Lukáš Kotlár: S tím, že žijí v „děcáku“, se tamní děti vyrovnávají většinou po svém. Pomoci by jim mohl psycholog, těch je však dlouhodobě málo

S tím, že žijí v „děcáku“, se tamní děti vyrovnávají většinou nějak po svém. Na nelehký odchod do „světa tam venku“ není jednoduché se připravit. Hodně by jim přitom pomohl psycholog – těch je však v dětských domovech dlouhodobě nedostatek.

Přítomnost psychologů v dětských domovech, kteří mají kvalifikaci pro práci s dětmi a dospívajícími nebo se přímo zaměřují na jejich specifická témata a traumata, zákon nenařizuje a je tedy na vedení každého z nich, jak se k věci postaví. Roli hrají i omezené finanční prostředky, kterými domovy na tuto oblast disponují. V některých zařízeních je psycholog přímo součástí zaměstnaneckého týmu, jinde za dětmi dochází smluvní externista, někde dojíždějí za psychology děti s vychovateli, ale v některých domovech bohužel psychologická péče pro děti chybí úplně.

Přitom děti vyrůstající v dětském domově mají za sebou převážně negativní zkušenosti z vlastní rodiny a zažily traumata, která mohou samy jen obtížně zpracovat. Pro děti, které přicházejí do dětského domova, může být psycholog tím, kdo jim pomáhá vyrovnat se se samotnou tíhou situace, ať už je to odebrání z rodiny nebo absence kohokoliv blízkého, kdo by mohl o dítě pečovat.

„Z vývojové psychologie víme, že každé dítě prochází různými vývojovými fázemi, které znamenají přirozené těžkosti, které musí dítě správně překonat, aby se mohlo zdravě ve vývoji posunout,“ říká psycholog Josef Smrž, který ve své soukromé praxi v pražských Vršovicích pracuje s čerstvě zletilými mladými lidmi v době jejich odchodu do samostatného života. Tedy v období, kdy se ocitají v obtížných situacích, často navíc s pocitem vlastního selhání.

Děti v domovech se často potýkají s deprivacemi, poruchami přizpůsobení, poruchami pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) nebo bez hyperaktivity (ADD), s poruchami učení, socializací v kolektivu domova nebo ve škole apod. Každé dítě má však individuální potřeby, někdo potřebuje odbornou psychologickou podporu zejména při příchodu do domova, někdo spíše až během pobytu – a to z různých důvodů, ať už je to třeba zklamání z biologické rodiny, selhání ve škole, setkání s drogami, samota, úzkosti nebo strach, nízká sebedůvěra nebo stesk po domově.

„Měli jsme dlouhodobě psycholožku na 0,2 úvazku, nového psychologa, ať už jako zaměstnance či smluvního terapeuta, který by do domova pravidelně dojížděl, více než rok marně sháníme. Problémem jsou finance a nedostatek dětských psychologů. Situaci nyní řešíme spoluprací s externími psychology, což je v Praze možné, ale jedná se zpravidla o jednorázová vyšetření. Smluvní terapeuti do domova pravidelně docházejí k vybraným dětem. Máme individuální terapie, arteterapie, terapie hlínou, sociálně-terapeutické pobyty a adiktologické poradenství,“ přibližuje bývalá ministryně školství a ředitelka dětského domova Praha-Klánovice Dana Kuchtová.

Kritickou situaci v oblasti dětské psychologie si vysvětluje také nízkým finančním ohodnocením psychologů ve školství. Čeká je totiž podstatně nižší, tabulkový plat, který nemůže konkurovat těm v soukromém sektoru.

„Rozhodující je, zda si dětský domov může psychologa vůbec dovolit, pokud na jeho služby přímo nedostává finance. Z praxe víme, že běžná odměna psychologa za sezení s klientem, který v rámci projektů spolupracuje s dětskými domovy, se například v Praze pohybuje kolem 500 Kč, což je třeba vnímat jako zcela nedostatečné finanční ohodnocení,“ vysvětluje Smrž. Běžná cena za sezení se pohybuje o několik set korun výš.

Pomáhají i body z Alberta

Speciální grant na financování psychologů a psychoterapeutické pomoci dětem v dětských domovech vloni založil Nadační fond Albert. Zjišťovali jsme zájem dětských domovů a podle toho jsme uvolnili čtvrt milionu korun. Možnost žádat o finance na psychologa však u nás domovy mají již několik let v rámci grantové výzvy Bertík pomáhá. Tyto granty vždy podpoříme – díky „Bertík pomáhá“ jsme uvolnili peníze navíc,“ říká Petra Režná, programová manažerka.

Zástupci fondu se každý rok s podpořenými domovy v rámci Bertíka v krajích setkávají a ptají se jich, co přesně by potřebovali podpořit. „Právě tato oblast se v posledních letech ukázala jako velmi důležitá. Vloni jsem si proto udělala ‚svůj‘ osobní průzkum, na který mi odpovědělo téměř 50 organizací. Z odpovědí mimo jiné jednoznačně vyplývá, že zatímco počet dětí s psychickými problémy narůstá, nemají dětské domovy na psychology ze zákona vymezený rozpočet. Čekací doby objednání u dětského psychologa jsou navíc velice dlouhé,“ dodává Režná.

Děti vyrůstající v rodině mají při překonávání vývojových překážek většinou na blízku rodiče a další blízké osoby, které je mohou podpořit. Děti z dětských domovů mají na blízku své vychovatele. „I největší snaha vychovatelů však nemusí stačit. Psycholog je potom osobou, která může v případě vývojové krize intervenovat a hledat s dítětem funkční cesty, jak dané téma ošetřit a vývojovou krizi překonat,“ přibližuje psycholog Smrž. U mladších dětí to podle něj mohou být otázky spojené s navazováním blízkých vztahů a důvěry v ně nebo například s nástupem do školy, který je sám o sobě spojený s velkou proměnou v životě dítěte.

V období dospívání jde třeba o otázky směřující k vlastnímu místu ve světě nebo ujasnění vlastní hodnoty a identity. U starších dětí se potom přirozeně objevují otázky spojené s jejich budoucností, odchodem z dětského domova a přípravou na samostatný život nebo témata týkající se existenciální roviny vlastního smyslu života.

O důležitosti a nenahraditelnosti psychologů v dětském domově nepochybuje ani Jana Koubová, předsedkyně Federace dětských domovů a ředitelka dětského domova Staňkov v Plzeňském kraji.

„Psycholog může pomáhat dětem při příchodu do dětského domova, s jejich traumaty, být pro ně oporou. K nám přijíždí psycholog jednou týdně na odpoledne,“ přibližuje. Přítomnost psychologa přímo v domově je podle ní obecně příznivější varianta. Nezatěžuje to běžný provoz domova a neblokuje pedagogické pracovníky, kteří by museli dítě do desítky kilometrů vzdálené ambulance na jednotlivá sezení doprovázet.

Na další okolnost nedostatečné psychologické péče v dětských domovech upozorňuje brněnská psycholožka Eva Pávková. „Potíží bývá i neochota vedení domovů s psychologem spolupracovat. Ten totiž může upozorňovat na nedostatky související s přístupem personálu k dětem, s chodem a pravidly zařízení. Pokud psycholog nemá podporu vedení domova a možnost prosadit svůj názor, většinou mnoho nezmůže,“ říká ze zkušenosti Pávková.

Josef Smrž také podotýká, že pokud tak odpovědné instituce, jako jsou dětské domovy, nevidí psychologickou a psychoterapeutickou péči u tak životem zklamaných a zraněných dětí jako potřebnou, „je to velice smutné“. „Tyto děti přitom nejen že prožily trauma, ale často také nemají ty ‚svoje‘ lidi, kterým se mohou svěřit a doufat v jejich podporu, cítit se s nimi v bezpečí nebo zažívat obyčejné objetí,“ vysvětluje psycholog.

Ředitelka Koubová připomíná i fakt, že ne všechny děti mohou mít o psychologickou pomoc zájem. „Některé děti spolupracovat nechtějí. Snažíme se o to, aby konzultace byly dobrovolné. Dítě, které je k pohovoru s psychologem přinuceno proti své vůli, odmítá cokoliv řešit. V tom případě pak konzultace problému probíhají hlavně přes vychovatele a psycholog je směřuje k efektivní individuální práci s dítětem,“ přibližuje praxi v dětských domovech.

Vezmi si prášek a bude klid

Psycholog je nenahraditelný především v oblasti diagnostiky psychických problémů a poruch a při hledání vhodného výchovného působení – společně se speciálními pedagogy z dětského domova. Podle předsedkyně spolku Mimo domov Kláry Chábové je v ústavní výchově pro děti zásadní také psychoterapeutická péče.

V ní je obecně zásadní už jen samotný vztah mezi terapeutem a „pacientem“, který je ze své podstaty důvěrný a umožňuje dětem – někdy vůbec poprvé v životě – prožívat bezpodmínečné přijetí, respekt a podporu.

Pokud by byla dobře dostupná, většina dětí by podle ní nepotřebovala žádnou medikaci. Nadměrné využívání tlumících léků navíc může vývoj dětské psychiky poškodit. „Medikování dětí v dětských domovech je bohužel nechvalně známé a na toto téma upozornilo již několik článků a rozhovorů. Hlavní příčinu nadužívání psychofarmak vidím v tom, že děti přicházející do ústavní výchovy nejsou ve většině případů diagnostikovány – tedy není známo, co je trápí, co by potřebovaly a proč se třeba chovají, jak se chovají. V tomto případě je nezbytné, aby každému dítěti, které prochází traumatickými situacemi a je odebráno z vlastní rodiny, bylo poskytnuto maximální bezpečí a bylo ošetřeno specialistou,“ vysvětluje Chábová.

„Mám několik zkušeností z výjezdů do domovů, kdy dopoledne byla skupinka dětí velice aktivní, zapojovala se, ale po obědě na workshopy dorazila polovina z nich. Mnoho z chybějících dětí pak leželo na pokojích nebo se potácelo po chodbách v úplném útlumu,“ svěřuje se s osobní zkušeností. S mnoha mladými dospělými, kteří medikaci zažili na vlastní kůži, i s některými z nich, kteří si závislost na lécích odnášeli do dospělého života, měla možnost o problému hovořit.

„Práce s dětmi, které jsou v domovech, může být velmi náročná, protože jde o děti traumatizované ztrátou či neexistencí primární vztahové vazby. Čelit každodenně komplikacím v jejich vývoji s vědomím, že rodinu jim nelze žádnou psychologickou péčí nahradit, může být frustrující a vést k rychlému vyhoření,“ připomíná psycholožka Pávková, kterou by zajímalo, jak na práci v dětských domovech nahlížejí studenti psychologie, zda o ní uvažují nebo co je od ní odrazuje.

„Dobrý vztah s psychologem, který své práci rozumí a dělá ji s pochopením, může dětem jakéhokoliv věku pomoci překonat adaptační problémy, těžká období, komplikace v jejich rodinách, krize ve vrstevnických vztazích a jiné složité úseky jejich života v ústavním zařízení,“ dodává.

Podle jejího kolegy Smrže mnoho potíží těchto dětí pramení z vlastní zkušenosti – jak s nimi kdo zacházel, zda zažily přehlížení, zanedbávání nebo týrání, zda slyšely od rodičů, že je nemají rádi nebo že za nic nestojí. Pak jsou tu také děti, které takovou zkušenost nemají, které jejich rodiče sice mají rádi, ale z nějakých důvodů je nemůžou vychovávat, a s tímto rozporem se děti musejí nějak popasovat.

„To jsou psychická zranění, která často vznikají už v nejútlejším a nejcitlivějším věku a dítě si je s sebou nese často až do dospělosti. Ovlivňují jeho život ve všech sférách a mohou se projevovat v tom, jak vnímá samo sebe, jak vnímá svoje místo ve světě, jak důvěřuje ostatním lidem a jak vůbec dokáže navazovat a udržovat vztahy,“ zdůrazňuje.

Samostatnou oblastí jsou pak podle něj otázky, které vyvstávají zejména s blížícím se odchodem mladých dospělých z dětského domova do vlastního života. „Často se u nich objevují úzkosti a nejistoty z budoucnosti, co bude dál. Dospívající nebo mladý dospělý v tuto chvíli často nemá podporu rodiny, která by mu vstup do dospělého života ulehčila a představovala pro něj záchrannou síť,“ připomíná Smrž.

Mnozí potřebují odbornou psychologickou pomoc po odchodu z ústavního zařízení, kdy začínají dělat první samostatná rozhodnutí a musí se vyrovnávat s vlastními chybami a krizovými situacemi, na které lze v domově připravit jen těžko. Nemělo by se proto ani v rámci tzv. následné péče zapomínat na podporu psychologické péče. Nikdo by neměl zůstat na ten svět venku úplně sám.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.