Muzeum romské kultury a Institut Terezínské iniciativy uspořádaly Letní školu pro učitele o místech paměti
Muzeum romské kultury a Institut Terezínské iniciativy uspořádaly v polovině srpna letní školu pro učitele. Téměř 20 pedagogických pracovníků absolvovalo třídenní program na téma “Lidé a místa – síla příběhů ve vyprávění o moderních dějinách”. Poslední den letní školy probíhal v památníku na místě bývalého tzv. Cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu, kde měli účastníci možnost být přítomni pietnímu shromáždění k uctění památky romských obětí holokaustu a následně zde v nově vybudovaném vzdělávacím centru absolvovali seminář o vzdělávání na místech paměti.
Jak na úvod semináře uvedla moderátorka programu, ředitelka Institutu Terezínské iniciativy Tereza Štěpková, návštěva pietního místa má stejně jako setkání s pamětníkem jedinečnou vypovídající hodnotu a to především, pokud je zařazena do komplexnějšího vzdělávacího programu. Jak ale potenciál takové příležitosti využít, aby se dostavil kýžený vzdělávací efekt, na to se z různých profesních pozic a skrze různé konkrétní příklady z praxe snažili najít odpověď čtyři panelisté.
Jako první dostala slovo historička a pedagožka Hana Havlůjová, která pracuje jako odborná asistentka na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK se svým příspěvkem “Místa paměti – mezi realitou a virtualitou”. Na úvod nabídla publiku definici tzv. míst paměti, jak ji vnímá francouzský historik Pierre Nora. Místo paměti je zastavením času, fixací určitého stavu věcí, které se nabízí ve trojí podobě. Mohou to být fyzická místa jako pomníky, památníky nebo paměťové instituce jako muzea a archivy. Místa paměti mohou být v symbolické rovině, například oslavy, pietní akty nebo poutě. A do třetice mohou místa paměti fungovat i v tzv. funkční rovině v učebnicích, knihách nebo v muzejních programech.
K místům paměti si lidé vytváří vztah jako ke kulturním artefaktům. Havlůjová se ve svém příspěvku snažila na několika příkladech ukázat, že je nelze jako takové zakonzervovat, ba že to dokonce není ani žádoucí: “Jsou-li kulturní artefakty výsledkem kumulace dosavadních zkušeností lidstva a zároveň nástrojem rozvoje jednotlivců, nelze očekávat, že zůstanou beze změny. Naopak každá generace je na základě tvůrčích inovací proměňuje, přizpůsobuje a obohacuje. Napětí však plyne z toho, že změny jsou nejčastěji důsledkem “chyby” – nezáměrného či nezbytného porušení řádu věcí.”
Různé vzdělávací programy, které Havlůjová uvedla jako příklad, tak v sobě snoubí pamětní místa jako památníky, muzea, pomníky a zároveň činnost blízkou mladé generaci jako parkour, Minecraft, on-line hru Pokémon GO!, nebo třeba i zálibu v pořizování si selfie. Poslední zmíněné je jedním z příkladů, kdy edukativní rozměr vznikl z potřeby reagovat na nevhodné chování na místě paměti – konkrétně na berlínském památníku obětem holokaustu.
Památník architekta Petera Eisenmana je rozlehlé pole betonových kvádrů připomínající nacistické oběti a často se zde stává, že si návštěvníci na kvádrech a mezi nimi pořizují vzhledem ke kontextu místa nevhodné fotografie. Na to svým projektem youlocaust.de upozornil izraelský spisovatel a satirik Shahak Shapira, kdy si díky hashtagům ze sociálních sítí stáhl pobuřující fotografie a vyměnil na nich pozadí s betonovými kvádry za dobové fotografie z koncentračních táborů. Takto upravené fotografie zveřejnil a rozeslal i zpět jednotlivým autorům po celém světě. Projektu se dostalo veliké mediální pozornosti a měl edukativní dopad nejen u mladých fotografů, kteří vesměs byli schopni kritické sebereflexe, ale i u široké veřejnosti.
Na to, že místa paměti žijí dál svým životem v krajině i ve společnosti, navázal další panelista z Katedry historie UJEP v Ústí nad Labem, Josef Märc, který vyučuje i historii na chomutovském gymnáziu, když na úvod ukázal fotografii psího hrobu, který někdo vytvořil z části náhrobku z opuštěného židovského hřbitova v Širokých Třebčicích na Chomutovsku.
Jako velice inspirativní pak popsal návštěvu bývalého koncentračního tábora v Mauthausenu, kde se poprvé setkal s fungujícím konceptem prohlídky pamětního místa. Jako klíčová zde byla role průvodce. Každá prohlídka je díky průvodci individuálně nastavená jednotlivým skupinám, které jsou velikostně limitovány. Prohlídka pak stojí především na velké časové dotaci – průvodce se např. nejdřív se skupinou seznamuje, zjišťuje její očekávání, probíhá domluva na terminologii apod. – a na modelu, kdy průvodce nemá klasický výklad, jak to tradičně známe z českého prostředí, ale je spíše partnerem k dialogu a nechává členy skupiny skrze konkrétní příběh dojít až k zásadním otázkám jako: Co se stalo? Jak je možné, že se to stalo?
Příkladem inspirativní praxe byl i příspěvek německé historičky a výzkumné pracovnice Institutu Terezínské iniciativy Aletty Beck, která je od roku 2012 členkou skupiny AK Gedenkstättenfahrten. Skupina vznikla spontánně z nespokojenosti se stávající praxí prohlídek pietních míst spojených s holokaustem, kdy se na emocionálně exponovaném místě sejde nesourodá skupina lidí, kteří se neznají, a dochází k třenicím a nedorozuměním díky odlišnému vnímání, co je v daný okamžik vhodné a pietní chování.
Skupina AK Gedenkstättenfahrten tak vypracovala odlišný koncept návštěvy takovýchto míst paměti, který stojí taktéž především na bohaté časové dotaci, na dobrovolnosti k zúčastňování se aktivit i na spoluzodpovědnosti všech účastníků za hladký průběh celotýdenního programu. Důležitou součástí cesty, které předchází různě dlouhá příprava – podle náročnosti cesty (od jednodenního přípravného semináře před cestou do Terezína, Lidic a Letů v ČR po čtyřdenní přípravu na cestu do Osvětimi nebo Treblinky, Belzce a Sobiboru), je vytvoření otevřené a bezpečné atmosféry, ve které je možné sdílet emoce z návštěvy míst s tak pohnutou historií.
Jana Horváthová, historička a zároveň ředitelka Muzea romské kultury v Brně, pak program uzavřela ukázkou konkrétního lidského osudu, se kterým se mohou lidé identifikovat a který je, jak se říká, pro výuku tzv. velkých dějin naprosto nepostradatelný.
Božena Jochová (ročník 1935) byla se svou rodinou internována v Hodoníně u Kunštátu pouhé dva dny po otevření tábora a už v tu dobu bylo v táboře o 80 vězňů více, než byla jeho kapacita. Pamětníci popisují, že tábor byl střežen psy a jeden z nich pravděpodobně Boženu Jochovou pokousal, o čemž svědčila i jizva na její bradě. Když byl tábor vyklízen a vězni odváženi do Osvětimi, schovala se Jochová za jednou z budov. Objevena byla až po odjezdu posledního transportu, a tak byla odvedena do kuchyně k pomocné kuchařce, aby se o ni postarala. Ta ji vzala k sobě domů a opravdu o dívku pečovala, než jí byla po válce odebrána a umístěna do dětského domova. První známé fotografie Boženy Jochové jsou až z její dospělosti, kdy pracovala jako zubní laborantka a stala se dvojnásobnou maminkou.
Jana Horváthová příběh Boženy Jochové vyprávěla na základě ukázek různých archivních dokumentů a převážně ilustračních fotografií a demonstrovala tak mimo jiné rozdílnou povahu pramenů, se kterými historik pracuje. Nezbývá než doufat, že se takových lidských osudů podaří rozkrýt ještě více.
