Na kolejích jsem jako doma

Scházíme se v prvním březnovém týdnu. Ve dnech, kdy ještě není zcela jasné,
zda se objeví sluníčko a usadí se na obloze nadobro, nebo jej občas vystřídají
sněhové vločky. Dnes to vypadá spíše na druhou variantu. Jasno stále není. Ani v
tom, zda se v blízké době nebude konat stávka dopravních odborářů,která je
nakonec den po setkání se strojníkem Milanem Džurbanem zrušena. „Nás by se to
netýkalo, já bych do práce stejně musel. A rád.“ Jako už celých osmadvacet let.
Každý všední den – někdy i soboty a neděle – v pět hodin ráno zvoní budík. A v
šest začíná šichta: čištění výhybek, sem tam i jejich oprava. Pro někoho
stereotyp, pro jednapadesátiletého Milana Džurbana každodenní chléb, kterého se
ještě nepřejedl. Ostatně necelých třicet odpracovaných let pro Dopravní podniky
hlavního města Prahy mluví samo o sobě. „Na kolejích se prostě cítím doma,“ říká
s patřičnou vážností.

Strýc mu podal pomocnou ruku

A tak působí po celý rozhovor s novináři. Vážný, skromný, slovy sympatický muž s
upraveným knírem opravdu neplýtvá. Mluví tiše a jeho odpovědi jsou víc než
stručné. Žádné plané řeči podobné štamgastům z místní putyky U Poupěte. My si s
ním sedáme do tuctového čínského bistra na půl cesty mezi jeho bytem a
pracovištěm. Z Medzilaborce na východním Slovensku, přijel do Čech v
jednaosmdesátém. „Do Prahy mě s sebou vzal strýc, který přijel na Slovensko za
rodinou.“

Hned následující rok už nastoupil do Dopravních podniků. Když měl práci jistou,
přistěhovala se za ním i jeho žena. Zatím bezdětným novomanželům se zanedlouho
narodily dvě dcery. Svůj domov našli v bývalé dělnické čtvrti – v Nuslích.
Tenkrát ještě Nusle vypadaly úplně jinak – hojně obydlené romskými rodinami,
zvlášť těmi olašskými. „Dnes už tu žije tak čtyři pět romských rodin, všechno je
to pryč,“ glosuje novou nuselskou realitu pan Džurban. Ostatní nuselští Romové
prodali své dekrety na byty a přestěhovali se na periferii či do blízkých
maloměst.

Dnes už dvojnásobný dědeček však nežije pouze svou profesí. Ve volném čase rád
opravuje auta, prochází se se svým pejskem Filípkem, pražským krysaříkem, nebo
sleduje sportovní přenosy v televizi. „A samozřejmě má vnoučata, ta nám dělají
obrovskou radost. Přiznávám, že si jako dědeček dětí užívám mnohem více než jako
otec,“ doplňuje. Na rodné Medzilaborce Džurbanovi také nezapomněli, svou blízkou
rodinu navštěvují téměř každoročně o letních prázdninách. Východní Slovensko je
prostě pro manžele pořád lákavějším (a nesporně i levnějším) než dovolená v
přímořském letovisku. „Já jsem nikdy u moře nebyl. Věříte mi, že mi to ani
neschází?“ Bydlení na Slovensku si už ale pan Džurban neumí představit. „Ve
špatných podmínkách tam žijí samotní Slováci, jak pak musejí živořit Romové?
Když jsme tam byli naposledy, nemohli jsme uvěřit, jak se u nich ceny za
potraviny pořád zvyšují. Ty rodiny přece nemohou vyžít,“ popisuje.

Pražské koleje ničí porsche

Do roku 1897 provozovaly veřejnou hromadnou dopravu v Praze výhradně soukromé
podniky. Až v září 1897 zahájily činnost Elektrické podniky královského hlavního
města Prahy, které začaly řídit městskou hromadnou dopravu a vyrábět elektřinu.
Rok na to Elektrické podniky odkoupily koněspřežnou dráhu a zahájily její
elektrifikaci. O několik let později završily svůj monopol nad tramvajovou
dopravou v Praze. Posuňme se však o téměř sto let později.

Dvaaosmdesátý rok minulého století. Pět let poté, co Dopravní podniky začaly
zajišťovat svoz a likvidaci komunálního odpadu a pod svou taktovku si vzaly
veškerou péči o komunikace, nastupuje Milan Džurban na funkci strojníka. „Od té
doby se ledacos změnilo, jen práce zůstává stejná,“ říká opět jen ve stručnosti
pan Džurban, který si nejvíce pochutná na romských pokrmech. „Třeba pirohy nebo
holubki, ty si dám vždycky rád.“

Na práci si podle svých slov nemá proč stěžovat, a to hlavně díky dobrému
kolektivu. A brzké vstávání? Na to už je zvyklý. Mnohdy si ranní kávu vaří už ve
tři hodiny po půlnoci, místo aby si ještě dvě hodiny pospal, než zazvoní
nekompromisní budík.

Co mu však dělá těžkou hlavu, je stav pražských kolejí, a zima za něj podle pana
Džurbana nemůže. „Koleje v Praze jsou v hodně špatném stavu. A to nejsou až tak
moc staré! Podle mě je zničily nové tramvaje firmy Porsche, na pražské koleje
prostě nejsou stavěné. Stará tramvaj se při odbočování dokáže otáčet, to ty nové
neumějí,“ vysvětluje. Dodává, že neuváženým výběrem těchto nových typů tramvají
škodí Dopravní podniky hlavního města Prahy hlavně samy sobě. „Peníze na nová
kolejiště totiž podniky nemají,“ míní. Ačkoliv jeho povolání nepatří k
nejbezpečnějším, nikdy, naštěstí, jak říká, nemusel být svědkem nehody. „Akorát
jsem asi před deseti lety slyšel, že jednoho kluka od nás porazila tramvaj. Na
místě byl prý mrtvý. To vám na nějakou dobu v hlavě zůstane, ale musí se
pracovat dál. Já už po těch skoro třiceti letech vím, kam se postavit.“