Monika Šimůnková: Je smutné, že existují snahy zbavit Romy jejich lidství tím, že jsou označováni za nepřizpůsobivé

Vážení pozůstalí, vážené dámy a pánové,

sešli jsme se zde na
tomto pietním místě, abychom jako každý rok uctili památku romských
obětí nacismu, zejména těch 1309 Romů, kteří zde byli v tzv. cikánském
táboře Lety od 2. srpna 1942 do 6. srpna 1943 násilně internováni a z
nichž 326 internaci nepřežilo. Mezi těmito oběťmi bylo 241 dětí.

Dovolte
mi zmínit několik historických faktů a také souvislostí, které se s
tímto místem pojí a které možná nejsou tolik známy. Napomáhají nám
pochopit důležitost pietních aktů a připomínání obětí pronásledování
Romů během Druhé světové války. Před samotným vznikem cikánského tábora
zde a v Hodoníně u Kunštátu existovaly kárné pracovní tábory pro muže
starší 18 let, kteří nemohli prokázat, že si řádným způsobem
zajišťovali obživu, nebo doložit potvrzení o domovské příslušnosti.

Deset
až dvacet pět procent z nich tvořili romští muži. Zřízení těchto
kárných táborů také úzce souviselo s nařízením o zákazu kočování a
násilném usazování Romů, neboť obce se usazení Romů již tehdy bránili,
a proto usilovali o jejich zařazení do kárných pracovních táborů. I zde
je však nutno říci, že někteří starostové naopak své dlouholeté sousedy
chránili a odmítali je vydat úřadům i v pozdějším období, kdy již byly
vypravovány romské transporty. Romů, kterých se jejich domovská obec
zastala, zaručila se za ně a z deportačních seznamů je „vyreklamovala”,
byla však jen hrstka. Bohužel zůstává smutnou skutečností, že tyto
kroky čs. protektorátní vláda iniciovala sama ještě před vytvořením
koncepce řešení cikánské otázky v Říši a navazovala jimi na opatření
prvorepublikových úřadů.

K internaci českých Romů do sběrného
tábora v Letech u Písku a moravských Romů do tábora v Hodoníně u
Kunštátu se přistoupilo na základě výnosu o potírání „cikánského
zlořádu“, vydaného v Protektorátu Čechy a Morava 10. července 1942.
Tímto aktem započalo na našem území rasové pronásledování českých a
moravských Romů, jelikož jejich systematické zařazování do sběrných
táborů se zakládalo pouze na základě příslušnosti k této etnické
skupině. Správou cikánského tábora v Letech byli pověřeni čeští
četníci, kteří s vězni jednali hrubě až surově a vynucovali si jejich
bezvýhradnou poslušnost. Nucené držení v těchto táborech probíhalo v
nehumánních podmínkách a končilo transporty do vyhlazovacích táborů,
zejména do Osvětimi.

Vážené dámy, vážení pánové,

o
genocidě Romů se v naší společnosti dlouho nemluvilo a široké
veřejnosti osud předválečné populace českých a moravských Romů dodnes
není příliš známý. Je žádoucí tuto znalost rozšiřovat a vzpomínku na
romské oběti rasového pronásledování udržovat. V tomto ohledu bych ráda
poděkovala panu Čeňkovi Růžičkovi a Výboru pro odškodnění romského
holocaustu za přípravu dnešního setkání. Stejně tak bych ráda poukázala
v této souvislosti na významnou roli Muzea romské kultury, které také
kromě jiného naprosto zásadně přispívá k dokumentování historie Romů
během Druhé světové války na našem území. Pevně doufám, že nebude
zrealizován návrh na sloučení Muzea romské kultury s Moravským zemským
muzeem, je to dle mého názoru rozhodnutí, které je nutno změnit. K
zachování samostatnosti Muzea romské kultury, které je opravdovým
klenotem zachycujícím romskou kulturu, zvyky a historii nejen v České
republice, ale i Evropě, jsem podnikla mnohé kroky a pevně věřím v
pozitivní výsledek.

K lepšímu porozumění historie přispěje
také celospolečenská diskuze, která může být vyvolána v návaznosti na
návrh na prohlášení 7. března „Dnem památky obětí pronásledování Romů
za druhé světové války“. Vláda tento poslanecký návrh projednala 2.
května a vyjádřila neutrální stanovisko. Znamená to, že se hlavní
diskuze k tomuto návrhu očekává na plénum Parlamentu České republiky.
Toto datum by se tak zařadilo mezi významné dny a státní svátky České
republiky.

Sedmý březen byl zvolen v upomínku na první
transport českých a moravských Romů do Osvětimi v roce 1943. Přijetí
tohoto návrhu velmi podporuji, protože jej považuji za významný symbol
pozitivních změn odkazující na dospělost společnosti, která se umí
zcela vyrovnat se svou minulostí. Podporou a přijetím návrhu by
představitelé našeho státu oficiálně uznali, že Romové, stejně jako
Židé, byli za druhé světové války oběťmi genocidy jedné z nejhorších,
neboť 2. světovou válku přežilo jen 10% českých a moravských Romů, a že
vnímají tuto skutečnost jako závažnou a hodnou připomínání.

O
zájmu společnosti o toto téma svědčí i to, že rok od roku stoupá počet
návštěvníků tohoto pietního místa. V roce 2012 zde bylo 11 963 osob
(což je nový rekord a oproti roku 2011 nárůst o 1 555 lidí).

Pozitivní
vývoj však doposud nenastal v záležitosti vykoupení zdejšího vepřína,
který je pozůstatkem komunistického režimu, jenž utrpení Romů za druhé
světové války hrubě zatracoval a úctu k tomuto místu spojeném s lidským
utrpením nezachovával. Domnívám se, že v demokratické společnosti by
taková skutečnost neměla být tolerována a finanční prostředky na řešení
této situace by se měly najít. Přála bych si, aby si společnost
uvědomila morální rozměr tohoto problému a pochopila, proč je nutné
vepřín odstranit.

Při připomínání historických událostí je
však nutné si uvědomovat i jejich aktuální souvislosti. Považuji za
nešťastné, že se i dnes objevují snahy Romy koncentrovat ve špatných
hygienických podmínkách na ubytovnách provozovaných na odlehlých
místech a podrobovat je zvláštnímu dohledu, dokonce na jejich nelehké
situaci vydělávat.

Je smutné, že i dnes existují snahy zbavit Romy jejich lidství tím, že jsou označováni za nepolepšitelné a nepřizpůsobivé.

A
podobně, jako v letech, které předcházely holokaustu, se i nyní
objevují politici, kteří si svoji politickou kariéru zakládají na
šíření nenávistných výroků o příslušnících této etnické skupiny a na
nepravdivých tvrzeních o tom, že tato etnická skupina požívá nějaké
nespravedlivé výhody a žije na úkor většiny.

Při vědomí
tragických osudů Romů, které si dnes připomínáme, proto budeme vždy
razantně vystupovat proti nesmyslným politikám vytlačování Romů z obcí
kamsi na skládky polorozpadlých průmyslových závodů a proti návrhům
zákonů a opatření, která mají takové postupy petrifikovat, jež se
objevují například v současných debatách o údajné užitečnosti a
zachování ubytoven jako jednoho článku sociálního bydlení.

Naopak
je ale vždy potřeba znovu vyzdvihovat obce, které dělají dobrou
každodenní práci v sociální integraci, například ty, které spolupracují
s Agenturou pro sociální začleňování.
Ocenit je třeba i mnohá
zlepšení, která se objevují v oblasti vzdělávání a já musím sama za
sebe říct, že za posledního vedení MŠMT se situace skutečně mění.
Představitelé ČR uznali nepřímou diskriminaci romských dětí ve vzdělání
a hledají nápravu – vznikl proto plán opatření k naplnění rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H. a ostatní proti ČR,
který jasně definuje kroky k odstranění nepřímé diskriminace.

Naší
snahou je zamezit právě tomu, aby byly romské děti na základě své
etnicity zařazovány do tzv. praktických škol, které vyučují dle
rámcového vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením.
Je proto nutné umět poskytnout romským dětem rovnocenné příležitosti a
stejný startovací bod ve vzdělání, které umožní plnohodnotné uplatnění
ve společnosti jako všem ostatním dětem.
Situace se také pozitivně
vyvíjí ve vztahu k odškodnění nezákonně sterilizovaných žen, jemuž byly
podrobeny ve velké míře romské ženy. V této věci se vyjednávám s
dotčenými ministerstvy o podnětu, který v loňském roce přijala Rada
vlády pro lidská práva.

I když jednání nejsou jednoduchá,
pevně věřím, že konsensus v nejbližší době nalezneme, tak aby návrh na
odškodnění nezákonně sterilizovaných žen mohl být předložen vládě během
léta tohoto roku.
V závěru bych chtěla ocenit práci všech, kteří
seznamují veřejnost a zejména mladou generaci s kapitolou českých
dějin, kterou si zde dnes připomínáme a tím přispívají krůček po krůčku
k většímu porozumění soužití Romů a majoritní společnosti. Je to jeden
z největších úkolů současnosti v oblasti lidských práv v naší zemi.

Monika Šimůnková, zmocněnkyně Vlády ČR pro lidská práva