Nad svou minulostí netruchlím
Franta Bikár je mladý člověk, který si ve svém životě prošel skutečně různými peripetiemi. Od „pouličního gangu“ přes život v dětském domově až po samostatný vstup do světa dospělých. A k překvapení některých lidí v jeho okolí ho to, co prožil, nezastavilo. Právě naopak. Z nezkroceného a neukázněného kluka se stal úspěšný a duševně posílený mladý muž, který ví, co chce, a snaží se na tom pracovat.
Do svých jedenácti let bydlel Franta Bikár se svými rodiči a sourozenci v Nymburku. V devadesátých letech se díky tehdejší politice začalo čím dál více Romů stěhovat do čtvrtě, kde bydlela i jeho rodina. Pro Frantu to znamenalo nové kamarády, se kterými zlobili nejenom učitelky. Toulali se ulicemi, bezmyšlenkovitě překračovali hranice zákona, návštěvy policie u rodičů byly na denním pořádku… Když už to nezvládala žádná strana, dostal se Franta do dětského domova. Bylo mu jedenáct. Přechod snášel tehdy ještě jako malý kluk velmi těžce: „Člověk si myslí, že je to dočasné, že je to jen na chvíli, nebo v to alespoň doufá. Později, když jsem zjistil, že tam zůstanu, jsem byl nucen se s tím vyrovnat.“ V pyšelském dětském domově byl také učen k respektování určitých pravidel, práv i povinností, což bylo v jeho dalším směrování zásadní. To, co se za ta léta naučil, a co všechno bylo do něj díky správným lidem sázeno, mu při dalším rozhodování nedovolilo vrátit se do starých kolejí. V osmnácti, když už měl v rukou výuční list automechanika, mu došlo, že ani tato cesta není ta správná, že chce od života ještě něco víc.
Začal studovat dál na sociálně pedagogické a teologické vyšší škole. Snad nejzásadnější vliv na Frantu měly dětské tábory, na které jezdil s dětmi z domova od svých čtrnácti let. A právě tady poznal lidi, se kterými se dodnes přátelí, a kteří jsou pro něj takřka druhou rodinou. Síla přátelství, kladný vztah k přírodě i k práci s dětmi ho ovlivnily natolik, že založil s několika dalšími lidmi své vlastní sdružení, které už pomalu pět let připravuje dětem neopakovatelné prázdniny. Zajímavé je, že tito lidé netušili velmi dlouhou dobu, že Franta je Rom. „Mí přátelé to o mně dnes už vědí, a naopak se chlubí tím, že mají za kamaráda Roma. Ti, kteří to nevěděli a po zjištění, že jsem Rom, se k tomu stavěli negativně, už mezi mé přátelé nepatří.“ To všechno dělal (a pořád dělá) bez nároku na finanční ohodnocení, proto si byl vědom, že se musí nějak uživit. Jeho první zaměstnání bylo „bagážník“ na letišti v Ruzyni, ale sám věděl, že u této práce dlouho nezůstane. Shodou okolností a zájmů se začal pohybovat v romistických kruzích, které měly základnu v romistice na Karlově Univerzitě v Praze. Zkušenosti z výjezdů do východoslovenských osad pak mohl zčásti zúročit i na výzkumu pro Ivana Gabala Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a komunit. Kromě toho se skvěle osvědčil při koordinaci projektu Romano suno v Nové škole o.p. s., který podporuje děti v psaní v romském jazyce. Ještě donedávna Franta pracoval v nízkoprahovém klubu Lačhe čhave, který se snaží ukázat romským dětem ve městě, jak trávit smysluplně svůj volný čas. V klubu působil nějaký čas i jako terénní zprostředkovatel práce. V současné době se připravuje na novou pozici v Nové škole jako koordinátor projektu Rozlety, který se věnuje vzdělávání dětí, ale i na přijímačky na Masarykovou univerzitu v oboru sociologie.
Frantův zájem téměř o všechno se rozvíjí také jinými směry. Ve svých osmnácti se začal zajímat o hru na bicí, což ho neopustilo dodnes. Hrál v několika kapelách, mezi které se řadí i irská kapela známá pod jménem Corbies, později jako RiRa. Své taneční schopnosti v sobě objevil Franta teprve nedávno. Víc než rok se věnuje kubánské salse. A tak jako v jiných oblastech, i do tance se snaží vkládat maximum.
Franta ví, že všechno, co už dokázal, není lehká práce, a že i to si bere svou daň. Je však vděčný za to, čím vším si musel projít, protože by nebyl tím, kým je… „Nad svou minulostí netruchlím, naopak, vše, co jsem prožil, považuji za přínos, hlavně v práci s dětmi mám vždy díky zkušenostem o něco navíc před ostatními. Když děti zjistí něco z mé minulosti, většinou se mnou začnou jednat jinak. Jsem jim blíž.“ Práce s dětmi ho prakticky provází celým životem. Franta sám nejvíc ví, jak je tato práce potřebná a jak moc si děti dokáží později vážit všeho, co pro ně uděláte.
Nu, nám nezbývá nic jiného, než popřát Frantovi hodně štěstí a sil v jeho dalších krocích.
