Může se to stát každému z nás

Vánoce jsou jedním z nejkouzelnějších okamžiků roku. Je to doba, kdy bychom
měli myslet na své bližní, trávit čas s rodinou. K vánočním svátkům patří i řada
tradic. Některé stále přežívají, jiné už ani neznáme. K nejkrásnějším vánočním
tradicím patřil bezesporu i zvyk, který dodržovali někteří Romové na slovenské
vesnici. Na štědrý večer se šli podívat ke kostelu, kde se scházeli žebráci a
jednoho pozvali domů do svého příbytku, aby tyto jedinečné okamžiky netrávili
žebráci – tehdejší „bezdomovci“ – sami.

Bezdomovectví je fenomén, který se Romů týká mnohem méně než neromské části
populace. Je to dáno tím, že sociální vyloučení Romů má díky přetrvávající
rodinné solidaritě jinou podobu. Chudnou celé rodiny, ale přijde-li někdo o
bydlení, v naprosté většině případů se najdou příbuzní, kteří podají pomocnou
ruku. Není nijak nezvyklé, že celá rodina nalezne i dlouhodobý azyl u jiné
příbuzné rodiny. To sebou samozřejmě nese nevraživost neromských sousedů, kteří
se nemohou srovnat s tím, že v sousedním bytě žije třeba i patnáct lidí. V
souvislosti s tím, že každý rok přibývá lidí bez domova, a někteří dokonce v
zimě umírají na podchlazení, je možná na čase odsuzovat spíše většinovou
neschopnost solidarizovat se s lidmi, kteří se dostanou do tíživé situace.
Bezcitný vztah mnohých vůči lidem na okraji společnosti popisuje Selma Muhič
Dizdarevič z FHS UK, která se podílela na výzkumu bezdomovectví a v rámci tohoto
výzkumu přednášela na střední škole: „ukázalo se, že vetšina studentů si myslí,
že by se je mělo nechat zemřít, pokud zváží, že si za to můžou sami.“

Mladých a žen na ulici přibývá

Podle ředitele sdružení Naděje Ilji Hradeckého bezdomovci představují „průřez
celou společností. Na ulici žijí lidé starší 90 let i matky s dětmi, také lidé
jakéhokoliv vzdělání,“ uvádí Hradecký. Podle něj v posledních letech přibývá
mezi bezdomovci mladých lidí do 25 let, zdravotně postižených a žen. To
potvrzuje i výzkum, který nechala Naděje realizovat. Sběr dat trval dva roky.
Autoři analyzovali údaje klientů od počátku 90. let do roku 2004. Zjistili, že
třem z deseti bezdomovců nebylo ani 30 let. Celkem 28 procent lidí bez domova
tvořili třicátníci. Nad 60 let bylo necelým čtyřem procentům klientů. Téměř
polovina bezdomovců byla svobodná, dalších 35 procent osob bylo rozvedených.
Přes 57 procent lidí nemělo žádné děti. Téměř pětina měla pak jednoho potomka.

„Mezi muži, kteří skončili na ulici, jsou často takzvaní singles. Jakmile nad
mužem nedrží žena ruku, cesta ke dnu je otevřená," uvádí Libor Prudký, jeden z
autorů. Podle něj jsou ženy schopny víc postarat se samy o sebe, proto tak často
na dno nepadnou. Přesto ale mezi bezdomovci žen výrazně přibývá. Hradecký k tomu
uvádí, že počátkem 90. let Naděje žádné klientky neměla, v roce 2009
bezdomovkyně tvořily 17 procent klientely.
Stát se to může každému

V Praze v současné době žije kolem 4000 lidí bez domova. Těch, kteří žijí
během dne především na ulicích v místech soustředění občanů a návštěvníků Prahy
(mluvíme o „viditelných“ bezdomovcích) je kolem 1500 osob, „neviditelných“ v
běžném provozu města pak asi 2500.

Klíčovým problémem měření bezdomovství je skutečnost, že nejde o statický
jev. Někteří lidé se pohybují mezi odlišnými formami bydlení, např. mezi spaním
ve veřejných prostorách, krátkodobými pobyty u příbuzných a přátel, případně
pobyty ve vězení či ve zdravotnickém zařízení. Někteří lidé prochází opakovanými
epizodami bezdomovství, např. ženy zakoušející domácí násilí mohou od násilníka
opakovaně odejít k přátelům, do ubytovny pro bezdomovce či do azylového zařízení
pro žen.

Důležité je ale vědět, že mezi bezdomovci je více než 80 % těch, kteří začali
svou profesní dráhu ekonomickou aktivitou, jen 20 % z nich nikdy nepracovalo.
Podle prognóz se v budoucnu počet lidí, kteří přijdou o střechu nad hlavu
navýší.

Kromě lidí, kteří již o bydlení přišli, existují totiž i celé skupiny
ohrožených obyvatel, kteří se mohou velmi snadno bezdomovci stát. Odhad akutně
ohrožených je v současné době zhruba pět až deset tisíc domácností. Nejvíce
ohroženi jsou nezaměstnaní, důchodci, lidé zadlužení v oblasti služeb a neúplné
rodiny. Pokud se nebude realizovat nějaký systém prevence, počet viditelných i
neviditelných bezdomovců dramaticky vzroste.

Odborníci identifikují několik základních cest k bezdomovectví. První je
založena na velmi nízkém „vstupním“ sociálním, kulturním a ekonomickém kapitálu
od začátku života, který je uvádí do sociální exkluze od dětství, umocňuje se
nízkým vzděláním, nekvalifikovaným nebo žádným profesním začleněním a
nejrůznějšími střety se zákonem. Druhá je spojena s vývojem v
sociálně-ekonomických potřebách k životu ve vztahu k možnostem jednotlivců a
celých domácností. Střet kulminuje při nárazu působení dlouhodobé
nezaměstnanosti (nebo nemoci), nemožnosti splácet dluhy a neschopnosti se věcně
postavit vzniklé situaci. V některých případech může vyústit v rozpad rodiny a
ztráty střechy nad hlavou. Tato trajektorie je také obecná a dlouhodobá a její
podíl na bezdomovectví roste. Avšak v Praze lze rozpoznat vlivy, které z lidí,
kteří jsou v kategorii „ohrožených“, činí bezdomovce, a pokusit se alespoň
některé tyto vlivy minimalizovat. (Jde o krátkodobější cestu k bezdomovectví
založenou na „střetu událostí“.) Tato cesta k bezdomovectví se může přihodit
mnoha lidem, zvláště proto, že v počátku skoro nic nenasvědčuje tomu, že by
mohla ústit až do ztráty bydlení. Třetí trajektorie je spojena se zdravotními
indispozicemi (obvykle v oblasti duševních chorob), které soustavně vylučují
postižené osoby z možnosti „zařadit“ se do obvyklého životního stylu a zvládnout
požadavky na svůj život.

Život na ulici tě změní

„Pracujeme s lidmi, kteří na své situaci mají jistě svůj podíl, ale zdaleka
to nejsou vyvrhelové. Ocitli se v situaci, kterou nebyli sami schopni řešit,"
říká Libor Prudký, přední český odborník na bezdomovectví. Podle něj museli lidi
na ulici přijmout pravidla skupiny, aby přežili, což je pak stahuje ještě
hlouběji.

Podle odborníků na bezdomovectví se totiž lidé, kteří se ocitnou na ulici
rychle „mění“. Ondřej Mikulášek, terénní sociální pracovník vysvětluje, že je
naprosto klíčové to, co se s člověkem děje v průběhu prvních dní, kdy je
vystaven nemožnosti uspokojovat biologické potřeby (jídlo, spánek) a nutnosti i
ty nejintimnější věci (toaleta, osobní hygiena, převlékání se, sex) dělat na
veřejných prostranstvích – na ulici nebo v komunitě lidí, které si nevybral:
„Tato skutečnost je jedním ze základních faktorů, které působí na rychlou změnu
jejich osobnosti, kdy po velmi krátké době – jsou to řádově týdny – dochází k
chronifikaci jejich stavu. Lidé na ulici se vlivem nemožnosti uspokojovat vyšší
lidské potřeby, jako je úcta, láska nebo seberealizace, přeorientují na
uspokojování těch nejzákladnějších potřeb – jídlo, spánek, bezpečí, případně
sex. V případě, že mají třeba hlad, nebo potřebují alkohol, okamžité vyřešení
těchto je pro ně mnohem důležitější, než hrozba možného budoucího vězení, žijí
tady a teď, co bude zítra, je nezajímá,“ vysvětluje Mikulášek. Z těchto důvodů
velká část lidí žijících na ulici se již nedokáže přizpůsobit normám většinové
společnosti a ani akceptovat požadavky, které jsou na ně kladeny ze strany
ubytovacích sociálních služeb.

Problémy se zdravím i zdravotnictvím

Zdravotní stav bezdomovců je vzhledem k jejich způsobu života většinou velmi
špatný. Nejčastěji trpí kožními chorobami, nemocemi horních cest dýchacích, ale
objevují se u nich také nebezpečné přenosné choroby. Pro jejich zanedbaný vzhled
a nedostatečnou hygienu je problémem jejich ošetření v běžných zdravotnických
zařízeních. Velmi častý je i výskyt závislostí a duševních onemocnění. Typický
bezdomovec tak s ohledem na výše uvedené není žádoucím klientem zdravotnických
zařízení – zanedbaná hygiena, mnohdy obtížná komunikace, nedostatek financí a v
neposlední řadě nedodržování následného léčebného režimu.

V souvislosti se zdravotním stavem bezdomovců je třeba zmínit psychiatrická
onemocnění, která jsou u této skupiny obyvatel vysoko nad republikovým průměrem.
Poslední reprezentativní výzkum, který byl realizován v letech 2002 až 2003,
konstatoval, že v nemocnici Na Bulovce bylo podrobeno psychiatrickému vyšetření
257 „viditelných“ bezdomovců, z toho 225 mužů a 32 žen. Vyšetření bylo
uskutečněno v rámci vyšetření sledující výskyt TBC u viditelných bezdomovců.
Výsledky ukázaly, že závažnými duševními potížemi trpí 23,6 % mužů a 41 % žen,
mírné potíže má dalších 34,2 % mužů a 28 % žen. Celkem jen 41 % bezdomovců
nemělo žádné duševní potíže. Jde o data relativně stará (osm let), ale
potvrzují, že rozšíření péče o bezdomovce a pomoc při jejich duševních chorobách
jsou potřeba.

Lidé vděční za lidský přístup

Po teoretické průpravě se vydávám do ulic, abych si s lidmi bez domova
promluvila a zjistila něco víc o tom v jakých podmínkách žijí. Otázky, které
jsem si připravila, mi připadají hloupé a trochu se bojím, že mi na ně nikdo
nebude chtít odpovídat. V minulosti jsem sice mnohokrát přišla do kontaktu s
lidmi bez domova, ale to bylo v přirozených situacích, když jsem si třeba
kupovala Nový prostor, nebo když jsme se setkali u popelnice a začali si
povídat. První věc, která mě během pohybu v terénu překvapila, byla absolutní
vstřícnost, se kterou jsem setkávala. Každý člověk bez domova, kterého jsem
během těch několika dní oslovila, se mnou vlídně promlouval. Všichni odpovídali
na mé otázky a u všech jsem měla pocit, že mají velkou radost z toho, že s nimi
mluvím. Příběhy jsem si vyslechla nejrůznější, téměř u všech se opakoval podobný
model. Ztráta zaměstnání, dluhy, ztráta bytu a posléze život na ulici, ze
kterého si téměř nikdo neuměl představit realistickou cestu zpět. Častým důvodem
ztráty bydlení je u mužů také rozvod. Jména, která budu uvádět jsou fitktivní a
všech dotazovaných jsem se dovolila, zda je můžu vyfotit. Mnozí se fotit
nechtěli, i když by třeba po mírném nátlaku ustoupili, nenutila jsem je. Někteří
si velmi pochvalovali možnost ubytování v ubytovnách Naděje a Charity.
Šedesátiletý Ivan, který se na ulici ocitl poté, co mu zemřela teta, u které do
té doby žil a on musel opustit byt, přišel nějakou dobu poté vinou infekce o
nohu. Je tedy invadlidní a má zažádáno o inavalidní důchod. Ten však zatím
nepobírá. Dostává měsíčně dva tisíce korun a přivydělává si prodejem Nového
prostoru. Je za tyto možnosti vděčný: „Kdybych nemohl přespávat na ubytovně a
přivydělávat si tím, že prodávám Nový prostor, tak bych asi zemřel hlady a
zimou.“ Naproti tomu padesátiletý Pavel, který na ulici žije už osmnáct let si
na noclehárny pro bezdomovce stěžuje. Možnost přespávat podléhá totiž přísným
kritériím, klienti těchto zařízení musejí někdy „foukat“, aby prokázali, že
nepili alkohol: „Třikrát po sobě mě teď vyhodili. Seděl jsem tam a četl jsem si
knížku a koukám, jak se tam producíruje nějaká nová a dává foukat. Počítal jsem
a dala fouknout sedmi lidem a vůbec nevyměnila náhubek. To odporuje hygieně. Jak
jsem tak na ní koukal, přišla ke mně, že mám taky fouknout, ale já to odmítl.
Tak zavolala policii a ti mě vyvedli,“ popisuje s humorem nedávný zážitek. Když
se ptám, jestli je někde místo, kde může složit hlavu i člověk, který pil nějaký
alkohol, vysvětluje, že pokud se přímo nemotáte nebo nejste agresivní, většinou
to projde. Teoreticky tedy je možné najít ubytování, problém je ovšem s
kapacitou. Na několik tisíc bezdomovců připadá jen několik set lůžek, což se
ukazuje jako problém zvlášť v zimním období. Každý rok tak při větších mrazech
umírá několik desítek lidí bez domova.

Zimy se bojí i šedesátiletá Ludmila. Protože si život na ulici zpestřuje tak
jako tolik ostatních pitím alkoholu, dostává se mnohdy do situace, kdy má na
nějakou dobu upřený přístup do noclehárny. Svou situaci není schopná řešit tak,
že by úplně přestala pít: „Čím víc se zimy bojím, tím víc piju a pak i v těch
mrazech zůstávám venku,“ vysvětluje Ludmila a je vidět, že z nastávající zimy má
skutečnou hrůzu.

Když policie nepomáhá a nechrání, ale šikanuje

Při pobytu v terénu jsem byla nepříjemně překvapena tím, že jsem se za
poměrně krátkou dobu opakovaně setkala se šikanou bezdomovců ze strany policie.
Obvyklý model vypadá zhruba takto: Policisté jdou a identifikují někoho, kdo
vypadá jako bezdomovec. Jdou k němu a pokud třeba zrovna pospává na lavičce,
brutálně jej vzbudí. Pak začnou vymáhat doklady a ptát se, kde ten člověk bydlí.
Setkala jsem se i s výsměchem ze strany policistů, kdy na jednoho mladého muže
křičeli: „Tak ty scháníš práci? Jak chceš sehnat práci, když nemáš trvalý
bydliště?“ Policisté často bezdomvcům nadávali, že nemluví srozumitelně a obecně
jim dávali najevo, že nemají přirozeně právo být na ulici.

„Řešení“, které naštěstí nebylo realizováno

Praha byla vždy vyhlášená tím, že neměla žádný plán, jak přistupovat k
bezdomovectví, ani žádné preventivní programy. Minulý rok v tomto ohledu přišla
nečekaná změna. Čtrnáctideník A2 přinesl v květnu 2010 reportáž „Zmizet z ulic,
zmizet z očí,“ kde představuje plán tehdejšího radního za ODS pro sociální
oblast a bytovou politiku Jiřího Janečka, který chtěl jednoznačný postup vůči
lidem bez domova. Plánoval shromáždit data o všech bezdomovcích a nabídnout jim
práci a ubytování. Pokud by se nepodřídili, měly je čekat sankce: „Ti, kdo budou
projevovat nerespekt, se setkají s velmi tvrdým postupem. Vytlačujeme je tam,
kde nikomu nevadí, kde nemohou být rizikem pro řádné občany Prahy,“ sdělil A2
radní Janeček a vysvětlil, jak takové vytlačení bude vypadat: „Na okraji Prahy,
kde by nikomu nevadili, bychom zřídili sběrné místo pro ty, kdo se nikdy
nezačlení. Svážel by je tam speciální mikrobus. Měli by tam klid, mohli by si
tam dělat, co by chtěli. Kolem centrální haly by mohli mít stany nebo holobuňky.
Byl by tam jednoduchý program, polévka třikrát denně, zdravotnické zařízení. Tam
by mohli být, jinde ne.“ Plán se dočkal tvrdé mediální kritiky a nebyl
realizován.

A co se tedy děje dnes

Při zkoumání, zda se v Praze nechystají zase nějaké obdobné plány či zda
existuje nějaká koncepce prevence bezdomovectví, se ukázalo, že zde existuje
materiál s nepříliš přitažlivým názvem: „Koncepce pro postupné řešení
problematiky bezdomovectví v Praze v letech 2012 – 2020,“ nicméně s velmi
pozoruhodným obsahem. Koncepci pro Prahu připravil kolektiv odborníků, mezi
kterými jsou i Libor Prudký nebo Ilja Hradecký. Je to svého druhu první takový
materiál a přes nářky jeho autorů, že neměli dostatek času na jeho vypracování,
se jedná o průlomový počin. Koncepce vznikla na politickou objednávku bývalého
pražského radního Petra Dolínka. Ten ovšem po změnách na radnici, které
vyplynuly z nedávné koaliční výměny ČSSD za TOP09, odešel. Zeptala jsem se tedy
Petra Dolínka, zda je materiál už závazný a v jaké fázi je jeho přijetí.
„Materiál je vlastně hotový, trvalo to dlouho, neboť legislativní odbor práci na
materiálu zdržoval, ale v tuto chvíli už v něm jsou zapracovány všechny
připomínky. Pokud by to přijala Rada hlavního města, tak se koncepce může začít
realizovat,“ uvedl Dolínek s tím, že koncepce pracuje i s prognózou, že lidí bez
domova v brzké době přibude. Ve strategii se proto počítá i s vypracováním
dlouhodobého plánu systému prevence tak, aby nedocházelo k tomu, že lidí bez
domova bude v budoucnosti dramaticky přibývat. Nástupce Petra Dolínka Ivan
Kabický na můj dotaz, co teď s koncepcí bude, odpověděl: „Jsem tu teprve čtrnáct
dní, ale tuto koncepci už jsem probíral s odborníky a v tom materiálu je řada
dobrých věcí. Určitě budeme s touto koncepcí pracovat a budeme jí dále rozvíjet.
Některé konkrétní kroky jako je posílení terénní práce a otevření azylového domu
pro ženy chystáme realizovat v nejbližší době.“ Nezbývá tedy než doufat, že své
slovo dodrží a město Praha se tak ke svým sociálně nejvyloučenějším obyvatelům
nebude už chovat tak macešsky.