Moderní i tradiční

Maďarská kapela Cimbaliband, která je známá i publiku v Česku, těží z jižní lehkosti a přirozené virtuozity romské hudby. Dala se dohromady v roce 2006 zásluhou hráče na cimbál Balásze Ungera,
který před tím prošel několika formacemi včetně Maďarského lidového souboru.

Pojetí, které se opírá o souhru cimbálu a akordeonu, dalo Cimbalibandu originální zvuk a její nahrávky se dostaly na prestižní kompilace západoevropských vydavatelství. Skupina se zároveň uvedla deskou Transbalkan Express, která už v názvu vystihuje její hudební zaměření.

Na novém albu Feketetó se posluchač dostane rovnou doprostřed víru muziky, jejíž tempo nepotřebuje posilu bubnů. Od první skladby Kanász se hudbou vinou tóny cimbálu jako korálky, navlékané na šňůry rytmů. Ovšem není to nástroj, který by v rukách Ungera Balásze na sebe strhával jednoznačně pozornost. Skupina skvěle balancuje na hranici virtuozity a pouličního hraní, které má znít správně od podlahy.

Zvláště s plným zvukem přitakávající harmoniky Slobodána Werteticse, houslí Istvána Pála nebo kytary Ungera Gergo. Rytmus zhutňuje basa Pataje Pétera, která hraje zároveň zlehka, jak jsme u romských kapel zvyklí. V druhé skladbě Léányvásár, kterou napruží ženský hlas SzityEszter, se skupina pustí do dlouhé instrumentální pasáže, která zní znamenitě.

Není z ní totiž cítit umělé komponování, nadvláda skladatelské konstrukce, ale čiré, svobodné muzikantství, kořeněné ostrou jižní vášní, velkým nadhledem i rozhledem. Vedle toho si kapela hlídá, aby neutíkala k folklórním prvkům jenom jako k zajímavým barvám.

Skladba Turceasca Oro má orientální přídech, ovšem posluchač si zároveň uvědomuje, že turecké vlivy do téhle muziky přirozeně patří. Kapela je přehnaně nezdůrazňuje, spíše zní, jakoby se celá posunula blíže k Instanbulu.
Ovšem ve snímku Legényes se už zase housle zařezávají ostře do uší v čardášové jízdě, podporované cimbálem. Cimbaliband samozřejmě čerpá z vlivů celého regionu.

Ve svižné skladbě Bucuresti Express housle ve spojení s cimbálem „kmitají“ v nervních skočných frekvencích, zároveň to je odkaz na příbuznou muziku rumunských Romů. Maďarsko bylo dříve větší a zahrnovalo také území včetně Sedmihradska, které bylo po první světové válce postoupeno Rumunsku.
Hudební duch Cimbalinadu ovšem nezná hranice, sahá ve svých balkánskoorientálních vazbách až k Černému moři nebo Ázerbajžánu, refl ektuje hudbu Romů v Moldávii. Kapela velmi přesvědčivě dokazuje, jak silný a stále se obrozující hudební proud představuje tato východní tradice.
V západní Evropě lidová hudba zdaleka nemá takovou sílu.

Muzika, se kterou kapela zachází, je vesměs lidová, aranžovaná v duchu Cimbalibandu, texty pocházejí přímo z lidových písní. Úpravy nebo nápady například ve vokálních aranžmá, které sez folklórního rámce trochu vymykají, jsou provedeny s velkým vkusem – spíš každou nahrávku včetně písně Dúdolós osvěží. Skupina si s motivy pohrává po svém, jako by se nechala inspirovat jazzmany (ovšem jazz to samozřejmě není), mění tempa, nechává vystupovat jednotlivé nástroje včetně basy v sólových variacích.

Tento přístup kypří tradiční muziku a dává člověku pocit, že slyší sice časem prověřené písně nebo motivy, ale v novém pojetí a s velkou dávkou vkusu a muzikantského rozmachu.

Cimbaliband je ovšem naprosto věrný svým maďarsko-balkánsko-romským kořenům. Obdivuhodná je právě svěží tradicionalita Cimbalibandu, provázaná s neokázalým hudebním mistrovstvím a schopností modernizovat hudbu tak nenápadně, že má člověk pocit, jakoby vznikala teprve nedávno.