na dávky, tak si od technických služeb vzal „fekál“ a začal podnikat. Pak si zařídil stavební firmu, koupil baráček, zařídil hospodu. Ta mu „šla“ výborně. Teď je to prý špatné. Bílí nechtějí chodit do hospody s romskou obsluhou, Romové na hospodu nemají peníze. Také zakázky od města se nehrnou. „Já bych mohl a chtěl zaměstnat hodně břeclavských Romů, ale to bych musel mít na čem.“

Mimo pytel 2

Víťa Herák, zmíněný romský strážník městské policie, cucá se synem Víťou bonaquu pod slunečníkem u „šopingcentra“. Jeho nadřízený velitel Herman mě už předem upozornil, že „Romové ho berou jako přeběhlíka k bílým a nic mu raději neříkají“. Rozhovor se v tom duchu odehrává. Mladý Víťa mě upozornuje na obrovský nárůst drog mezi mladými Romy. Otec by rád větší finanční podporu pro kulturní akce místních Romů. Mezi řečí zdraví hlasitě Romy i Neromy. Chyba v řešení romského břeclavského soužití je na obou stranách. Romové jsou pasivní a Neromové málo tolerantní. Potřebuji ještě pár fotek, policista Víťa Herák mě vede sídlištěm do stinného dvora. Že jde o romský dvůr, poznávám podle visícího prádla a vyhřívajících se obyvatel. Jsou milí a zdá se spokojení. Prozatím.
Chci splnit ranní slib „druhému“ Polákovi. Jenže o ubytovně Gumotexu nikdo neví. Ani můj taxikář, ani vrátný v továrně.
Odjíždím tedy z města údajně „druhého“ Čunka. V hlavě mám spoustu otázek a žádnou dobrou odpověď.