Minirozhovory o (ne)úspěších ministryně Džamily Stehlíkové

Džamila Stehlíková setrvala ve funkci ministryně pro lidská práva dva roky. Byla úplně prvním člověkem, který tento post zastával, předtím totiž lidsko-právní tematika spadala pod ministry bez portfeje nebo přímo vicepremiéry.

Po posledních parlamentních volbách tu je pozice, kterou ale vláda chtěla v souvislosti s rekonstrukcí vlády chvíli dokonce i zrušit. Nakonec tak neučinila a nabídla ji hudebníkovi Michaelu Kocábovi, který nedávno za „zelené“ kandidoval neúspěšně do Senátu.

Vraťme se ale k Džamile Stehlíkové, ženě, která vyvolávala poměrně hodně vášní. Jak její práci hodnotí zástupci menšin či oblastí, které spadaly do její působnosti? O hodnocení jsme požádali Lindu Sokačovou, Karla Holomka, Cyrila Kokyho (ten ji dokonce vyzval k rezignaci ještě před jejím odvoláním), Hanu Frištenskou, Jiřího Hromadu a Annu Cinovou.

Co se podle oslovených dnes již exministryni pro lidská práva a menšiny podařilo prosadit a co naopak ne? Jak hodnotí činnost a jednotlivé kroky ministryně Stehlíkové v oblasti neziskového sektoru, gender, lidských práv a tzv. romské tematiky?

Linda Sokačová, Gender Studies, o.p.s.

Velmi pozitivní na paní ministryni byl (a stále je) její zájem o problematiku lidských práv a rovných příležitostí, který dávala najevo nastolováním nových témat na veřejnosti a podporou řady odborných akcí, které s jejím rezortem souvisely.

Na druhou stranu právě podpora širokého spektra témat a problémů zamezila hlubšímu řešení nejen problematiky rovných příležitostí žen a mužů. Je škoda, že paní ministryně na jednu stranu podpořila akci o antidiskriminační legislativě svou záštitou, a tím dala najevo podporu svou a svého úřadu.

Na druhou stranu, alespoň jak se mi to zdálo okem mimo budovu úřadu vlády, mohla zabojovat trochu víc, aby návrh nové antidiskriminační směrnice zůstal v jejích rukou a nepřešel do kompetencí MPSV, jehož představitelé mají k antidiskriminaci odmítavý postoj.

Cyril Koky, poradce pro romské záležitosti Středočeského kraje

Po určitých rozpačitých začátcích velmi oceňuji její lidský přístup a osobní návštěvu přímo v romských lokalitách. Pochopitelně to neměla lehké a moc tomu nepřidal ani její kolega ve vládě pan Čunek, který jí tak trochu „fušoval“ do kompetencí, a chvílemi jsme nevěděli, kdo vlastně řeší otázku romských komunit.

Vyčítám jí zejména nedostatečné prosazení práce Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách a její uvedení v život.

Hana Frištenská, ředitelky Nadace rozvoje občanské společnosti

Obecně bych chtěla říct především, že paní ministryně Stehlíková měla odvahu načít v několika oblastech taková řešení, která mohou být skutečně zásadní, pokud budou dotažena do konce.

Mohu především posoudit kroky paní Stehlíkové v oblasti neziskových organizací. Její rozhodnutí připravit a prosadit zákon o organizacích se statutem veřejné prospěšnosti, s jehož přípravou se před rokem započalo, by mohl znamenat systémovou a pozitivní změnu pro ty, kteří dělají veřejně prospěšné aktivity a služby. Uvidíme, zda se to podaří dokončit.

Paní Stehlíková se pokusila rozjet i „romskou“ Agenturu – zdá se, že to se moc zatím nezdařilo. Není to jenom její chyba. Čas určitě ukáže, kdo a kolik toho pro a proti tomuto docela revolučnímu záměru udělal.

Karel Holomek, předseda organizace Společenství Romů na Moravě

Jmenování Michaela Kocába ministrem namísto paní Džamily Stehlíkové vítám, i když je nepřeceňuji. Jsem si vědom, že rozhodující byly politické motivy jeho jmenování a paní Stehlíková byla pro premiéra nejméně problematický objekt pro výměnu. I ona sama výměnu přijala celkem flegmaticky a bez odporu, na rozdíl od jiných.

Snad jen Hřebíček kolem sebe nekopal, už se dostatečně zařídil, ani to nijak netajil. Bursík původně ve snaze vyhovět premiérovi nepředpokládal, že na tom premiér trvat nebude, dopředu se již dohodl s Kocábem, pak už to nešlo vrátit, a premiér to konec konců přijal s ulehčením.

Ještě k paní Stehlíkové, při vší úctě a zdvořilosti: není pochyb, že měla dobrou vůli chránit lidská práva a byla to nesmírně hodná a vstřícná paní. Asi byla hodně i pracovitá, jenže pracovala neorganizovaně a neprogramově.

Nedokázala ani dobré návrhy dotáhnout do konce. Nerozuměla mentalitě české společnosti a jejím vlastnostem, které se táhnou od Rakousko-Uherska. V tom byla naprostou cizinkou. Proto ji Češi někdy nechápali. To by nemuselo vadit, kdyby měla dobré poradce. Měl jsem občas dojem, že žádné nemá, a lidí, kteří jí dobře radili, někdy i kriticky, se zbavovala, ke své škodě.

Zapsala se však i dobře: její vnímavost pro potřebné hrála svoji roli a určitě ji ve vládě prosazovala proti tvrdým ministerským ramenáčům. Michaela Kocába bych odhadoval na racionálněji smýšlejícího člověka se schopností lépe organizovat svoji práci a práci jiných.

Jiří Hromada, gay aktivista, poradce ministryně

Paní ministryně vnesla do zatuchlé české politiky plné lobbistických intrik konečně lidskoprávní rozměr. To, že se politici vedle prvořadého zájmu o sebe a své strany začali zabývat také občany – kteří je k službě vlasti navolili -, že ministryně trávila většinu času mezi těmi, kterých se nějaké trápení týkalo, to dalo jejímu působení ve funkci velký smysl.

Bezpočtu akcí dala záštitu a povzbudila tak jejich organizátory. Neváhala přijít na Štědrý den mezi mladé lidi žijící na ulici, kteří se živí prostitucí, a povzbudit je v hledání východiska.

Vymetla ze skříní pověstné kostlivce – témata, kterými se politici nechtěli ušpinit – bez ohledu na to, zda je prosadí, nebo zda bude za ně šikanována veřejností nebo médii. Ulehčit těhotným ženám, změnit chování k dětem (v době, kdy jsme na čele Evropy v míře brutality k nim), nebo zahájit diskusi o adopcích pro stejnopohlavní páry -to vše mediálně zviditelnila, o tom všem ještě jistě uslyšíme.

Česká realizace Roku rovných příležitostí 2007 byla pod jejím vedením vyhodnocena EU jako jedna z nejlepších. Pokusila se o nemožné v tak krátké době – najít řešení pro složité postavení romské menšiny.

Neuspěla tak, jak si představovala, i proto, že jí v tom sami Romové (až na výjimky) příliš nepomohli. Ale opět nastartovala program, ve kterém může nový ministr tuhle problematiku posunout kousek dál. Antidiskriminační zákon zablokovali politici v čele s V. Klausem, ne ona – ale ani ten není ještě ztracen.

Velmi potřebný zákon o neziskových organizacích je vypracován – očekává ho parlamentní klání. Vozíčkáři jistě přivítali tzv. evropský klíč, který jim otevírá dveře hygienických zařízení po celé Evropě. Ale to jsou jednotlivosti. Paní ministryně Džamila Stehlíková se odvážně postavila všem, kteří pro práva druhého, třeba handicapovaného, mají jen posměch nebo přisprostlé, brutální reakce.

Já se mohu vyjádřit za gay a lesbickou minoritu. Kromě již zmíněných záštit sportovním (volejbalový turnaj v Praze), kulturním (lesbický festival Apriles, filmový festival Mezipatra), nebo společenským událostem (soutěž o GL osobnosti roku) pomohla ministryně na svět putovní výstavě 20 let GL hnutí v ČR, která procestovala s velkým ohlasem republiku. Ministryně založila Pracovní skupinu pro GLBT menšiny, která vypracovala analýzu postavení sexuálních menšin, s doporučeními, jak zbývající problémy řešit.

Hodně úsilí věnovala boji proti HIV/AIDS a lidským právům HIV pozitivním.
Na registrovaná partnerství navázala veřejnou diskusí na téma adopcí… Svou účastí na Duhovém pochodu v Brně se společně s ostatními postavila tváří tvář ožralým, zfetovaným a zfanatizovaným fašistickým bojůvkám.

Udělala, za přispění GL hnutí, mnoho dobrého. To ostatní musejí aktivisté a minorita trpělivě prosazovat sami. Třeba za pomoci nového ministra…

Stehlíkové se řadu zamýšlených změn nepodařilo prosadit – Ministryni pro menšiny a lidská práva Džamile Stehlíkové (SZ) se nepodařilo prosadit řadu změn, jimiž chtěla zlepšit život různým znevýhodněným skupinám obyvatel.

Veřejnost navíc její kontroverzní návrhy často přijímala chladně. Stehlíková nyní očekává, že ji premiér Mirek Topolánek (ODS) při ohlašované rekonstrukci vlády v příštích dnech odvolá.
– Topolánek přitom dosud práci Stehlíkové nekritizoval. V srpnu loňského roku, když navštěvoval jednotlivá ministerstva, Topolánek uvedl, že přes kontroverznost některých návrhů Stehlíkové ministryně plní roli „hlídacího psa“ lidských práv velmi dobře. „Přestože není z mé strany, má moji absolutní podporu,“ prohlásil tehdy Topolánek.

Přes nemalou snahu Stehlíkové zatím v Česku neplatí antidiskriminační zákon. Parlament jej sice odhlasoval, zastavilo ho ale veto prezidenta Václava Klause. Česko je tak jedinou zemí evropské sedmadvacítky, které tato norma proti diskriminaci chybí. Pokud ji ČR nepřijme, hrozí jí série žalob od Evropské komise a pokuty. Jednou už kvůli chybějící normě Evropský soudní dvůr Česko odsoudil, a to za nezapracování směrnic o rovnosti mužů a žen v sociálním zabezpečení. – V závěru loňského roku proti Stehlíkové otevřeně vystupovali romští aktivisté, kteří požadovali její odvolání.

Místopředseda vládní rady pro záležitosti romské komunity a předseda sdružení Dženo Ivan Veselý uvedl, že ministryně narušila „bazální důvěru“ Romů a že podle něj „fatálně selhal“ její projekt vládní agentury pro sociální začleňování ve vyloučených lokalitách. Podle Stehlíkové je ale na hodnocení činnosti agentury ještě příliš brzo. Viditelné výsledky očekává do dvou let.

– Romové si však se Stehlíkovou nerozuměli již dříve. Nejprve odmítli její návrh vyhlásit peněžní sbírku pro vystěhované Romy. Poté se musela omluvit své výroky pro regionální deník Jesenicka a Šumperska, některé její odpovědi o místních Romech vyzněly nevhodně.

Mimo jiné řekla, že „za neúspěchy romských dětí ve škole stojí rodiče, kteří jim dovolují nechodit do školy a posílají je krást.“

Kvůli romské otázce se Stehlíková několikrát dostala do sporu i s vicepremiérem a ministrem pro místní rozvoj Jiřím Čunkem (KDU-ČSL).
– Stehlíkové se rovněž nepodařilo prosadit průkazy pro těhotné ženy, na základě kterých by je třeba měli ostatní v hromadné dopravě pouštět sednout. Ve stadiu příprav je její celonárodní program prevence násilí na dětech a ženách, které by podle ní měly být lépe chráněny zákonem. Návrh zákazu tělesných trestů dětí ale někteří politici považují za kontroverzní.

Podle Stehlíkové ale jeho cílem by nebylo stíhat rodiče za pohlavek, až čtvrtina tělesných trestů však podle ní odpovídá týrání.

– Do návrhu zákona o zdravotních službách Stehlíková prosadila povinnou registraci novorozenců u pediatrů, která měla pomoci řešit situaci ve vyloučených lokalitách. Pokud by lidé nenahlásili dítě k lékaři, mohli by přijít o sociální dávky. Normu zatím schválila vláda, na hlasování ve sněmovně čeká. Připravovala také zákon o veřejně prospěšných organizacích, do občanského zákoníku chtěla prosadit klauzuli, která by chránila staré lidi před případným vystěhováním z bytu.

– Zavedení hvězdiček, které by v televizi avizovaly uvedení filmů s násilnými scénami, se jí prosadit nepodařilo. Bez konkrétních výsledků zatím skončily i její snahy zavést diskusi o tom, aby homosexuálními páry mohly adoptovat děti, upřesnit podmínky sterilizací žen a kastrací mužů a zjednodušit podmínky přeměny pohlaví. Pracovala na posílení ochrany před šířením viru HIV a nemocí AIDS, ochraně mládeže před hazardními hrami a na zajištění přístupu ke vzdělání pro handicapované. Zefektivnit se podle ní musí také financování neziskových organizací.

Džamila Stehlíková

Narodila se 6. 2. 1962 v Alma-Atě v Kazachstánu. Je kazašské národnosti.
V červnu 1988 se z rodinných důvodů přestěhovala do České republiky.
17. 2. 1992 jí bylo uděleno státní občanství České republiky Vzdělání: V roce 1985 ukončila studium 1. vysoké školy lékařské v Moskvě, obor všeobecné lékařství. Zaměstnání: 1985 – 1988 pracovala jako vědecká pracovnice a pedagog na katedře psychiatrie Vysoké školy lékařské v Moskvě.
únor – srpen 1992 odborná lékařka-psychiatr v NsP Chomutov.
1992 -1997 vědecká pracovnice v Národním centru podpory zdraví v Praze a ve Státním zdravotním ústavu. Věnovala se vědecké, publikační, konzultační a pedagogické činnosti se zaměřením na drogovou problematiku, prevenci HIV/AIDS a problematiku diskriminace menšin s rizikovým chováním.
1998 – 2006 vykonávala soukromou lékařskou praxi v oboru psychiatrie v Chomutově a věnovala se pedagogické a vědecké činnosti na katedře společenských věd Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Od 7. 1. 2007 byla jmenována do funkce ministryně pro lidská práva a menšin.
23. 1. 2009, byla z funkce odvolána při hromadné rekonstrukci vlády. Nahradil ji Michael Kocáb.