Na slovíčko s Martinou Horváthovou

Dodnes se jí známí ptají, proč nechala studií na 1. Lékařské fakultě. Ona
vysvětluje, že to bylo její svobodné rozhodnutí, kterého nelituje. Díky této
volbě se tak mohla naplno věnovat práci, již dodnes vykonává a o níž snila jako
malá. Odjakživa chtěla pomáhat lidem. Práce v neziskové organizaci jí tento
prostor dává. V občanském sdružení Slovo 21 působí jako jedna z koordinátorek
Ženské romské skupiny Manushe – ta se snaží vzdělávat romské ženy a usiluje o
rovnost mužů a žen v romské komunitě, šestým rokem koordinuje projekty
podporující romské uchazeče o studium na vysoké školy nebo pomáhá s přípravami
mezinárodního romského hudebního festivalu Khamoro. Koneckonců to, že ráda lidem
pomáhá, byl jeden z důvodů, proč si podala přihlášku na lékařskou fakultu. Ve
třetím ročníku však zjistila, že medicína nebyla nejšťastnější volbou. Stesk po
akademické půdě se ale po pěti letech vrátil. Na Filozofické fakultě UK letos
začala prvním rokem studovat andragogiku a řízení personálních vztahů. Ráda
vaří, tancuje, hraje společenské hry a i přesto, že v hudební škole zjistili, že
nemá hudební sluch, ráda zpívá.

Medicína velkou deziluzí

Martina se narodila v Praze, kde také vyrůstala. Je nejstarší ze čtyř
sourozenců, nejmenšímu bratrovi je sedm let. Po základní škole měla jasno v tom,
že chce pokračovat ve studiích na gymnáziu. Nikdy ale pořádně nevěděla, čím by
se v budoucnu chtěla živit. Jak to tak u dospívajících bývá, představy o
budoucím povolání se měnily ze dne na den dokonce i podle toho, jaký seriál v té
době právě v televizi vysílali. Naprosto jistě však věděla, že nechce pracovat v
kanceláři. Paradoxně. Většinu svého času tráví dnes totiž právě tam. „Odjakživa
jsem ve škole byla spíše humanitně orientovaná. Vlastně až do konce třetího
ročníku na gymnáziu jsem předpokládala, že budu studovat obor společenskovědní,
uvažovala jsem například o právech. Jenže pak jsem si uvědomila, že bych možná
ráda pracovala jako lékařka. Dodneška si vybírám ty největší výzvy. Medicína k
nim podle mě rozhodně patří. Hlavně jsem chtěla ale pomáhat lidem, říkala jsem
si, že bych se mohla podívat do Afriky, kde bych se starala o africké děti,
očkovala a ošetřovala je,“ začíná s vyprávěním Martina Horváthová. Její
rozhodnutí studovat medicínu se zalíbilo jejím rodičům, kteří všechny své čtyři
děti vždy podporovali a stále podporují ve studiích. Při nástupu do prvního
ročníku však už prý jen setkání s Martinými spolužáky byla podle jejích slov
velká deziluze. „Já jsem si naivně myslela, že budu studovat s lidmi, kteří
opravdu chtějí pomáhat a zachraňovat svět. Na fakultě jsem se ale setkala s
dětmi lékařů, s elitáři, kteří medicínu studovali kvůli svým rodičům, aby jednou
mohli převzít jejich soukromou ordinaci,“ vysvětluje nynější studentka
Filozofické fakulty UK. Od prvního ročníku vysoké školy prý věděla, že
nevstoupila na tu správnou půdu. Medicína nebyla tou správnou volbou.

Edukace, sebevědomí, emancipace

Ještě v době, kdy druhým rokem studovala všeobecné lékařství, přijala
pracovní místo v občanském sdružení Slovo 21, které realizuje zejména projekty
podporující Romy a cizince žijící v ČR. „Dívala jsem se na jeden dětský diskusní
pořad v televizi, kde dva studenti sociologie mluvili o tom, že organizují tábor
pro romské děti. Ta myšlenka se mi moc zalíbila, říkala jsem si, že bych hrozně
stála o to, abych tam mohla jít s nimi. Mezi Romy jsem totiž moc kamarádů do té
doby neměla. A tak jsem chtěla víc poznat romské děti, své kořeny.“ Zanedlouho
se o tom, že by ráda jela na podobný romský dětský tábor, zmínila na jednom
srazu s bývalými spolužáky z gymnázia. Shodou okolností jeden z Martininých
spolužáků tyto aktivní mladé lidi, kteří pro sociálně slabší romské děti takové
akce organizovali, znal osobně. „Můj spolužák mi na ně dal kontakt a já se s
nimi spojila. Byli moc rádi, prý potřebovali někoho jaká já – Romku, která má
nějaké vzdělání a která má o práci s dětmi zájem. Začala jsem s tím, že jsem pro
ně hledala finance, abychom tábor uskutečnili. A prostřednictvím toho jsem se
seznámila s lidmi, kteří pracovali v neziskových organizacích, věděli, jak psát
projekty a získávat finanční prostředky z různých fondů. Tak jsem se také
dostala do Slova 21,“ vzpomíná na začátky s prací v neziskovém sektoru. Pracovat
v občanském sdružení začala na podzim 2002, začala koordinovat Ženskou romskou
skupinu Manushe. To dělá ostatně dodnes. Edukace, sebevědomí, emancipace – tato
hesla jsou pilíři skupiny. „Osobně si myslím, že romské ženy v naší republice
nepatří k emancipovaným. Mrzí mě to zvláště u některých mladých romských holek,
které mají brzo děti a potřebu mít vedle sebe partnera v brzkém věku, nedokončí
školu a pak nemohou najít práci,“ říká s vážnou tváří Martina, jež sama sebe
považuje za emancipovanou. „Na romské poměry ano,“ dodává. V současné době
Martina žije v garsonce v pražských Vršovicích. „Chlapská ruka“ prý samozřejmě
mnohdy chybí, i když žárovku si umí vyměnit sama. „Vím, co hledám. Muže, kterého
bych dokázala respektovat. Takového, který by nelhal, nebyl nespolehlivý a
choval se jako opravdový chlap. Protože pokud by se cokoliv stalo a on mě v tom
nechal samotnou, to by pro mě nebyl opravdový muž.“