Mrtví mezi námi - povídky Gejzy Demetera

Bojíte se rádi? Při četbě strašidelných povídek Gejzy Demetera O mule maškar amende (Mrtví mezi námi) se budete bát i smát. A to je přece ta nejlepší kombinace.

Gejza Demeter se narodil 11. 5. 1947 v Ústí nad Labem, kde jeho rodina po anabázi Slovensko – Šumava zakotvila. Vyrůstal u svých prarodičů v Dlouhém nad Cirochou na Slovensku. Jeho dědeček byl kovář, rodiče pracovali v zemědělství. V roce 1966 se přestěhoval do Neratovic, kde žije dodnes. Studoval medicínu na lékařské fakultě UK v Praze, oženil se, narodila se mu dcera, a tak musel studium v 7. semestru ukončit. Po vojně absolvoval rekvalifi -kační kurz žurnalistiky a začal se živit jako novinář. Vystřídal řadu zaměstnání, pracoval jako řidič, pojišťovací agent, redaktor zpravodaje závodu Spolana, deníku Práce. Po roce 1990 psal pro týdeník Romano ľil, Romano gendalos, Amaro lav, spolupracoval s Českým rozhlasem Regina a Českou televizí, poté pracoval jako redaktor deníku Expres. Dvanáct let podnikal (sběrna druhotných surovin), nyní je v důchodu a věnuje se svým třem vnoučatům a pravnoučeti. Psát začal už během studií, sbíral romské pohádky, hrál ochotnicky divadlo, pro které psal i hry. Silný impulz ke psaní pro něj představovalo setkání s Milenou Hübschmannovou. Své povídky publikoval časopisecky (Romano gendalos, Romano džaniben). V roce 1992 vydalo nakladatelství Romaňi čhib soubor tří povídek v romštině O mule maškar amende (Mrtví mezi námi). V antologii romských autorů Čalo voďi se objevily i s českým překladem Jany Kramářové a Heleny Sadílkové dvě z jeho povídek Stavka / Sázka a Duj jepaša / Dva poloduši.

K vydání se připravuje kniha jeho pohádek.

Gejza Demeter vychází z folklorního žánru vyprávění o duších mrtvých, které je mezi Romy obzvláště oblíbené. V povídkách se to hemží přízraky mrtvých – muly. Jsou nešťastní a žádají osvobození, protože nenašli po smrti klid, trestající, protože jejich klid naopak někdo narušil. Nebo mají zkrátka své důvody, proč se lidem ukazují. V povídce Zavražděné děvčátko / Murdarďi čhajori (naleznete na stránkách: http://www.obrys-kmen.cz/ADLAN/D8/clanek5.html) se nachází hned několik znaků, které jsou pro žánr duchařského příběhu typické. Vypravěči tohoto typu příběhů se snaží v posluchači především vytvořit dojem, že se děje něco výjimečného. Že se jeviště příběhu nachází někde mezi světem živých a světem mrtvých, nebem a zemí naznačuje prostor mezi dveřmi, lidským sídlem a přírodou, ale také umístění hrdiny napůl na světle a napůl ve stínu, časové lámání dne a noci (…šel si sednout na práh. Dveře byly otevřené, a tak natáhl jednu nohu do komory a druhou vystrčil ven… Právě zvonili poledne… O půlnoci najednou – jako by jim to někdo poručil –). Duch zavražděné holčičky láká chlapce do lesa, tradičního místa nebezpečenství, kde panuje lidmi nezkrocená příroda. Na duchy platí zaříkání a svěcená voda, ale hlavně vykonání osvobozujícího činu. Známá je snaha nalákat ducha na jinou oběť, které by se zjevoval a tím ji trápil. Posuďte sami, nakolik se Gejzovi Demeterovi podařilo skloubit strašidelné s humorem, bez kterého se často historky o mulech neobejdou.

Vysvětlení, proč se rodině Demeterových na Šumavě nelíbilo, možná podává povídka O umblado / Oběšenec.
O mule maškar amende (Mrtví mezi námi) vydalo nakladatelství Romaňi čhib V roce 1992. Autory ilustrací jsou Magdalena Konečná a Jan Oláh. Ukázku přeložila Lenka Nádvorníková.

O umblado

Kada pes ačhiľa imar čirla. Pal o mariben, geľa ceľi miri fameľija pro Čechi, pre Šumava. Bešenas andre jekh gav, so les mušinde o Němci te omuken. Midig on avile andre koda gav, so les mušinde o Ňemci te omuken. Midig on avile andre koda gav, ta andro kher, so lenge diňa o narodno viboris, na bešelas ňiko, bo pes vakerelas, hoj odoj daravel. Miri fameľija olestar na džanela. Sar imar odoj bešenas, ta pes olestar došunde, no imar našťi ňič kerde, bo andro gav sas čuče khera ča rozmarde. Jekhvar miri cetka, e Helena, mušiňda raťi te džan te bešen avri. O budaris andro kher na sas ta mušiňda te džan pro hnojos. Ňiko na dikhľa, hoj pes imar na visarďa pale. Až sar džanas te soven, ta dikhle, hoj e Helena nane andro kher. Chudne la te roden ča že ňikhaj la našťi arakhle. Rodenas ušadzi: andre plevňa, andre maštaľna, pal o kher the pal o maľi. No na arakhle la ňikhaj. Až tosara, sar džanas te karminen le guruvňen, ta la miro papus arakhľa pro hnojos. Takoj ča la anďa andro kher a až odoj latar savore daradne. Na ča, hoj lake sas o bala rozmukle u andre lende la sas o prajta the čar, aľe sa pre urdo nazpak. O renti, o ciracha, sa so pre late sas. Pro muj the pro jakha lake dičholas, hoj igen daral u hoj predžiďiľa e rat andre bari dar. Sar jekhnaj avľa ke peste, ta latar phučenas, jak sas celo rat u so laha sas.

Oběšenec

Stalo se to již dávno. Po válce odešla celá moje rodina do Čech, na Šumavu. Usadili se v jedné vesnici, kterou museli opustit Němci. Hned jak přijeli do té vesnice, nastěhovali se do domu, který jim přidělil národní výbor. Nikdo v něm nebydlel, protože se říkalo, že tam straší. Moje rodina však o tom nevěděla. Doneslo se jim to, až když se nastěhovali, a to už se s tím nedalo nic dělat. Ve vesnici už totiž nezůstaly žádné volné domy, jen ty rozmlácené. Jednou se stalo, že moje teta Helena musela v noci vyjít ven, na stranu. Záchod v domě totiž nebyl, tak musela jít na hnůj. Nikdo si nevšiml, že se už nevrátila zpátky. Až když šli spát, všimli si, že Helena v domě není. Začali ji hledat, ale nikde ji nemohli najít. Hledali všude, v sýpce, v maštali, po domě, na polích. Nikde ji nenašli. Až druhý den, když šli krmit krávy, tak ji můj dědeček našel na hnoji. Hned ji přinesl do domu a až tam se všichni vyděsili, jak vypadala. Nejen že měla rozpuštěné vlasy, ve kterých bylo zapletené listí a tráva, ale vše oblečení měla naruby, i holínky, vše co měla na sobě. Ve tváři a na očích jí bylo vidět, že se strašně bojí a že prožila noc ve velkém strachu. Jak trošku přišla k sobě, zeptali se jí, kde celou noc byla a co se ji stalo.